Divadelní noviny > Rozhovor

Jan Lepšík: Divadlo je magická skříňka, se kterou se dá stvořit cokoli

Herce Jana Lepšíka (1972) si v prvé řadě pamatuji z nejrůznějších „podzemních“ inscenací – třeba z divadelních projektů Miroslava Bambuška ve staré, ještě polorozpadlé La Fabrice nebo v ostravském Dolu Michal, z Mondšajnu Jana Friče v MeetFactory, z Pískoviště Jiřího Pokorného v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí. Vždycky působil jako ten z party drsných herců nejlaskavější. Vysvětlil mi to až režisér Ivan Buraj – má něžné oči. V roce 2011 přišel do angažmá brněnského HaDivadla, kde na sebe upozornil několika výraznými rolemi. Výtečný byl především jako Ivan Vojnickij nebo Halvard Solness. To vás pak napadá, zda to opravdu jen hraje, a chcete se o něm dozvědět víc.

Přinesl jste dvě fotky. Proč jsou pro vás důležité?

Jsou z pražského Rubínu a z Činoherního studia v Ústí nad Labem a zachycují mé herecké začátky. Navíc jsou na nich kamarádi, se kterými jsem byl a jsem rád.

Na první jsem s Filipem Topolem a je z představení Narozeniny. Narodili jsme se totiž ve stejný den – 12. června – a v roce 1994 se Filip rozhodl udělat v Rubínu na naši počest improvizované představení, hrála tam s námi ještě Marta Vítů a Jitka Prosperi. Říkal, že se aspoň jenom neožerem a něco vytvoříme.

Ta druhá fotka je z Činoheráku z inscenace Choroby mládí. Myslím, že to byl rok 1997 a jsem tam s Leošem Nohou a Markétou Třešňákovou. Leoše Ústí vyneslo nahoru a Markétu to odválo do Kanady k psychologii.

A ještě tady mám třetí fotku. Je nejstarší – asi z roku 1982 – a pochází z našeho rodinného loutkového divadla, které jsme hráli v sušárně. Není tam maminka, která zrovna v této inscenaci hrála, otcem trochu donucena, Kašpárka. Chvíli před focením se pohádali, táta jí vysvětloval, jak to má hrát, máma se naštvala a šla vařit. Není tam taky soused Marko Kukec, borec z Mototechny. Táta to, myslím, všechno dělal jako takovou zvláštní terapii, proto obsadil mámu právě do role Kašpárka. Byl to táta, který si chce hrát.

Období divadelních mozolů

Nejprve jste byl v angažmá v ústeckém Činoherním studiu, poté na volné noze a nyní jste v brněnském HaDivadle. Jaké výhody má angažmá?

Pro mě je důležité existovat ve skupině lidí, kteří mi jsou blízcí, takže mi přirozeně dobré angažmá v divadle vyhovuje. Taky má pro mě větší smysl spolupracovat se souborem, který se může vyvíjet, než se jen nechat najímat do jednotlivých projektů a začínat vždy od nuly.

Jste autorem legendárního loga Činoherního studia. Proč jste zvolil kovadlinu? Bylo vaše období v Ústí nad Labem tak revoluční?

S tím logem je to složitější. Vytvořil jsem nejprve plakát k festivalu Les divokých sviní, kde se řešila sudetská problematika. V té době jsem byl uchvácen Josefem Váchalem a napadlo mě, že udělám linoryt, kde buší kováři do kovadliny. A pak se z toho stalo logo Činoherního studia.

A s revolucí to souvisí tak, že v Ústí nikdy neměli tvůrci na růžích ustláno. Člověk tam hraje a zároveň v ruce drží vykopanou válečnou sekeru.

Proč jste z Činoherního studia odešel?

Byl jsem tam asi deset let. Když z pozice uměleckého šéfa odešel David Czesany a přišla Natália Deáková, měl jsem pocit, že si chce sestavit vlastní soubor a že už tam jsem navíc. Taky jsem se po těch letech chtěl vyvětrat.

