Divadelní noviny > Názory – Glosy
O české povaze na poště
Chtěl bych dnes v úvodu čísla vyprávět skutečnou příhodu. Snad poučnou – nebojte se, žádná komunální satira, jen kratičká událost, z jakých se skládají naše každodenní životy.
V prvním týdnu nového roku jsem šel na poštu vyzvednout zásilku – knížku, jak jinak. Chodím ten kilometr a zpátky prakticky vždycky, když mi někdo pošle balíček nebo doporučené psaní. Mnohokrát jsem si stěžoval na doručování zásilek, znáte to. Na poště jako po boji, pracovníci za přepážkami se evidentně vzpamatovávali z předvánočního náporu zásilek a asi i ze silvestrovských oslav. Jen mladá dívka za jedním okénkem byla plná života, ochoty a rozdávala úsměvy na všechny strany. Kdoví, proč nesdílela všeobecnou naštvanost, jediná široko daleko. Dařilo se jí přece jen ředit dusnou atmosféru na poště.
Na řadě byl muž, který do té doby tiše a klidně postával u dveří. Nedbal na zářivý úsměv, který ho vítal u přepážky, předložil doručenku a vztekle se na slečnu osopil: Celý den jsme všichni ve firmě a při odchodu najdeme v kastlíku doručenku. Už se ani nenamáháte zazvonit! Nebo spíš se s tím nechcete tahat, ať si každý pro zásilku dojde sám, že jo? Podle vás na to máme dost času. Všichni budeme pracovat za pošťáky! Bylo nás zjevně víc s podobnou zkušeností, všichni spíš souhlasně mlčeli. Co se na to také dalo říct. Muže však trapné ticho, které se rozhostilo, vydráždilo, otočil se na čekající a začal kázat morálku: No, to jsou praví Češi. Nechají si všechno líbit a ani se neozvou! Pak se nedivte, že u nás nic nefunguje. Protože bylo přihlížejícím té jediné ochotné slečny líto, muž, ač zřejmě v právu, ztrácel sympatie. Ochránit se ji rozhodl mladík z protějšího kouta, nebylo divu, že se mu líbila: Pane, ta slečna za to přece nemůže. Nekřičte na ni. Muž odvětil: Já vím, ale snad to může říct někomu z vedení, ne? To je typicky české, ještě mi vynadejte, že nejsem zticha. Šlendrián nikoho nezajímá!!
Nějak jsem nevydýchal nejen to, že si chladil žáhu na nevinné bezbranné oběti, ale možná ještě víc jeho argumentace, navíc podepřená autoritou národní vlastnosti – prostě taková ta hospodská železná (ne)logika: Pane, typicky české je nadávat na poměry tam, kde to nic nestojí a kde ani nečekáte, že něco změníte. Kde si jen tak zakřičíte. Co kdybyste si šel stěžovat na správnou adresu, to jest o dveře dál k vedoucí směny? Muže jsem na chvilku zjevně vyvedl z rovnováhy právě obrácením logiky jeho počínání. Pár lidí se uchechtlo. Stačil okamžik a vzpamatoval se: Ale to stejně nemá žádnou cenu, odpálkují mě a doručovatelce se vůbec nic nestane. Kde by také vzali jinou. Mladíka už to navztekalo, týpek u přepážky mu zjevně nevoněl, navíc zdržoval, tak přitlačil a hlasitě vyštěkl: Pořád to má větší cenu než řvát tady! Na ni. A na nás všechny!! Zjevně by mu s chutí už nějakou vrazil a možná doufal, že mu k tomu dá soupeř příležitost. Váhovou převahu měl. Nálada zhoustla agresivitou. S logickým věcným řešením sporu už to samozřejmě málo souviselo, což zjevně nikomu nevadilo.
Nečekané rozuzlení přinesl stěžovatel: Ale prosím vás, co mi tu radíte, já to přece na poště znám, dělal jsem tu dvacet let! Následoval uvolněný smích, muž vyfasoval svou zásilku a urychleně vypadl z pošty.
Já vím, historka nic moc. Ale nejde mi z hlavy. Vždyť jsem zažil jak v laboratoři skoro zákonitou chemickou reakci, kterou smícháním několika ingrediencí vzniká pověstná blbá nálada. Že ji opravdu nejde vylepšit logickými argumenty, že žije z emocí, z pocitu nespravedlností, které postihují právě a jen mě. A že to jiné nezajímá. Aspoň zanadávat že si mohu, když, no, přiznejme si – ani na poště nemám šanci se dovolat.
Komentáře k článku: O české povaze na poště
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
