Divadelní noviny > Zahraničí

Éva Pataki: Musíte vymyslet tři věty

S maďarskou spisovatelkou, autorkou filmových a televizních scénářů, rozhlasových her, dramat, povídek a románů Évou Pataki (1954) jsem se sešla v kavárně Divadla pod Palmovkou před představením komorního muzikálu Edith a Marlene, jehož je autorkou. Bezprostřední empatická dáma, intelektuálka s vrozeným šarmantním temperamentem a skromností. Má za sebou úctyhodné dílo, tematicky tak rozsáhlé, že bychom ho neprobraly ani za týden. I když je zřejmě z těch, kteří raději píšou, než hovoří, dostaly jsme se nakonec k tématům, nad kterými jsme se zamýšlely a diskutovaly bychom o nich déle, než nám vymezený čas umožňoval. A já litovala, že neumím maďarsky, abych se s její tvorbou mohla seznámit blíž. Česky je totiž – kromě Edith a Marlene a filmů – její dílo u nás zatím neznámé.

 

Psaní je vaší životní náplní. Jak jste se k němu dostala?

Už během studia na Filosofické fakultě Budapešťské univerzity jsem psala krátké novely, většinou ale končily v šuplíku. Po absolutoriu jsem začala pracovat jako novinářka. Nevím, zda to bylo v tehdejším Československu také tak, ale v Maďarsku vydávaly velké podniky s obrovským počtem zaměstnanců i vlastní podnikové noviny. Četlo je třeba sedm až deset tisíc lidí, takže se nejednalo o nic zanedbatelného. Pokud člověk nebyl členem Maďarské socialistické dělnické strany, nemohl si vyskakovat a nastartovat profesní dráhu ve velkých, celostátních novinách, ale musel začít od píky právě v takové podnikové redakci. Začínalo tak mnoho později známých maďarských spisovatelů a autorů.

Během té doby jsem dokončila postgraduální studium na Maďarské škole žurnalistiky a rovnou z ulice jsem pak nastoupila do filmového studia a začala studovat scenáristiku. Neměla jsem protekci, k přijetí stačilo zaslat synopsi, která se komisi líbila. Víte, v období francouzské filmové nové vlny, Jeana-Luca Godarda, Françoise Truffauta a dalších, psali režiséři své scénáře kamerou. Kamera byla jejich perem. Takový byl princip La Nouvelle Vague. Poté, co nová vlna odezněla – i v Maďarsku –, se zjistilo, že chybí klasičtí scenáristé, autoři psaných dialogů. Pro nadané nezkušené autory se začali hledat vhodní učitelé a mentoři a já jsem měla to štěstí, že jsem se potkala s Mártou Meszáros – a to nasměrovalo můj život. Vznikl zárodek skupiny, která v osmdesátých letech připravila a natočila slavnou filmovou trilogii Deník pro mé děti, Deník pro mé lásky a Deník pro mého otce a matku. Užívala jsem si práci v tomhle kolektivu a vedle toho začala psát divadelní hry, krátké povídky a po delší době i romány.

Proč jste se rozhodla napsat komorní muzikál o Edith Piaf a Marlene Dietrich?

Ten nápad nevzešel z mé hlavy. Bylo mi asi dvacet sedm, dvacet devět let a žádnou velkou milovnicí šansonu jsem nebyla. S tématem přišla právě Márta. Je vysoce inspirativní osobností, byla tehdy taková moje druhá univerzita. Dnes je to dáma v úctyhodném věku, velmi významná filmová režisérka. V historii maďarského filmu má obdobnou pozici jako režisérka Věra Chytilová v Čechách, nebo jako Agnieszka Holland v Polsku.

Chtěly jste s tím tématem „dobýt“ divadelní svět?

Kdepak. Herečka Erzsébet Kútvölgyi, pronikavá osobnost, která fantasticky zpívala a je Piaf fyzicky podobná, ji chtěla ztvárnit na jevišti a přála si, aby ji režírovala Márta. Jenže nenašly vhodnou hru. A tak mi Márta řekla: Napíšeš to. Věděla, že jsem autorkou dvou divadelních her pro děti, nešlo tedy o můj první kontakt s dramatickou tvorbou. Měly jsme k dispozici dvě skvělé, typově vhodné herečky, vedle Kútvölgyi ještě Judit Hernádi, které nás inspirovaly k výběru obou postav. Obstarala jsem si všechny dostupné materiály. Přečetla jsem paměti Marlene Dietrich, knihu o Piaf od Simone Berteautové. Pramenů moc nebylo a informace se sháněly těžko. Neměla jsem k dispozici počítač, internet ani youtube. Byla to velmi náročná práce, ale nakonec je Edith a Marlene moje nejznámější hra. Samozřejmě je úspěšná z velké části díky těm dvěma legendárním postavám a jejich nesmrtelným písním. Jako tvůrce jsem udělala maximum a jsem šťastná, že hra funguje. Dnes už bych ji nenapsala, bylo to opravdu náročné. Nemyslím, že bych se k dramatu ještě někdy vrátila.