A byl jste na volné noze, jaké to bylo?

Bylo to období mozolů. Vyvětral jsem se hezky, živil jsem se fyzickou prací u různých kamarádů, třeba pokrývačů a výtvarníků. Čestmír Suška mě jednu dobu zachraňoval.

V té době jste spolupracoval také například s Miroslavem Bambuškem.

S Mírou to bylo krásné setkání v polích, seznámili jsme se ještě v době, kdy jsem byl v Ústí. Jezdili jsme zkoušet do přírody, zastavili jsme někde v lese nebo v brambořišti a tam jsme zkoušeli, generálku jsme třeba hráli pro jednoho psa. Míra je živel, který má v sobě drzost a zároveň pravdivost a citlivost.

Těch setkání s Mírou bylo hodně a nejenom v divadle. Moc jsem měl rád jeho inscenaci o hornících Zdař Bůh! v Ostravě. Chodili tam také staří mazáci z dolů. Drsní a zároveň velice citliví k té tematice.

Rozebírali jste to společně po představení?

Důl Michal, ve kterém jsme hráli, je poměrně na periferii, tak se nikdo dlouho po představení nezdržoval. Spíš jsme se skamarádili s místními údržbáři, byli velice svérázní a rádi nás hostili. Především alkoholem.

V podstatě jsem komická postava

Jak jste se dostal do HaDivadla?

To byla vlastně náhoda a štěstí. Sháněli herce od osmnácti do čtyřiceti let a já jsem si říkal, tak mně bude letos čtyřicet, to mě asi už nebudou chtít. Přišel jsem na konkurz a tam seděl Filip Nuckolls, se kterým jsem se znal z Ústí. Dali jsme si slivovici a nikdo po mně nechtěl, abych přednášel připravené monology. Jen se mě Majo Amsler zeptal, jestli to myslím vážně.

Je pro vás těžké, jako pro rodilého Smíchováka, pracovat v Brně? Jaké je zde publikum?

Praha má určitě jiné, snad uvědomělejší či otrlejší publikum a třeba Náměsíčníci v režii Ivana Buraje by si v ní našli diváka snadněji. Ale Brno má více vzduchu než Praha, je více napojeno na přírodu a krajinu, což mi vyhovuje. Ale Smíchov je Smíchov, tam jsem se narodil, je to moje velká láska.

Jaké režiséry máte rád? Ty, kteří vám nechávají velkou míru svobody?

Ano, na druhou stranu mám také rád, když má režisér vizi, je precizní a když hercům dává detailní připomínky, když je nenechá zabřednout do stereotypů.

Které divadelní setkání bylo pro vás zásadní?

První zásadní setkání bylo to se Zdeňkem Petrželkou. Zdeněk má obrovskou fantazii a zároveň básnickou duši, je krásné se dostat do toho jeho světa, být součástí jeho imaginace. Potkal jsem ho na škole a viděl jeho geniální Matku, pak mě obsadil do inscenace Silná v zoologii v Divadle Na zábradlí. Seděl jsem v šatně s mistrem Hakenem, který mi pořád říkal: Hochu, jste hubený! A já jsem běhal dolů do bufetu pro chlebíčky, které on platil a já je jedl, abych nebyl hubený.

A také mám zásadní zážitky ze zkoušení s Jirkou Pokorným. Třeba když jsme zkoušeli Plechovku v Činoheráku v Ústí nad Labem. Hodně vidí do člověka a dovede přesně vystihnout jeho dobré i špatné stránky.

A potom je použije?

Samozřejmě… Že nepoužije. Ale chce, abychom je pak zahráli.

Jaké vaše špatné a dobré stránky vystihl?

