Dobro (nejen) po slovensky
Slavný rakouský dramatik Karl Kraus řekl: Nesympatická je mi na šovinismu ani ne tak nechuť k cizím národům, jako spíše láska k vlastnímu. Tuto maximu je možno vytknout před závorku autorského přístupu slovenského spisovatele, dramatika, herce a režiséra Laca Keraty (1961) v jeho nové hře Dobro, kterou aktuálně premiérovalo nitranské Divadlo Andreje Bagára.
Dobro je kvalifikátor, pod kterým si jen málokdo z nás představí něco zcela konkrétního FOTO DALIBOR KRUPKA
Český čtenář se mohl v edice Česi, čítajte brněnského nakladatelství Větrné mlýny setkat s jeho novelou Špatný herec (2012). A české divadelní prostředí se jistě rozpomene na slavná představení bratislavského divadla Stoka, jehož byl Kerata spoluzakladatelem a které u nás mnohokrát hostovalo. V poslední době realizoval také několik rozhlasových her v Českém rozhlase (jen v loňském roce to byly Poslední den v roce a Úzký pokoj).
Dobro je kvalifikátor, pod kterým si jen málokdo z nás představí něco zcela konkrétního, ne tak ovšem autor hry. Dobro je domácké jméno pro hlavní postavu, Dobroslava, dabingového herce z třetí linie, nenápadného, submisivního, „malého“, možná i zbytečného, v ruském kontextovém slova smyslu, člověka.
Dobro(slav) se na počátku hry rodí jako Venuše z mořské pěny, za doprovodu sofistikovaně, až absurdně mudrujících labutí, aby se i v tomto ironickém gardu postupně, logicky a nezměnitelně stal obětí okolního světa. Všichni zprvu vnímají jeho postavu jako člověka, který je k ničemu, jenž svým naivním apelem na přirozené lidské hodnoty neprakticky překáží ostatním, ba co víc a hůř, ukazuje nám, že my sami jsme nedostateční v každém ohledu našeho každodenního života. Do té chvíle, než se jej chopí ti, kteří tento potenciál dokážou „zužitkovat“. To, že se oním pozadím k užitku jeví instituce Evropské unie, je sice efektní, ale nikoli nutně vyčerpávající. Vůle k zneužití jakéhokoli přirozeného postoje a zdravého charakteru k pragmatickým cílům stojí v základu jakékoliv instituce, počítaje v to, horribile dictu, i demokratický stát. Dobroslav se prostě stává tváří Slovenska v době jeho předsedání Evropské unii jako reprezentant „dobra“. Takto banálně může znít explicitní téma hry. Ale kolik významových důsledků tato jednoduchá linie přináší! Je až s podivem, že se to podstatné vešlo do takřka tříhodinové dynamické a dynamicky stupňované smutné, vlastně i černé taškařice… postavy jsou výmluvné především svou somaticko-psychologickou typologií: submisivní Dobroslav Jakuba Rybárika, brutálně primitivní Karči Marcela Ochráneka, pragmaticky smyslná Gizela Daniely Kuffelové, jednoduchá matka Gabriely Dolné a proměňující se další postavy (výborní Marián Viskup, Juraj Ďuriš a především Barbora Andrešičová s obdivuhodným rejstříkem faset ženství).
I přes drsnou vrcholnou dramatickou scénu vystoupení Dobroslava před evropskými institucemi (nejen zde osvědčuje svou kompetenci režisér Svetozár Sprušanský), kdy z hrdiny vyhřezne to nejhorší, co v nás, bez ohledu na národnost spí, dřímá a občas i ukápne jako jedovatá slina, a následné převzetí moci Dobroslavem nad Slovenskem doprovozené zpěvem drsně parodované slovenské hymny, je potřeba vidět „slovenskost“ hry jako synekdochu, část za celek každého zneužívání moci primitivy, pragmatiky a šíbry, kteří se od věků snaží vládnout mlčící většině a kteří jsou pro dosažení tohoto cíle schopni všeho, a tedy všehoschopní. Parodické nastavení nám ostře nasvěcuje, a divácké reakce na otevřené scéně to dosvědčují, principy fungování moci (ano, na divadle jsme je schopni poznat docela dobře).
Jistěže se nad hrou bude bavit především slovenské publikum, ale pokud nám Keratova hra ukázala i oním obecnějším směrem, může ji nitranské divadlo klidně vyvážet kamkoli za geografické a jazykové hranice.
Komentáře k článku: Dobro (nejen) po slovensky
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
