Potemnělá balada
Dramaturgyni a zároveň režisérku opery Leoše Janáčka Její pastorkyňa Lindu Keprtovou inspirovala skladatelova poznámka: Vím, že jsem v opeře černě do černého maloval; pochmurná hudba – tak jak můj duch byl. Truchlil pro milovanou dceru Olgu, která zemřela krátce před dokončením partitury. Nemyslím, že by hudba opery byla až tak černá a pochmurná, spíš je produševnělá osobní tragédií, která, myslím, Janáčkovi pomohla chápat lidské utrpení. V liberecké opeře tak obrazy, orámované černou nicotou horizontu a sufit, potemněly a zesyrověly. Zešedly i postavy ve všedních obnošených oblecích. Není zde žádný vyumělkovaný folklorismus, ani v rekrutské scéně ne.
Kostelnička (Magda Málková) si přísně měří Jenůfu (Lívia Obručník Vénosová), která se věší na Števu (Josef Moravec), nadčasová archetypální situace mezi matkou a dcerou FOTO PETR NAŠIC
O to barvitěji nechává Keprtová střetávat postavy ve vášnivých konfliktech. Žádná z nich není jen dobrá, nebo jen zlá. Režisérka má také pochopení pro jejich konání. Analogicky Janáčkovi organizuje účelné strohé jevištní jednání na hraně mezi přirozeností a ostrou stylizací. Ostatně vždycky k tomu tíhla. Janáčkovské, perfektní!
Postavy místy „dohnala“ do expresivity, Kostelničku až k patetickému šílenství. Hrůzu vražedkyně z trestu lidského i božího vnějšková stylizace však spíš oslabuje. Také proč představit Kostelničku v prvním jednání jako odměřenou „přísnou ženskou“ s nadčasovými kostýmními atributy (pěvkyně ani neodložila své civilní brýle) a potom ji nechat preromanticky lomit rukama? A smývat z nich krev jako lady Macbeth?
Keprtová na takřka prázdném jevišti neopomněla obvyklý symbolický úběžník, tentokrát visuté houpačky, pro děti (v inscenacích Keprtové také nezbytné!) i pro Jenůfu, nedávno ještě bezstarostné děvče. Jen to inscenaci, myslím, příliš romantizuje. Případnější mi přišly hned tři záhony svatebních myrt místo obvykle jediné v květináči.
Až na dvě výjimky se hraje bez alternací. Správně! Proto bylo možné postavy přesně koncipovat a sladit jejich souhru. Další z dramatických rolí splnila Jenůfou Lívia Obručník Vénosová. Myslím, že právě takové postavy – dramaticky komplikované s vyhrocenými emocemi (předtím Foersterova Eva) jsou jejímu temperamentu a trochu silovému zpívání nejbližší. Josef Moravec je pro lehkomyslného Števu ideální hlasově, fyziognomicky, jednáním. Jeho Števa není jen fanfarón, ví, co spáchal, a žije ve strachu. Z Košic přivedli mladého slovenského tenoristu Titusze Tóbisze, pořízka s hlasem loženým pro Lacu, jen by se měl zbavit zbytku italských vzlyků, Janáčkovi hodně nesluší. Precizně však artikuluje (jako všichni) a neohrabaného cituplného vzteklouna stvořil skvěle! Magda Málková dává Kostelničce složitou povahu, zpívá výrazově přesně každou frázi, význam každého slova. Upřímným přímočarým projevem mi připomněla Jarmilu Vidlářovou z dávného opavského nastudování opery (1992), její pěvecky sice neučesanou, ale opravdovostí emocí strhující Kostelničku. Janáček se v takových inscenacích nezpívá akademicky dokonale, ale s absolutním nasazením. Opět jsem se utvrdil v tom, že se Její pastorkyni nejvíc daří na malých, s odpuštěním, venkovských jevištích.
Na dávnou opavskou inscenaci jsem vzpomněl i v souvislosti s dramaticky a zvukově pečlivě propracovaným libereckým orchestrem – Martin Doubravský vyzvedl stejné hodnoty partitury jako tehdy Oldřich Bohuňovský: orchestr byl vypravěčem a komentátorem, bouřil, vzlykal, zasmušil se i radoval. Holt v mezích potenciálu hráčů orchestru a sboristů. Důležité však je, že vyprávěl strhující příběh o lidech, kteří si musí projít svým trápením. Jako všichni.
Divadlo F. X. Šaldy, Liberec – Leoš Janáček: Její pastorkyňa. Dirigent Martin Doubravský, režie Linda Keprtová, scéna a kostýmy Marie Blažková, sbormistr Tvrtko Karlovič. Premiéra 16. prosince 2016.
Komentáře k článku: Potemnělá balada
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
