Aktuality Petra Feyfara (No. 2)
Asi kdybych poslouchal jiné stanice než právě Vltavu, kterou pokládám za nejlepší českou stanici, musil bych kritizovat více. Ale o to více mne mrzí, že dnes a denně slyším i na Vltavě něco, co mne zatahá za uši.
Tak jsem slyšel úvodem rozhovoru ke stému výročí „narozenin“ časopisu Naše řeč – jaksi automaticky –, jak uniklo moderátorovi po sdělení skutečnosti, že první číslo vyšlo už na konci roku 1916, konstatování, že to bylo tedy v době, kdy ještě neexistoval samostatný Československý stát a oficiálním jazykem tedy byla tady u nás němčina. Naštěstí vedoucí redaktorka časopisu Markéta Pravdová (nomen omen) automaticky tento nesmysl přivedla na pravou míru hned úvodní větou: V podtitulu časopisu stálo ´Listy pro vzdělávání a tříbení jazyka českého´ a zrod těchto listů iniciovala třetí třída České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, při čemž Naše řeč byla… úzce spjata s Kanceláří slovníku jazyka českého.
Naše řeč, ročník prvý (1917). FOTO archiv
Pár faktů v této souvislosti. Už 1880 se stala čeština opět (!, skutečně bylo přerušení v užívání češtiny jako úředního jazyka) v oblastech a obcích s českou většinou úředním jazykem. v roce 1882 byla rozdělena Karlova univerzita na německou a – českou. Od roku 1883 pak – dík demokratizaci volebního práva – měli Češi většinu v zemském parlamentu. V roce 1897 vydal ministerský předseda Badeni rozhodnutí, že všechny obce (tedy i německé) v Čechách i na Moravě musí být spravovány dvojjazyčně! Vlastním publikaci Mein Österreich, mein Vaterland (Vídeň, 1915) psanou dost z německého „národoveckého“ pohledu a věnovanou seiner kaiserlichen und königlichen Hoheit Karlu Františkovi Josefovi (mimochodem můj vzdálenější strýc učil budoucího panovníka česky!), v níž se velmi obšírně hovoří o kulturním rozvoji českého národa.
Franz Josef I. a Česko… Repro archiv
V posledních měsících a letech (v podstatě od výročí začátku první světové války, tedy od r. 2014) vyšla celá řada článků (i v češtině), která se zabývala obdobím posledních let rakousko-uherské monarchie. V těchto textech uváděla řada publicistů národovecko-gottwaldovské výmysly/nesmysly – inspirované bohužel ponejvíce Aloisem Jiráskem, kterého si jako autora jinak vážím – o Rakousku jako „vězení národů“, jimiž jsme byli krmeni ve škole a které dalším generacím doposud vtlouká do hlavy televize reprízami starých – a asi oblíbených – seriálů, na pravou míru.
Mně samotnému byly tyto informace vždy dost podezřelé. Už od té doby, co jsem si přečetl Nerudu (Jak to přišlo, že…), neboť mně bylo celkem brzo jasné, jak by asi skončil autor, který by napsal povídku o tom, jak parta kluků chtěla odstranit „lido-demo“ režim a nevyšlo jim to… A pak zvláště pod dojmem francouzské zkušenosti, tedy zkušenosti ze země, ve které všecky nefrancouzské jazyky během posledních dvou stu letech prakticky zmizely… Žádné Bretoňské národní divadlo, žádné baskické, korzické atd.
Odkud se nepravdy vzaly, dovedu si představit. Ale že přetrvávají v hlavách i vzdělaných lidí, mne překvapuje.
Komentáře k článku: Aktuality Petra Feyfara (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Hana Vavrošová
Zajímavé
02.05.2017 (10.37), , Trvalý odkaz komentáře,