Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Pohřběme zkostnatělé české divadlo

    Možná jsem slepý, pitomý, nepřející, zakomplexovaný, imbecilní, schizofrenní a příliš vizionářský, ale oficiálnímu českému divadlu přeju jediné: klidnou smrt a tichý pohřeb. Je nepružné, zastaralé, ospalé. Je sto let za opicemi. A je to vina především všelijakých zombies, které se v Česku divadlem zabývají. Od ředitelů a všemožných šéfů přes režiséry a herce po donátory a politiky, kteří rozhodují o financích. České oficiální divadlo (nemluvím zde o nezávislé scéně) je v zajetí hromady stereotypů, klišé, předsudků a konformismu. Je zahleděno samo do sebe a je strašidelně málo otevřené ven, mimo své teritorium. Mimo hranice města, regionu, státu. Vystačí si samo se sebou. Nedochází v něm k přirozené a časté obměně myšlení ani lidí.

    Oficiální české divadlo je smutné a nemocné. Každý divadelní barák vyprodukuje zhruba pět nebo šest nebo dvanáct inscenací za sezonu. Ale k čemu to je? Navíc každý rok vyplivne DAMU další a další zombies – „šikovné herce a režiséry“. Proboha, kam s nimi? To se musí zakládat stále nová a nová divadla?! Co s nimi? Vždyť nemají zas tak moc co říct… Navíc úmrtnost divadelníků je dost nízká oproti jiným povoláním.

    Oficiální české divadlo je průměrné až podprůměrné, stejně jako průměrná a podprůměrná je reflexe české společnosti, její přítomnosti a především minulosti. Kořeny toho stavu jsou velmi hluboké, dotýkají se samotné mentality českého národa. Inu, lide český, plakej, protože jaký jsi, takové máš divadlo, filmy a poslance!

    Aby bylo jasno, nezpochybňuju fenomén kamenného divadla, zpochybňuji jeho málo zpochybňovanou úroveň. Kamenná divadla by nemusela být v takovém loji, v jakém jsou, ale asi to chce, aby ještě hodně lidí umřelo a hodně lidí se narodilo… Jako nakonec v Česku vůbec. Přijde mi, jako by se po dvaceti letech vrátila do české společnosti normalizace. Je to poznat všude kolem nás, většinu divadel nevyjímaje.

    Nicméně kdybych měl říct, co považuju za aktuální divadlo, co je či mělo by dnes být podstatným uměleckým činem, pak mi jako to nejzásadnější vychází politické umění. Politické divadlo nechápu jako divadlo, které pojednává o přiblblých komunistech či jiných zajebaných fašistech někde mimo čas a prostor. Politické divadlo je pro mne divadlo, které reflektuje běžné bolesti obce, kde se nachází, kde žije, kde dýchá. Když rezonuje s tím, co se právě děje kolem něj. A je jedno, jestli tou obcí je Praha, Brno, Ostrava, Kladno, Kokovice, Novgorod nebo rezervace kanadských indiánů… Politické umění má působit jako kulturně sociální komunikační kanál společnosti či komunity. Jako akční a progresivní rezonátor. Jako mohutné zrcadlo aktuální reflexe. Je rezonátorem mezi umělci, místem a lidmi, kteří v onom místě, komunitě, obci žijí. Takové divadlo má obrovský a vskutku léčivý smysl. U nás – pokud vůbec je – se potácí v úplných zárodcích.

    I česká kritika jako by žila v době normalizace. Je – až na pár výjimek – značně konformní. Hledí jen doprostřed své divadelní návsi. Obává se zajít do stínadel. Tvůrci, kteří se chtějí „proslavit“, se všemožně zkoušejí „své“ kritice – různým Tháliím, Radokům, Cenám Divadelních novin – přizpůsobit. Snaží se vetřít do jejího pohledu, vyhladit hrany, vystavovat se před ní jako housky na krámě (i když si to často ve své prostotě ani neuvědomují). Jejich věc, jejich problém!

    A tak není divu, že masivně vznikají průměrné, vlažné, řídké divadelní kusy. Kusy, kusy, kusy. Pro ozdravění českého divadla a především české společnosti, je třeba důsledně pracovat na tom, aby zkostnatělé české divadlo bylo pohřbeno. Nebo oplodněno. Je třeba nepřestávat bojovat svobodnými uměleckými činy, aby divadlo znovu – jako tomu bylo v dobách undergroundu nebo přírodních národů – nabralo smysl a sílu. Aby neztratilo důvod pro svou existenci. Aby bylo platformou pro svobodné, odvážné a smysluplné výpovědi. Na druhou stranu je třeba říct, že cesta politického divadla není cestou pro každého. Je nevděčná, útrpná, bolavá. Vyžaduje silnou vůli a pevnou víru.