Proč?

Divadlo miluji a často navštěvuji. Pokud však dostanu nějaký nápad, vím, že ho použiji pro povídku, román nebo film. Psaní dramat považuji za specifickou a snad nejobtížnější spisovatelskou disciplínu, jež vyžaduje speciální přístup. Každá situace musí mít dramatický spád a pointu. A navzájem musejí jedna do druhé přesně zapadat. Celek pak musí mít taky pointu! O to víc si vážím dobrých dramatiků. Existuje mnoho dobrých básnířek, prozaiček, významných autorek románů, za všechny jmenuji Ludmilu Ulitskou, které mohou získat i Nobelovu cenu, ale významné dramatičky? Ty neexistují. Hodně jsem přemýšlela o důvodech, proč tomu tak je. Snad jde o ten druh a úroveň abstrakce. Divadlo je něco magického. Možná je to vrchol literárního umění, nevím. V ostatních literárních formách popíšete velké detaily, drobné detaily, máte čas dobrat se pozvolna k pointě. Ale v divadelní hře ne. Musíte vymyslet tři věty, kde každá obsahuje nějaký podtext. A pak čtyři. A pak jednu nebo dvě. A tak pokračovat stále a stále dál. Je to něco velmi konkrétního, deskriptivního a současně abstraktního. Podle mého názoru ženské myšlení takto nefunguje, jakkoli jsem feministicky založena.

Ale vždyť existují významné dramatičky – ze současných mě napadá Rakušanka Elfriede Jelinek, zůstaneme-li ve střední Evropě.

Jelinek je dle mého prozaička. Dokáže napsat literární drama, převést prózu na jeviště, ale dramatička v pravém slova smyslu není.

Kdo je tedy pro vás „pravý“ dramatik?

Shakespeare, Molière, Čechov… Ale i někteří současní maďarští dramatici. Třeba Béla Pintér, ředitel Pintér Béla és Társulata. Je nejen dramatikem, ale i výborným hercem – všestranný talent. Za další skvělé maďarské dramatiky považuji Jánose Háye nebo Györgye Spiróa. Ale žena…

Počkejte… Na jednu dramatičku jsem si přece jen vzpomněla: Ruska Ludmila Petruševská. Takže nakonec jsme jednu „opravdovou“ dramatičku našly. Ale Čechov to není…

Jako scenáristka jste se podílela na vzniku filmu Sedmá komnata o židovské filosofce Edith Steinové, která konvertovala na katolickou víru a zemřela jako mučednice Terezie Benedikta od Kříže v koncentračním táboře v Osvětimi. Zdá se, že ve vašem díle hrají velkou úlohu silné ženské charaktery inspirované konkrétními osobnostmi.

Nejsem až takový milovník biografických témat. Práce na nich je, co se týče stylu i formy, komplikovaná a vaše fantazie spoutaná. Osobně upřednostňuji spíše fikci. Na druhou stranu, když o tom tak přemýšlím, je zajímavé, že jsem se podílela na tvorbě mnoha biografických děl. V případě životopisných filmů přinášela náměty Márta. Vždy mě pro ně dokázala strhnout a nadchnout. Edith Steinová byla nádherná, statečná, fantastická osobnost. V roce 1998 byla papežem Janem Pavlem II. prohlášena za svatou. Narodila se ve Vratislavi. Márta se o ní dozvěděla a doslova ji to strhlo. Na začátku minulého století to byla neobvykle emancipovaná žena. Studovala na univerzitě psychologii, pak se nadchla pro filosofii, konkrétně pro Husserlovu fenomenologii. V našem filmu ji skvělým způsobem ztvárnila rumunská herečka Maia Morgenstern.

Vy jste ale také režírovala, byť šlo o dokumentární filmy. Týkaly se historie, která byla v době Kádárova režimu tabu, zabývala jste se dalšími židovskými osobnostmi… Mám na mysli film Herzl z roku 2004.

