Vzestup a pád cara Samozvance
Uvedení historické hry Car Samozvanec polského autora Adolfa Nowaczyńského v Národním divadle moravskoslezském lze považovat za odvážný dramaturgický počin. Dala by se totiž očekávat spíše na repertoáru některé alternativnější scény.
Titul je druhou částí cyklu Sousedé, který chce postupně prezentovat čtyři režiséry sousedních států, a to skrze texty, jež vystihují povahu jejich národa. Soubor činohry se tentokrát prostřednictvím něj vydal do poměrně neprobádaných vod polského dramatu počátku 20. století.
Nowaczyńského hry jsou většinou značně rozsáhlé. Nejinak je tomu i v případě titulu Car Samozvanec, který v původním knižním vydání čítá 480 stran, a musel proto projít krácením. Úpravy provedl hostující dramaturg a překladatel titulu Ladislav Slíva, nicméně právě kvůli nim se z textu vytratila řada historických souvislostí i motivací jednání postav. Tvůrci tak méně známou kapitolu polsko-ruských dějin počátku 17. století nahlížejí především jako univerzální příběh, do popředí staví hlavně obecnější téma věčného souboje o moc a ukazují, jaké mechanismy lze k jejímu dosažení využít i zneužít. Zároveň titul zdůrazňuje motiv konfliktu dvou odlišných kultur a poukazuje na střet západní civilizace s východní autoritářskou společností, což rezonuje i se současnou politickou situací v Evropě.
To je rozehráno na příběhu zběhlého mnicha Griška Otrepjeva, který se podvodně vydával za syna Ivana Hrozného Dimitrije a díky podpoře (ale i jistému kalkulu) Poláků se stal samozvaným ruským carem, získal moc, ale stejně rychle zmizel v propadlišti dějin.
Režisér Andrzej Celiński nabízí poměrně náročnou podívanou, kterou servíruje pro českého diváka s nebývalou a leckdy až nepřijatelnou dávkou polské divadelní expresivity. Ve snaze o co největší nadčasovost Celiński nenabízí historicky věrnou podívanou, s čímž konvenuje i výtvarné řešení Marty Roszkopfové. Veškeré dění je umístěno do velmi strohého a zároveň symbolického zamřížovaného prostoru, který metaforicky vyjadřuje nejen motiv nesvobody, ale zároveň poukazuje na věčnou hranici mezi Západem a Východem. Ruskou identitu pak charakterizuje v zadním plánu se na scénu průběžně spouštějící kulisa pravoslavného chrámu s řadou ikon. Eklektičnost nicméně nejvýrazněji vykazují velmi různorodé kostýmy, které mají jak historizující prvky napříč různými stoletími, tak i současné střihy. Zajímavě pak tvůrci využívají světla, která výrazně člení prostor a podílí se i na vykreslení rozmanitých atmosfér.
Řadu postav ztvárňuje třicítka herců, mezi kterými nechybí ani řada hostů a doplňuje je „chór“ lidu tvořený konzervatoristy. Skvěle a ve zcela nové a vyzrále sebejisté dramatické poloze se po řadě spíše drobných rolí představil David Janošek, který s jistotou zvládá překlenout složitou cestu Samozvance od počátečních ideálů až k tragickému konci, kdy podléhá svěřené moci. Vedle něho pak na jevišti nejvýrazněji působí František Večeřa coby otec Pafnutij a Libor Olma jako mnich Varlaam, kteří popírají sílu duchovních autorit. Mezi ženskými postavami vyniká dcera Borise Godunova Xenie v podání energické Lucie Končokové, které se podařilo zdařile prokreslit zrod pomsty.
Ostravský Car Samozvanec se vydává neprobádanou, náročnou a částečně i problematickou cestou. Na ní překonává řadu složitých překážek, které sice nabízejí podívanou, nicméně také odvádějí pozornost od koncentrace na leckdy podstatné a za nimi skryté významy. A je otázkou, zda diváci skutečně vždy dojdou do jejího cíle…
Pavla Bergmannová
Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava – Adolf Nowaczyński: Car Samozvanec. Režie Andrzej Celiński, scéna a kostýmy Marta Roszkopfová, hudební spolupráce Jiří Šimáček, dramaturgie Ladislav Slíva. Premiéra 26. ledna 2017.
Komentáře k článku: Vzestup a pád cara Samozvance
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Marketa Sichtarova
Musím říct,
že šlo doposud o nejkrásnější zážitek z NDM. Skvělé obsazení, výborná režie a zajímavě vyřešená scéna
01.03.2017 (10.04), Trvalý odkaz komentáře,
,