O tom se těžko mluví… Ale během zkoušení Plechovky asi odhalil, že jsem až moc závislý na některých lidech. Že se umím citově upoutat na jednoho člověka, možná až nezdravě. A kladné vlastnosti? O těch se hovoří ještě obtížněji… Asi empatie a humor, a to že jsem v podstatě komická postava.

Když jsme domlouvali tento rozhovor, vyslovil jste přání, abych viděla Stavitele Solnesse v HaDivadle. Proč máte tuto inscenaci rád?

Moc lidí na to nechodí, tak jsem sháněl diváky. A mám to rád proto, že mě bavilo s Honzou Fričem zkoušet a pít pivo. Jeho přístup je jiný – mnohdy překvapivý a zábavný. Často přináší neobvyklé výklady textu. A je také ze Smíchova, takže máme klanové vazby.

Je pro vás podstatné, zda je vám postava, kterou hrajete, blízká?

Ano, ale blízkost postavy nemusí vycházet z toho, že je mi postava podobná osobností. Může mi být podobná určitými vlastnostmi, energií, vášní, temperamentem. Když je mi postava blízká, tak si hraní užívám víc, je to pro mě jednodušší. Nerad hraji zvířata, především ptáky.

Solness má strach z úspěšného mládí. Vy teď máte mladé vedení divadla. Jaké to je spolupracovat s o generaci mladšími režiséry a dramaturgy?

Myslím si, že nezáleží na tom, jestli je tvůrce starý, nebo mladý. Důležité je to, jak je kreativní, jestli herce a diváky zaujme. A nejvíc mě zajímá to, co chce říct.

S Ivanem Burajem se mi pracuje dobře. Jediné, co našim mladým vytýkám, je umanutost. Ještě neprošli divadelním soukolím, takže si kolikrát trvají na věcech, které mi už přijdou zbytečné. Ale já jsem určitě jako mladý nebyl jiný, možná jsem byl ještě horší. Mladý tvůrce chce zkoušet pořád, starý se chce bavit hraním a nechce se učit texty. A taky hůř dobíjí baterky.

Spojení s přírodou

Kde čerpáte energii vy?

Mezi přáteli, z rodiny, z lásky, z přírody. Rád pracuji rukama a je mi vcelku jedno, jestli je to štípání dříví, nebo malování.

A taky tetujete…

V tetování jsem outsider.

Proč jste vůbec začal?

Je to vlastně cejch, který si člověk nechá udělat z nějakého důvodu. Nebo deníkový záznam. Líbí se mi, že tetování má symboliku, že je spjato s určitým rebelstvím. Je to něco nesmazatelného. Ale vzniká ručně a podle vlastních vzorů.

Proč jste ale začal tetovat sám?

Zatím jsem potetoval jen sebe. Pro mě je to spojeno s indiánským rituálem. Něco, co asi nedovedu vysvětlit intelektuálům. Je to spojení mezi mnou a přírodou.

Kde se vidíte za deset let?

V Mexiku na loutkářské univerzitě nebo tady v Brně. Moc o tom nepřemýšlím. Herecká práce je nestálá a nikdy moc nevíte, co bude za rok. Spíš mi v hlavě rezonují určitá témata. A uvidíme, zda z toho vzejde inscenace, obraz, nebo třeba film… Nebo nic.

Jaká jsou to témata?

Například mě fascinují německé ponorky. Kdysi dávno jsem viděl film Das Bot a moc jsem chtěl toto téma také zpracovat.

Co vás fascinuje na ponorkách?

Uzavřený prostor, kde se pohybuje asi třicet chlapů a navíc jsou v situaci, kdy si bytostně uvědomují, že jsou na straně, která prohrává válku. Ten stav musí v tak malém prostoru zbytnět a najednou se tam řeší každá maličkost. Třeba, že se musí vyvětrat dusíkatými patronami. Je to existenciální.

