Divadelní noviny > Blogy

Dabing dabing dabing (No. 3)

Česká verze: Maigret po anglicku

…. je krmě naprosto speciální, může být zdrojem mezioborových úvah i srovnávání, chuťově však….

///

Psáno před zhlédnutím; předpoklady soudu (=předsudky)

Dnes 3. 1. 2017 se nám ve 20.15 představil na Primě zbrusu nový anglický – Mr. Bean. Pardon, pochopitelně, Rowan Atkinson v podobě komisaře Maigreta.

Simenon je podivuhodný autor a Maigret je podivuhodný kultovní hrdina, muž, kterého bychom si – ruku na srdce, dámy i hodní synkové! – doma přáli všichni: úplně, až provokativně obyčejný, se sotva zapamatovatelnými, vskutku minimalistickými charakteristickými zvláštnůstkami – a přitom velice, pronikavě, skrytě, diskrétně a pesimisticky moudrý. A vlastně laskavý a úplně a naprosto spolehlivý a vždy na straně dobra – a své ženy. Která se na něj dost načeká, ale nakonec ohřeje polévku…

A ovšem, Maigret je pro mě celoživotně Gabin, ve filmu z roku 1958, kdy mi bylo deset. Muž, který nedělá vlastně nic, jenomže nenapodobitelně. A nedabovatelně? Vždycky představoval výzvu, bylo by to zajímavé téma pro rodící se generaci dabingových historiků: Kdo byl nejlepším českým Gabinem? Jak se to dělá, obléci si cizí charisma?

Dobře to snad uměl Čestmír Řanda v dabinzích K. M. Walló. Dabing z roku 1965 v režii Mirka Kratochvíla neznám – bohužel. Opravdu se nezachoval? Kratochvíl míval lehkou ruku a hercům rozuměl… V Messányho dabingu z roku 1968 daboval Gabina Zlatomír Vacek. Neviděla jsem ho, a do 20.15 to jistě nestihnu. Pak je tu ještě DVD z roku 2010, které v režii Ivany Slámové vyrobilo Hollyood Clasic Entertainment Studio Soundware, kde Gabina hrál Jiří Plachý – a to neznám jakbysmet. Mrzí mne to, leč přenechávám posouzení pilnějším.

V sedmdesátých letech se objevilo další francouzské televizní zpracování Maigretových případů, to znám dobře, protože české znění jsem dělala. Dost povzneseně a trpce, protože se stálou vzpomínkou na Gabina. Francouzi se tehdy – podle mého – dopustili dramaturgické chyby: rozhodli se, že Maigret je „obyčejný“, „jeden z nás“. Jean Richard, představitel Maigreta, obyčejný byl, to ano. Docela milý, ale… Daboval ho Otakar Brousek (ten starší, samozřejmě), podle mého precizně a noblesně, jak on to uměl, byla s ním příjemná práce, ale… Svěřovali jsme si spolu mezi smyčkami, že nám Jean Richard připomíná Bohuše Pastorka an tvární ve Vávrově filmu Klementa Gottwalda…

(Tak pozor, babo, brzdi, tohle už je narážka hodně pro pamětníky – a specialisty.)

Být obyčejný a nebýt bezvýznamný, taková drobnost. Jak se to dělá? Tenhle seriál měl milion dílů – kompletní zevrubně podaný Simenon – a přesto se v paměti diváků nezachoval. Ani dabingforum o něm neví! Paměť diváků je patrně spravedlivé síto.

V roce 1991 jsme se dočkali počátku nového kompletního zpracování Maigreta v 54. dílech. To už si diváci pamatují dobře: Bruno Cremer se ukázal jako velmi zapamatovatelný, sláva! Jan Schánilec, který v předchozím Maigretovi daboval Janviera, mladistvého Maigretova sekundanta, se nyní stal českým Maigretem. Prvních 23 dílů režírovala Marie Fronková a zbylé Jana Stejskalová. Doufám, že dobře, obě paní režisérky o dabingu něco vědí. Já z toho neviděla ani tři okna, protože – přiznám se – jsem jim tehdy trošinku záviděla a malounko jsem na ně žárlila. To se v profesi stává běžně – že? – ale nepřiznává se to nahlas.

A teď tedy nová česká verze nového prestižního – anglického! – Maigreta. Rowan Atkinson v hlavní roli je znamenitý mediální tah, aspoň má i nejméně nápaditý recenzent o čem psát. Ale tuším, že je to i znamenitý herec. A Karel Heřmánek, jeho český protějšek – když chce – taky umí hodně. Mikuláš Pánek, režisér a autor dialogů, si určitě dal záležet… a nejen on! Takže se moc těším. Za chvilku to začne!

