Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kontext

    Řešit věci v malém a pomalu aneb Permahudba Philipa Glasse

    Americký skladatel Philip Glass oslavil – a celý hudební svět s ním – osmdesáté narozeniny (nar. 31. ledna 1937). Významné jubileum.

    Během svého sólového klavírního koncertu v pražském Divadle Archa 9. listopadu 2016 FOTO JAN HROMÁDKO

    Nevybavuji si, že by taková mezinárodní sláva provázela loňské devadesátiny Friedricha Cerhy, o něco nápadněji se před dvěma lety připomínaly rovněž devadesáté narozeniny v té době ještě žijícího Pierra Bouleze. Vzhledem k tomu, že hudební směr, jehož je Philip Glass reprezentantem (ač to nerad slyší) – minimalismus –, je pořád ještě sem tam trnem v oku nejen představitelům, zastáncům, příznivcům a odchovancům vážnohudební moderny 20. století – odborníkům i laikům, je namístě zamýšlet se nad tím, co vlastně činí z toho či onoho – žijícího – umělce na slovo vzatou autoritu. A s pohledem upřeným do zrcadla historické zkušenosti artificiální hudby si položit otázku, do jaké míry je umění té či oné celebrity otevřenou cestou nebo slepou uličkou.

    Pro Glasse je jeho osobitý styl – jeho rukopis je rozpoznatelný po několika vteřinách poslechu – do všech stran otevřeným prostorem. A v něm Glass recykluje a recykluje a recykluje. A dělá to ve dvou rovinách. Myslím dokonce, že ve třech, ale ta třetí je ezoterická a nelze si pro ni vystačit s pouhou hudební terminologií. Zjevné, slyšitelné a skladatelem nikterak nepopírané jsou jeho četné výpůjčky z vlastních skladeb. Zatímco „klasický modernista“ se nezřídka vrací ke svým starším kompozicím a piluje je v souvislosti s tím, jak se mu představa kýžené dokonalosti díla během života proměňuje, Glass přehazuje segmenty ze svých partitur tak, že se nám hudba z filmového soundtracku připomene ještě v nějaké scénické hudbě, pak v klavírní skladbě, v dalším soundtracku a v další klavírní skladbě. Tento konkrétní příklad se týká hudby k filmu Tenká modrá čára a rozpíná se v čase čtrnácti let, ale není to zdaleka případ ojedinělý. V hudební historii není taková praxe žádnou novinkou. Ostatně Glass svou hudbou nevydělává na živobytí jen sobě, ale také docela početnému týmu svých spolupracovníků v různých odvětvích hudebního podnikání.

    Zajímavější je druhá rovina recyklace – a ta je, soudím, stěžejním přínosem Glasse do současné hudební kultury. Glass recykluje základní kameny evropského, šířeji euroamerického (západního) hudebního systému – tónové řady, intervaly, trojzvuky. Budeme-li považovat hudbu za součást životního prostředí, byť ne přírodního, pak jistě lze mluvit o recyklaci samotného kulturního prostředí. Jeho přístup a způsob zacházení s tímto materiálem nelze než označit za příkladně ekologický. Glass přistupuje ke komponování v intencích trvale udržitelného rozvoje – chápe se toho podstatného, čím tato hudba definuje sama sebe. Co stojí na počátku výuky základů hudební teorie a co si i bez nich jako akustickou zkušenost osvojí v podstatě každý, kdo se v příslušném geografickém prostoru narodí a vyrůstá. A vida, ono je to tak nosné, že se to dá používat znovu a znovu. Proto se mi líbí uvažovat o hudbě Philipa Glasse jako o permahudbě – po vzoru permakultury, což je termín pro trvale udržitelné zemědělství. Mnohé jeho principy se na Glassovu hudbu dají bezprostředně aplikovat.

    Jde z ní energie. To se pozná podle toho, že ji chce člověk opakovaně poslouchat. Potvrzuje to skutečnost, že více než stovka Glassových skladeb vyšla na zvukových nosičích – LP, CD či DVD – kterému soudobému vážnohudebnímu skladateli se něco takového poštěstí? –, na koncerty s jeho účastí si pořadatelé mohou dovolit šroubovat ceny vstupenek bez rizika, že by jejich výše zájemce odradila, a o objednávky na nová díla od světových orchestrů a divadelních domů nemá skladatel nouzi.

    Hudba je sice dílem člověka, ale má přírodní základ – akustické kontinuum. Možná že soudobí spektralisté časem základy západního hudebního systému a vnímání artificiální hudby přestaví, ale do té doby budou diatonické stupnice a akordy reprezentovat našemu sluchovému ústrojí spojení s přírodou, po němž dnes mnozí z nás pociťují bytostnou touhu. Philipu Glassovi se daří toto spojení navazovat tak přímo, že to někoho může až iritovat.

    V umění se cení inovace, originalita je dokonce legislativně střežena. Glass s inovacemi a změnami šetří. Mnohdy se jeho hudba jakoby zasekne a během času, kdy se v jeho skladbě zdánlivě nic neděje – jeden kritik to popsal jako „běh na místě“ –, dochází v ní ke stimulaci vnitřní energie, která pak vytryskne jako živá voda.

    Principů permakultury je víc. Ne všechny jdou samozřejmě aplikovat na hudbu, ale nabízím k úvaze ještě tento: Nevytvářet odpad, recyklovat. Glass není epigonem a v té permahudební rovině se u něho o nějakých výpůjčkách také nedá mluvit. Podobně jako Arvo Pärt vrací západní kultuře její identitu.

    Jako by svou hudbou říkal: Naše euroamerická kultura je dobrá. Poslouchejte ji. A má dobré základy. Pořád si s nimi lze vystačit a stále se na nich dá stavět.


    Komentáře k článku: Řešit věci v malém a pomalu aneb Permahudba Philipa Glasse

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,