Slyšela jsem, že v HaDivadle organizujete ponory do ledové vody…

Ponory v HaDivadle zásadně organizuje Maruna Ludvíková! To jí nemůže být nikdy sebráno, i kdybych se nořil každý den. Já jsem se na to dal, protože mi přišlo bizarní, když jsem viděl ženský lézt do ledové vody. A chtěl jsem to zkusit taky.

A?

Je to strašný, ale skvělý. Vždycky jsme rádi, že to přežijeme. Je to potkání s živlem, který vás posiluje. Je to podobné, jako když šamani chodí přes žhavé uhlíky, ale tohle je holt studený.

Učit se být herec

Věnujete se také lektorské činnosti.

Raději říkám, že dělám workshopy nebo učím. Začalo to, když jsem byl na volné noze a sháněl jsem nějakou práci. Začal jsem tedy z nouze učit na Vyšší odborné škole herecké v Michli. Ale z hereckého ročníku se nakonec, po třech letech, stala má druhá rodina, jak už to tak bývá.

A pak jste v tom pokračoval.

Baví mě hledání, onen proces, kdy se divadlem začne zaobírat naprosto nepoznamenaný člověk. Učí se a má ze sebe radost, když na něco přijde. Je to oboustranné, vy něco dáváte a něco dostáváte.

Ale také musím říct, že by se mělo regulovat umělecké školství. Každý rok vyjde z českých škol dvě stě nových herců. Tolik se jich nemůže uživit.

Dá se herectví naučit?

Je to stejné, jako třeba s malováním. Člověk se může naučit namalovat krajinu, ale to neznamená, že je dobrý malíř.

A co potom s takovými studenty, když víte, že nemají talent. Říkáte jim to?

Myslím si, že lidi během studia mnohé poznají sami. V tu chvíli, kdy se student rozhoduje, jestli má, nebo nemá u herectví zůstat, by měl pedagog říct, co si myslí o jeho nadání a budoucí cestě.

Řekl vám někdo ve škole, nebo později, že byste měl jít dělat něco jiného?

My jsme byli na DAMU v takové zvláštní situaci. Dělal jsem přijímačky těsně po revoluci a v přijímací komisi seděli studenti. Na loutkárnu nás přijali šestnáct. A zároveň se konal přerod, vedoucím katedry byl čerstvě Josef Krofta, který se ze studenta stal profesorem… Celý ročník měl nad sebou meč. Řekli nám, je vás tady moc a určitě tak šest lidí postupně vyhodíme. To se nestalo, ale dost lidí odešlo z různých důvodů samo. Ale naštěstí se mi nestalo, že by někdo řekl: Honzo, ty bys divadlo dělat neměl.

Herectví je nápodoba

Zapochyboval jste někdy sám, jestli je herectví ta pravá profese pro vás?

Když jsem byl na volné noze a všude jsem měl jen dluhy, tak jsem si chtěl otevřít krámek s výtvarnými potřebami. Možná kdybych to udělal, byl bych teď bohatý prodavač, a ne chudý herec, který někdy pochybuje o smyslu této profese.

Někdy si říkám, že bych měl dělat něco s hmatatelnějším výsledkem – sochař vidí to, co vysochá. Možná by mi to přinášelo větší uspokojení. Hraní je přece jen někdy trochu povrchní, je to hra na něco, co není. Je to nápodoba.

Má dobrá inscenace sílu změnit divákovo myšlení, na něco upozornit, přimět k zamyšlení?

Myslím si, že ano. Viděl jsem třeba představení Kolumbus od Bread and Puppet Theater. Vyprávělo se v něm o tom, jak bělošská civilizace pohltila indiánskou. Bylo to silně symbolistické. A mě to dost zasáhlo, byl jsem smutný a říkal si, jak si můžeme dovolit někomu něco diktovat…

A divadlo má větší sílu a citlivost než film, protože kontakt diváků a herců je hmatatelný. Kdybych si to nemyslel, tak bych divadlo nemohl dělat.

Co je pro vás divadlo?