///

Po zhlédnutí:

Viděla jsem film Maigret klade past ve společnosti několika tzv.“normálních lidí“ (nikoli z profese). Film skončil o dvaadvacáté, ale všichni jsme měli dojem, že už je půlnoc. Z dalších diváckých poznámek cituji:

Tak mám dojem, že to ty Francouzi mají lepší.

Pan Bean – člověk pořád čeká, že udělá něco srandovního, ale von neudělal vůbec nic.

Za sebe mohu jenom souhlasit. A dodala bych, že je to zajímavý rozdíl kultur. Když se Angličané setkají s francouzskou umolousanou ležérností, na které se zakládá Simenonovo kouzlo, působí najednou jen toporně, z kouzla nezbude nic. Pěkné retrošaty, tvrdé líčení a dojem jakési vojensky strohé virtuální mašiny, víc toho ve mně nezůstalo. Jsem nicméně velmi vděčna televizní sekci FITESu, která se zřejmě konečně rozhodla vážně věnovat odbornému posuzování úrovně dabingu a vyzvala několik svých členů, aby daný pořad zhlédli a napsali o něm.

Přispěji tedy několika troškami ke společnému dílu:

Je s tím anglickým herectvím trošku problém: základní hladina energie je tam vysoká. Působí to civilně a emotivně zároveň – a není snadné tomu přijít na kloub. Chce to trochu cviku v hodně hraní naplno – a potom, když už to herec dokáže, přetáhne přes své vysoké nasazení cosi jako civilní šlojíř. A pak to funguje (někdy) i česky. Že nevíte, o čem mluvím? To nic, nejste sami.

Tvůrci nejnovější české verze se evidentně opravdu snažili, svou práci neodbyli, dík jim za to. Výsledek přesto potěšlivý není, působí strojově a „usnaženě“, chybí mu lehkost. Překlad (Petronila Pleskotová) je doslovný a úprava (Mikuláš Pánek) mu moc nepomohla.

Příklady, které bolí:

První, co ministr vnitra udělal, bylo, že mu zavolal.

Na vteřinu byly jeho tváře blízko mé. …./jsem ho zahlédla zblízka

Co jste udělali, abyste ho našli?

Mně se to nelíbí. – Mně také. / Mně také ne, bože dobrý!

Šéf má špatného muže. /Co třeba: … chytil nepravého?

Občas je slabik tolik jako v angličtině – to ano – ale na češtinu trochu málo, což vede herce k usilovnému nepřirozenému natahování. Ale přitom – sláva! – se úspěšně snaží vyhnout anglickému přízvuku, už to je velký pokrok. Výslovnost mají obecně precizní, písmena jak vystřižená. Výslovnost francouzských jmen je na tom hůře: Zalechneme tu (Saint Germaine) Sajn Džermén, Sein Žermén i Saint Žermén. Bude to asi podle originálu, tradiční Achillova pata Angličanů, ale…

Dialog je důsledně spisovný, lidovým tvarům se zásadně vyhýbá, až na – ministra? – nebo koho, jenž říká Jo. Je to literární nedotaženost nebo to odpovídá stylizaci originálu do jakési počítačové hry? Nedovedu posoudit, neslyšela jsem originál. Ale je to nepříjemné nudné, postavy lze stěží rozeznat od sebe. Lucas a Janvier, dva nejbližší podřízení Maigreta, jsou zde dvě gorily stěží rozeznatelné, české znění jim k větší charakteristice nijak nepřispělo. Karel Heřmánek má hezký hlas a občas uvěřitelný tón a jistě svou roli bral tuze vážně. Rowan Atkinson mu ovšem moc víc než dřevěnost k inspiraci nenabídl. Všichni své role brali tuze vážně – a všichni stejně! A tak z té snahy zbyl jen jednotvárný patos. Ještě nejlépe obstál Daniel Bambas jako Moncin, což je ovšem postava velmi zapamatovatelná. Přinejmenším technicky mu nelze nic vytknout. Veronika Gajerová v roli Maigretovy manželky má nástup přímo nesnesitelně příšerně afektovaný, později se zmírní do nepříliš zajímavého snesitelna. Falešnými tóny v prvních větách trpí i obě velké ženské postavy – matka a manželka v podání Radany Herrmanové a Lucie Štěpánkové. Obě svou polohu v průběhu práce nalezly a odváděly dále slušný výkon – jenže nikoho už nenapadlo se k prvým sekvencím vrátit… Anglické ženské herectví na první pohled svými akcenty a melodiemi svádí k afektovanému mrckování – ale pozor, jen na velmi povrchní první pohled. Pohled jen trochu zaměřený na skutečný samostatný herecký výkon naopak vede k soustředěnému vyjadřování smyslu . Tam se toho dá spoustu naučit…