S mojí úlohou filmové režisérky je to asi tak: nikdy bych se nepustila do režírování hraných filmů. V případě těch dokumentárních jsem byla spíše editorkou než režisérkou. Theodor Herzl je další fantastický příběh. Věděla jsem, že byl vizionář, který desítky let před holocaustem prosazoval myšlenku, že židovský lid potřebuje vlastní zemi. Proto se mu později říkalo duchovní otec Státu Izrael. Bylo pro mě překvapením, že se narodil v Budapešti, protože působil jako vídeňský novinář a pařížský dopisovatel. Chtěla jsem pochopit, nakolik hrál jeho maďarský původ a zážitky z dětství roli v jeho předtuše, že antisemitismus naroste do tak nebezpečných rozměrů.

S Mártou Meszáros jste napsaly scénář k filmu v její režii Nepohřbený muž (2004) o maďarském politiku Imre Nagyovi, který se jako předseda vlády stal symbolem Maďarského povstání v roce 1956 a za svoje postoje byl po jejím potlačení popraven. Mimochodem, narodila jste se dva roky před tím rokem…

Z revolučního dění si pochopitelně nic nepamatuji, znám ho pouze z fotografií. Ale můj bratr je zažil. Běhal z místa na místo a já na jeho zážitky vždycky žárlila. Imre Nagy byl náš mučedník, idol mojí generace. Mí rodiče ho velmi uznávali. Léta se o něm nesmělo v Maďarsku mluvit, nesměli jste zmínit ani jeho jméno.

Váš otec Ferenc Pataki byl významný maďarský sociolog a psycholog. Pro rodinu intelektuálů muselo být období po potlačení povstání velmi těžké.

V naší rodině stejně jako v mnoha ostatních byli příznivci ideálů komunismu. Naděje a víra mnoha těchto lidí se ale během let 1953 a 1954 pomalu rozplývaly a v roce 1956 se rozplynuly definitivně. Pro příslušníky této generace to byla obrovská tragédie, národní trauma. Mnoho lidí se z něj nedokázalo vzpamatovat a začít nový život. Můj otec měl velké štěstí, protože byl velmi talentovaný a inteligentní. Dokázal nastartovat novou kariéru. U nás nebyly v téhle oblasti podmínky tak tvrdé jako v Rumunsku, Rusku nebo Československu. V době Kádárova prosovětského režimu ale byly události roku 1956 tabu, nebo se o nich mluvilo jako o kontrarevoluci. Až během let 1989–1991, kdy u nás vládla skutečná demokracie, se o tomto tématu dalo volně diskutovat. Jenže se to nehodilo politikům a dnes o tom opět nemůžete otevřeně mluvit, aniž byste byli osočováni ze sympatií ke komunismu nebo fašismu. To se projevuje i v divadle a v kultuře. Snad jen zmíněné divadlo Bély Pintéra uvádí hry na toto téma, ale jinak se lidé – i umělci – začínají u nás opět tohoto tématu bát. Zajímalo by mě, zda se mladí Češi zajímají o události roku 1968, kdy nastala podobná situace. Dnešním teenagerům v Maďarsku jsou tyto události lhostejné…

Sešly jsme se v Divadle pod Palmovkou před představením vaší hry Edith a Marlene. Čím je divadlo pro vás? Jaká je jeho úloha ve světě?

Divadlo je možná nejdůležitější ze všech uměleckých odvětví, protože zobrazuje obecné zkušenosti. Diváci mohou projít katarzí skrze jiné lidi, jiné postavy. Proto má dopad i na politické myšlení a i proto je v současné době v Maďarsku nezávislé divadlo ve velmi špatné situaci. Nezávislé soubory nejsou finančně ani jinak podporovány. Navzdory tomu dělají dál svou práci. Máme úžasné divadelní soubory plné talentovaných lidí. Bohužel málo lidí o nich ví. Raději koukají na televizi nebo do mobilních telefonů. A to je zlé. Lidé se začínají velmi separovat, nestojí o společné zážitky a setkání. Divadlo však existuje více než dva tisíce let. Přežije.

Máte nějaké životní krédo, jehož se držíte?

Možná to vyzní banálně, ale myslím, že člověk by neměl lhát a měl by jednat a žít sám za sebe, nenechat se manipulovat. To je podle mne nejdůležitější. A když říkám, že by člověk neměl lhát, nemyslím jen v osobním životě, ale i v politice a dalších životních situacích. Nežertuji. Lži ničí vše, ničí život každého z nás.

Za zprostředkování rozhovoru a pomoc při překladu děkuji Vendule Ježkové z Divadla pod Palmovkou.

• Autor: Veronika Boušová
• Publikováno: 26. ledna 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Éva Pataki: Musíte vymyslet tři věty

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