    A proto vzhůru jebat české divadlo a českou společnost ze všech stran. Ať se otřese, ať se nadechne, ať se otevře!


    Komentáře k článku: Pohřběme zkostnatělé české divadlo

    1. Robert Smolík

      Avatar

      Lze jen souhlasit, jen bych doplnil, že české divadlo je především zbabělé. RS

      11.03.2010 (20.56), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Tomáš Procházka

      Avatar

      Díky, MIrku!

      12.03.2010 (8.06), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Tereza Krčálová

      Avatar

      Trefné. Nestačí jen snažit se, je třeba se snažit správným směrem. A nést aspoň trochu kůže na trh. Chodit do divadla dívat se jen na to, jak si někdo upevňuje svou vlastní pozici, že je na správném místě, je nudné.

      12.03.2010 (18.46), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Vladimír Mikulka

      Avatar

      Vždycky, když čtu podobně nesmlouvavé názory, odsudky, výzvy k odchodu či přímo k umírání, vždycky mě zajímá, jestli pisatel opravdu ví, o čem mluví nebo jenom se svůdným extremismem formuluje své nepříliš podložené dojmy. V tomto konkrétním případě by mě upřímně zajímalo, kolik asi Miroslav Bambušek těch stereotypních a předsudečných oficiálních inscenací za poslední dobou viděl…
      Moje zkušenost z „oficiální“ scény i ze Stínadel praví, že jak v kamenném, tak v „okrajovém“ divadle lze najít spoustu průměru, tu a tam velikou pitomost a tu a tam něco hodně povedeného (v matematice se tomu říká Gaussova křivka). Slepé nadšení a fanaticky nesebekritická víra ve vlastní pravdu může být docela užitečná při umělecké tvorbě, pokud se ale osoba tohoto ustrojení pokouší o zobecňující reflexi, hrozí, že navzdory veškeré radikalitě a ostrímu slovníku skončí u pouhého efektního plácání.

      13.03.2010 (16.43), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. richard erml

      richard erml

      Díky, Vladimíre
      Richard Erml

      15.03.2010 (16.29), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Jaromír Janeček

      Avatar

      Milý pane Bambušku, nevím kdo jste, ani co jste zatím kde zplodil, nicméně „jebejte a oplodňujte“, je-li to Váš slovník a koníček. Mám jen obavu, co z Vašeho semene vzejde. V mnohém s Vámi souhlasím, ono ale také ještě existuje divadlo, které má za úkol ne šokovat a zvitelnit génia, ale „jen“ vkusně a inteligentně diváka rozesmát, pobavit a nabídnout mu příjemný večer, dát mu právě na tu politickou žumpu zapomenout. Takové divadlo umět udělat je veliká PROFESE a umění.

      16.03.2010 (9.31), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    7. Ludvík Faruga

      Avatar

      Skvělé pane Bambušku! Bohužel ti, kterých se to týká, nebo by to mohli změnit, jsou už v divadelním kómatu, takže si to nepřečtou. Většina českých divadel přestala být divadly. Jsou to jen obyčejné příspěvkové „organizace“.

      16.03.2010 (20.42), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    8. robin kvapil

      Avatar

      Není pan Erml přesně jedna taková zombie?:)

      10.04.2010 (20.57), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    9. Eva Obrtelová

      Avatar

      Se sděleným souhlasím. Nemám s divadlem, co do činění, jen co by divák a lidský tvor, pozorující dění kolem sebe. Pan Bambušek má naprostou pravdu v tom, že divadlo a vše kolem něj je zkostnatělé.

      Měla jsem kdysi možnost nakouknout i do zákulisí a pozorovat, jak to v něm vaří a připravuje a kvasí, jak v továrně, než vypadne otevřením opony konečný tvar či tovar. A byla jsem velmi zklamaná, že v mnoha případech vypadl opravdu jen ten výrobek. Nic víc, nic míň. Mám pocit, že lidé (mluvím zde konkrétně o divadle v Olomouci) chodí do divadla proto, aby si oblékli hezké šaty, dali si v bufetu dobré kafe či šampaňské, pokrafali s ostatními dobře oblečenými jedinci a šli přetrpět divadelní představení. Neboť většina představení, co jsem měla možnost shlédnout, jako známá rekvizitáře, nemělo valnou hodnotu. Žádná hlubší myšlenka, žádná facka do tváře , kterou by si člověk pamatoval, a která by ho vybudila k zamyšlení se o sobě, o životě, o společnosti, o cestě, kam kráčí jako jednotlivec i jako nezbytná, nenahraditelná, jedinečná a současně naprosto zanedbatelná součást celku.

