(Ne)jen pro teenagery (No. 2)
Mohla by to být bajka, říká Babsi. Ale není. Inscenace My děti ze stanice ZOO Činoherního studia Ústí nad Labem nepoučuje, ale vypráví známý příběh s lehkou nadsázkou, srozumitelným divadelním jazykem, postaveným na kontrastu a detailech. Působivost inscenace se potvrdila při besedě diváků s režisérem, herci a zástupci sdružení DRUG-OUT Klub, která po představení na Festivalu 13+ v Divadle v Dlouhé následovala.
Dřevěná podlaha a zadní stěna stačí k vytváření všech prostředí i pocitů nesvobody… FOTO KRISTÝNA CÍSAŘOVÁ
Biografická literární předloha vzniklana základě rozhovorů německých novinářů Kaie Hermanna a Horsta Riecka s toxikomankou Christianne Felscherinow. Bestseller o její cestě k závislosti na heroinu vyšelv 80. letechdokonce i v Československu. Režimu se hodilo poukázat na sociální marasmus Západního Berlína. Jeho příčinou, psychologií uzavřeného společenství uprostřed nepřátelské země, se „děti“ ze socialistického tábora nezabývaly.
Jednoduchá účelná scénografie ústecké inscenace z tohoto symbolu vychází. Dřevěná podlaha a zadní stěna stačí k vytváření všech prostředí i pocitů nesvobody. Účinným způsobem, jak okamžitě vtáhnout publikum do děje, se ukázalo zdvojení hlavní postavy Christianne. Za Veronikou Soumarovu se hned v prologu vynoří Christiannino alter ego (Jaroslav Achab Haidler). Zatímco ona uvádí diváky do situace, vyžilý vousatý chlap trousí věcné poznámky o zdravotních potížích feťačky v padesáti. Fyzický kontrast par excellence. Ukázat pubescentovi, že z něj závislost během pár desítek let udělá šlachovitou kreaturu opačného pohlaví (Haidler toho efektu dosahuje hereckými prostředky), to možná účinkem předčí leckterou teoretickou přednášku.
Vyžilý vousatý chlap trousí věcné poznámky o zdravotních potížích feťačky v padesáti (Jaroslav Achab Haidler) FOTO KRISTÝNA CÍSAŘOVÁ
Pronikavé vizuální zkratky prostupují celou inscenací. Feťácké nádobíčko? Tiskárnička a razítka se zvířátky. S každou dávkou jsme blíž říši zvířat! Naznačuje jedna z mnoha humorných či laskavých metafor inscenace. Herci jsou však při „aplikaci“ ve výrazu a gestech velmi věrohodní a reflexní páska, která namísto škrtidlapo klepnutí o sval svižně obtočí paži, je synonymem horečnaté touhy po další dávce už sama o sobě. Razítkovací barva evokuje modřiny a její množství vypovídá o stádiu závislosti.
Režisér Michal Skočovský a dramaturgyně Dagmar Haladová vystavěli příběh a tragickou linku obdobně jako v knize a vybrali do něj šest postav. Epický děj se rychle posouvá a prokládají ho intimní monology hlavní hrdinky v ichformě. Postavy mladých feťáků jednají z pohledu jiné – vlastní reality. Jejich pohnutky v některých modelových situacích (láska, zrada, přátelství) rezonují s osobními zkušenostmi publika. Občas někdo z herců gestem kontaktuje diváka, jako by ho lákal do party, nebo mu naopak dá najevo opovržení.
Milostný vztah Christianne a Detlefa má v sobě cosi čistého. Oba se v kritických chvílích chytají ušmudlaného růžového Teddy Beara, ikony jejich falešné dospělosti. Slovní přestřelky „komické“ dvojice Axel a Bernd (Václav Hanzl, Jan Jankovský) jsou jako z černé grotesky. Černobílé líčení ve stylu zombie, bílé masky pasantů a stínohry připomínají filmový horror, který můžete kdykoliv vypnout. Jiné obrazy vám utkví:k smrti vyděšený umírající Bernd v podání Jankovského. Christiannina první zkušenost s prostitucí, kdy jí slizký zákazník zpívá do ucha ukolébavku Schlafe mein Prinzessin, schlafein. Detoxikační kůra, manifestovaná jako vyčerpávají fyzická činnost, do níž vtančí zvracející baletka mužského pohlaví. Pohybové herectví nastupuje tam, kde by pokusy o realismus byly příliš drastické. Přesto najdete v inscenaci úplně všechno. A když už jste pomalu otupělí, uondaní psychedelií a písní o zlaté ráně, stojí před vámi celebrita Christianne bez alter ega a budoucnosti a vypálí: Proč všichni tenhle příběh tolik milujete?
Činoherní studio Ústí nad Labem – Christiane F., Kai Hermann, Horst Rieck: My děti ze stanice ZOO. Režie Michal Skočovský, překlad Zuzana Soukupová, scéna Michal Skočovský, dramaturgie Dagmar Haladová, hudba Ondřej Švandrlík, kostýmy Lucie Halgašová. Premiéra 18. září 2015.
///
Ostatní festivalové reportáže:
…
Komentáře k článku: (Ne)jen pro teenagery (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