Lehčí otázku nemáte?

Ne.

Když jsem byl malý, tak to pro mě byla dřevěná krabička, která se dala složit. Bylo v ní loutkové divadlo, které jsem dostal od tatínka. Byla to taková magická skříňka, ve které se schovávaly loutky a kulisy. Mohl jsem s ní tenkrát stvořit cokoliv. A v podstatě to vnímám podobně i dnes.

Proč se herec rozhodne režírovat?

Nikdy jsem nechtěl být hercem… Vždycky jsem si představoval, že budu režisérem v loutkovém divadle. Pak jsem ale zjistil, co všechno musí režisér přečíst na přijímačky, a jelikož jsem dyslektik, tak jsem se radši přihlásil na loutkoherectví. Myslel jsem si, že pak nějak přejdu na režii, ale už k tomu nikdy nedošlo. Jsem prostě loutkoherec, který chce být režisérem, ale stal se činohercem.

A proč jste nezůstal u loutkoherectví?

Protože jsem po DAMU, v roce 1995 nastoupil do Činoherního studia v Ústí nad Labem. Ale s loutkovým divadlem pořád koketuju, třeba jsme se starými z HaDivadla – Marií Ludvíkovou, Cyrilem Drozdou, Jánem Sedalem a dalšími – hráli s naším starým rodinným loutkovým divadlem Posvícení v Hudlicích v hospodě v Bílovicích.

Čím vás loutkové divadlo tak fascinuje?

Loutkové divadlo je bytostně spjaté s výtvarnem. K tomu mě přivedl táta, který pracoval jako loutkoherec v Divadle Spejbla a Hurvínka. A pro rodinné loutkové divadlo vyráběl doma všechno společně se sousedem Marko Kukecem.

Fantazie se zde neuplatní pouze u výkladu textu, ale také na podobě loutek a kulis. Je důležité, jak vizuálně smýšlíte. Je to jako animovaný film.

A v čem je pro vás přitažlivá režie?

Herec je příliš svázaný, postavu napsal dramatik, režisér ji nějak vykládá. Tvůrčí práce herce se projeví jen v malém procentu. Někdy mi herectví připadá jako narcistní práce a necítím se dostatečně uspokojený. A režie je tak trochu prací stvořitele.

Co budete režírovat v nejbližší době?

Když dopíšeme s Cyrilem Drozdou Hanáckého Fausta, tak Hanáckého Fausta.

Jak bude vypadat?

Ve stručnosti?

Nemusí to být ve stručnosti.

Ďábel je v cimbále.

Neornamentální síla Jana Lepšíka

Honza Lepšík nechtěl být moc hercem, a proto je pro mě skvělým hercem! Nedělá herectví kvůli tomu být někým, ale kvůli důležitosti být s někým.

Ve světě množících se tvrdých chlapů je Honza soft – a to je nemít silné opevnění a být schopný otevírat se nečekanému. Žít v dění! To ale neznamená bezzásadovost nebo zbabělost.

Honza Lepšík dokáže chladnokrevně samurajsky (zenové herectví) přejít replikami jenom po kamenech významu, s nekompromisní péčí vůči podstatnému, bez ornamentu, ale s aurou modernistické prostoty, jako pravý herec ve funkcionalistickém Brně!

Je to ale i Pražák a vždy se jedním okem bude dívat nad regiony, je to i výtvarník, a vždy se jedním okem bude koukat nad semišové divadlo, je to indián, a proto vždy se bude jedním okem koukat nad racionalitu zdravotního pojištění. Je to i loutkář a umí v noci točit hlavou o 360 stupňů.

Víme, že Bolaňo je best!

Honza má dvě krásné, trochu ženské oči a tetování mamuta na paži.

Ivan Buraj

• Autor: Lenka Dombrovská
• Publikováno: 24. ledna 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jan Lepšík: Divadlo je magická skříňka, se kterou se dá stvořit cokoli

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