      A není chyba v hercích. Chyba je, že nikdo nechce riskovat. Např. Maryša je klasika, že? A spousta kusů je klasika, ale pro koho tolik klasiky? Pro mládež, pro důchodce?

      Chybí mi divadlo pro lidi s mozkem, kteří již klasiku znají. Z televize, z rádia, ze školních představení. Divadla či divadelní představení, kde by se člověk zasmál, uvolnil nebo naopak zamyslel, zastyděl, aby pohledal.

      Chtěla bych se spíše vyjádřit ke klišé, které se jinak do osvěžujícího článku dostalo. A to , cituji: “ Inu, lide český plakej, protože jaký jsi, takové máš divadlo, filmy a poslance!“ Je to klišé, kterým si česká inteligence (nebo alespoň náš pan prezident a pár ostatních) omlouvá a vysvětluje své selhání, co by mravní autority celého lidstva či přinejmenším Českého národa.

      Já, ani mé děti si nezasloužíme takové poslance, doktory, úředníky, učitele, prodavače, režiséry a jiné. Když se mi nelíbí film či divadelní kus mohu vypnout či odejít a nezabíjet život zbytečnostma. Ale co dělat v případě, že se se stejnou marností, šedostí, průměrem a podprůměrem a potřebou nevybočovat z řady a odporem mít vlastní názor potkám u doktorů, úředníků, učitelů, kteří mají, ač sami bezvýznamní a nahraditelní, moc nad našimy životy, životy našich dětí, našich rodičů, našimy domy, našimy soudy, našimy zákony. Nad tím, co budeme dýchat a jíst a platit. A dokonce, co si myslet.

      Mohu přepnout na jiný kanál? Souhlasím se slovy pana Bambuška a podepisuji se pod ně, cituji: „Přijde mi, jako by se po dvaceti letech vrátila do české společnosti normalizace. Je to poznat všude kolem nás, většinu divadel nevyjímaje.“ Před pár týdny jsem se přistihla v MHD, jak pozoruji lidi a svět okolo sebe a došla mi marnost bytí lidí, kteří se rozhodli emigrovat. I já od té doby uvažuji, jestli pro mne a budoucnost mých dětí není lepší přesídlit. Hlavně pryč. Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Finsko, Švédsko, prostě pryč.

      Žila jsem nějakou dobu v zahraničí a nemám iluze, že na mne někde čekají s otevřenou náručí, ale všude žijí lidé. Bude-li mít někdo chuť, ať koukne na Angelu Merklovou vedle do Německa. Žena, která stojí v čele úspěšné, rozvinuté, bohaté společnosti a přitom skromná, slušná, vysvětlující, chápavá. Já si zasloužím takovéto poslance a politiky!!!

      Místo toho mám pocit, že žiju v šedi s prominutím v sračkách. A i já už od nich začínám smrdět. A nechci, aby smrděli moje děti!! A je to všude. Státní zaměstnanci, kteří jsou odměňováni, placeni a povyšováni za to, že nic nepokazí. Bodejď by něco dělali, ještě je někdo potrestá. Tady pořád platí: „Kdo nic nedělá, nic nepokazí.“ Ale já osobně chci žít, chci pracovat na dobré věci, pro dobro všech i svoje vlastní. A chci mít úředníky, poslance, prodavače, divadelníky, kteří občas sice něco pokazí, ale je za nimi vidět kus práce.

      Se společností, s lidma, s dětma, s důchodcema, s nemocnýma, se zdravýma je nutno pracovat. Mám-li ten dar a cítím-li, že mám co říct, nesmím mlčet. Možná to budou hlouposti, co řeknu, napíšu, udělám, ale i ta hloupost a pomílení může ostatním ukázat cestu či být odrazovým můstkem.

      Takže ČESKÁ INTELIGENCI, divadelníci, režiséři, pane prezidente máte nás takové, jaké si nás vzorem a osobním příkladem a nastavením zrcadla vychováte.

      S přáním krásných dnů pro všechny Eva Obrtelová ( 33 let, na mateřské dovolené)

      P.s. Miro, děkuji za článek. Působí jako závan čerstvého větru. Snad ten vánek přijde častěji

      24.06.2010 (14.33), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,