Režisér Mikuláš Pánek nebyl ani v nejmenším nedbalý; dokonce dbal o celkovou atmosféru; výsledek však příliš působivý není. Vedlejší role jsou pro divácké ucho všechny stejně rovně hlasité – a tedy stejně nezajímavé. Tady vystrkuje růžky slabina metody vytáčení. Nikdo není konfrontován s nikým – tedy nevzniká ani žádný konflikt emocí, snaha o prosazení, odlišení – ona podvědomá dynamika hereckého výkonu, který si obratný režisér vědomě pěstuje a hýčká. Pečlivé herecké sbory jsou emotivně nerozlišené, občas začínají z ničeho v půli záběru a stejně ostře a bezdůvodně končí. Muž, jemuž zabili ženu a matku čtyř dětí, vzlyká trapně mechanicky, dechy jsou na správných místech, ale bez významu. Hodnotíme je jako zasažený terč, nedojmou ani nevyděsí. To padá částečně i na vrub zvukaře Michala Závěrky – jeho ctižádostí je očividně zřetelnost. To ano, ale jeho míchačce chybí jemná ruka a múzické ucho, které olamuje ostré hrany.

V závěrečné písni jsou zakomponovány drobné větičky, které by mohly – třeba – dotvářet smysl nebo atmosféru nebo zrodit vtip. V tomto provedení se jakoby nerozhodly, zda mají nebo nemají být rozpoznatelné.

Závěrečné titulky českého znění nechybí – jsou dokonce srozumitelné a ve správném rytmu, jenže bez uvedení profesí.

Celkově vzato: Viděli jsme dabing, který není odbytý. Chce být dobrý, chce být perfektní. Ještě úplně neví, jak na to. Ale už se o tom mluví, už to lidi zajímá…. jasně že to půjde! Za snahu dík!

///

Maigret v C-dur

10. ledna ve 20.15 běžela na Primě druhá anglická celovečerní adaptace maigretovského tématu, Maigret a případ mrtvého muže. K anglickému zpracování není co dodat: Rowan Atkinson nadále nezaštěká a nezaštěká, protože je dřevěný a dřevěný, jeho manželka politováníhodně legrační a zbylé osazenstvo koženě nudné. Dabing z toho tentokrát vychází lépe, všichni se unavili, zvykli si, pochopili a snažili se méně. Karel Heřmánek je precizní, zní hezky, ale, hm… z této předlohy si pomník nepostaví. Veronika Gajerová se také zklidnila až do neškodného ničeho… dobrá je malá, ale významná postava Niny v závěru – která herečka ji hrála? Ze závěrečných hromadných titulků zjistit nelze. Zato role staré dámy, afektovaně vyzpěvující, jak anglický akcent jisté třídě velí, je (při vší synchronnosti) ukázkou, kudy v českém dabingovém herectví ne. Úprava je občas trochu krátká, nutí k natahování, nicméně výsledek je pečlivě synchronní a formulace nejsou nápadně neobratné, leda svou prkennou spisovností.

Pokud  výstřední stařík v ubytovně cizinců praví: – Vrátili se z těch výletů se zakrvácenými šaty, ucho si nějak prosí o formulaci: Vraceli se (opakovaně)….. s hadrama od  krve – nebo jakkoli podobně.

Dílo má už v originále minimum odkazů (nepočítáme-li Maigretovu hrozebně trčící dýmku) „na Simenona“. Jeden takový však upoutal:

– Co to dělá? (o Maigretovi, nehybně stojícím v bistru)

– Dýchá stejný muž jako mrtvý muž. ???? – pak AHA zážitek, svitlo pochopení: To má být okřídlené NASÁVÁ ATMOSFÉRU!

Míchačka i zde místy přehulená – tj. muzika a ruchy překrývá dialog, který svou jednotvárností beztoho nevolá po pochopení.

Obětí mechanického vytáčení se tentokrát stal rozhovor policistů, který měl zůstat utajen, docela se však rozléhal. Další kolega je okřikne – ve stejné hlasitosti:  „Tišeji , prosím!“ a dostane se mu odpovědi ještě hlasitější „Jistě!“ –   V té nudě by alespoň jedna smysluplná změna dynamiky byla osvěžením.

Shrnutí: Mikuláš Pánek – režisér dabingu – se svým teamem zkrátka podlehl originálu. Byl mu jen plnoprávným partnerem, což je v tomto případě málo…

///

Předchozí díly tohoto blogu:

Dabing dabing dabing (No. 1)

Dabing dabing dabing (No. 2)

Dosavadní autoři blogu: Josef Eismann, Olga Walló

• Autor: Olga Walló
• Publikováno: 20. února 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Dabing dabing dabing (No. 3)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