Divadelní noviny > Názory – Glosy
Dobrý rok
Pavel Kohout si v Divadelních novinách č. 20 smutně povzdechl, jak málo je dnes dramatiků, se kterými by se mohl měřit, cituji: Snažil jsem se skočit laťky, které mi tu nastavovali Topol, Pavlíček, Hrubín nebo Havel. Dnes mi je, bohužel, zvyšují už jen Uhde a Steigerwald, protože současné dramaturgie si píšou hry pro jedno použití samy, takže skuteční dramatici nemají šanci vyrůst. Ačkoli si nemyslím, že je potřeba, aby dramatik skákal do výšky, rozumím těm slovům a hned po jejich přečtení jsem začal přemýšlet o svém vlastním seznamu dramatiků, kteří mne inspirují. A celé se mi to spojilo s mým výročím, 10. ledna 2017 jsem oslavil první rok svého nového života v Praze (od léta 2000 do ledna 2016 jsem žil v SRN). Takže – co se asi člověk dozví za rok o současném českém dramatu?
Souhlasím s Kohoutem a jeho definicí žijících klasiků – Kohout, Uhde, Steigerwald. Co se týče této trojice, tak jsem loni viděl jen inscenaci Milanova Zvěstování v Divadle na Vinohradech – ta jasně dokázala, že hra je i po třiceti letech stále živá. Nemyslím ale, že by to byla nejlepší Milanova hra (což vícekrát sám prohlásil) – osobně za nejlepší Milanovu hru považuji Zázrak v černém domě. To je podle mne i vůbec nejlepší česká porevoluční hra. Což mne přivádí k jinému příběhu – nedávno se mne ptal známý z Warwicku, kde že by získal jakýsi rychlý úvod do současné české literatury. První, co mne napadlo, byl „ministerský“ portál www.czechlit.cz šéfredaktora Davida Zábranského. Reprezentativnost Zábranského výběru spisovatelů je ale, bohužel, přinejmenším diskutabilní – Uhde v něm například zcela chybí (od U je tu pouze Urban). Jistě, každý z nás zapomíná… Ale neuvést největšího z českých žijících dramatiků na oficiálním webu české literatury? Alespoň, že Zábranský nezapomněl v seznamu autorů uvést sebe sama, že.
Ale zpět k původním českým hrám, které jsem loni viděl. V první řadě je to Tobiášův Redbull ve Strašnickém divadle, hra divoká i poetická, pro mne zážitek roku. Nesmírně si cením i Dianiškova Mlčení bobříků v Divadle pod Palmovkou, nevěřím, že je to „hra na jedno použití“ – je to hra nadčasová, která se dle mého názoru bude vracet na jeviště klidně dalších třicet let. A na třetí velký český text jsem loni narazil v Činoherním klubu – jsou jím Upokojenkyně Kazimíra Lupince v nastudování spolku V.A.D. Kladno.
To stále ještě není všechno: velmi mne bavila i inscenace Novotného Kolapsu ve Strašnickém divadle. A pak je tu spousta inscenací, na které se velice chystám, ale ještě jsem se na ně nedostal, namátkou Balákův Pokus o vytvoření osobnosti ze sebe sama v Divadle Komediograf, Bidlasové Podzimní hra v Disku, Verecké Na kamenném, kamenném poli (Jób) v Divadle na Vinohradech, Saavedry Olga (Horrory z Hrádečku) v Divadle LETÍ, Lagronové Jako břitva (Němcová) v Národním divadle. A je tu spousta dalších, mně milých dramatiků, o nichž prostě jen nevím, jestli se zrovna nějaká jejich hra hraje (Pitínský, Goldflam, Zelenka, Horoščák, Františák, Trtílek, Rudčenková), jestli jsem na někoho ze svých oblíbenců teď nad pondělním ránem, kdy píšu tento článek, zapomněl, omlouvám se. Nesnažím se tu o žádnou ucelenou reflexi (od toho jsou tu jiní), svému textu nedávám větší váhu než subjektivní poznámce pod čarou.
To nejlepší jsem si nechal na konec. Událostí roku je pro mne comeback Jiřího Pokorného. Jiřího jsem vždy považoval za nejtalentovanějšího z naší generace a letos to svým návratem jak ve Strašnickém divadle, tak v Rubínu potvrdil. Četl jsem navíc v rukopisu tři jeho nové hry, dvě z nich považuji za velmi dobré.
Smím-li se závěrem vrátit ke Kohoutově textu – ano, nenabízím Topola, Pavlíčka, Hrubína ani Havla, přesto si myslím, že kdyby si chtěl nějaký z českých dramatiků občas zaskákat do výšky, pár latěk tu, myslím, pořád ještě je. Byl to dobrý rok.
Komentáře k článku: Dobrý rok
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)