Předsudky dostávají vždycky víc prostoru
Divadlo LETÍ uvedlo v březnu ve Švandově divadle v Praze v rámci cyklu scénických skic 8@8 monodrama mladého švédského autora Mattiase Brunna Po Fredrikovi. V režii Petra Haška a v podání herce Ivana Luptáka bude divadlo hru premiérovat jakožto regulérní inscenaci v září 2011. Scénického čtení se v Praze zúčastnil také autor hry, švédský dramatik a herec Mattias Brunn.
Kromě toho mě zajímalo, jak se o HIV a AIDS hovoří, zajímala mě stigmatizace nakažených, jejich dvojité vyloučení a těžkosti, se kterými se setkávají. To, jak nevědomost a předsudky dostávají víc prostoru než diskuse o boji s nemocí, o smutku, ztrátě a o právech všech zúčastněných.
Se hrou Po Fredrikovi jste objel prakticky celé Švédsko, představení bylo asi sto. Byla to představení pro školy?
Na představení chodili hlavně mladí diváci, ale o školní představení nešlo. Divadlo se snažilo pomocí marketingu oslovit mladé diváky a to se také povedlo. Je sice pravda, že někdy přišly celé třídy, ale to bylo z jejich vlastní iniciativy a nikdo nepřišel z donucení.
Navštívil jste scénické čtení hry Po Fredrikovi v podání pražského Divadla LETÍ. Jaký je to pocit dívat se v cizím jazyce na monodrama, které jste sám napsal a ve kterém jste sám asi rok a půl hrál?
Byl to naprosto magický zážitek. Vidět to, prožít to a vědět, že celý tým dal tolik času a energie do něčeho, co vlastně byl můj projekt, část mé minulosti – to všechno bylo neuvěřitelně silné. Celé scénické čtení jsem probrečel, vůbec jsem na něco takového nebyl připravený. Navíc scénografie, hudba, herecký styl, to všechno se tolik podobalo našemu představení, že to bylo skoro až děsivé. Současně byl Ivanův projev na scéně velmi citlivý, klidný a vřelý.
Hraje se ve Švédsku současná domácí dramatika, nebo švédská divadla preferují světové klasiky?
Švédská dramatika se hraje na většině scén, ale jedním z úkolů státních divadel je hrát klasiky a ti se potom většinou těší největší pozornosti, ať už je to Ibsen, Čechov, Shakespeare a další.
Existuje ve Švédsku nějaký systém státní podpory, stipendia, ceny, speciální festivaly pro současnou dramatiku?
Ano, ve Švédsku funguje průběžná podpora pro dramatiky a překladatele divadelních her. Ale pokud jde o soutěže, vůbec se nedá mluvit o žádné kontinuitě – vznikají a zase zanikají. Některá divadla, hlavně menší, nezávislé skupiny se věnují výlučně nově napsaným dílům a častěji od autorů přijímají nové hry.
Jak jste se vlastně stal dramatikem?
Pracoval jsem jako herec a postupně jsem dostával možnost rozvinout to, co jsem napsal už dřív, když jsem pracoval v divadle Atelierteatern. Reakce na výsledek byly pozitivní, zanedlouho jsem se stal rezidentním dramatikem a začal jsem pro divadlo psát nové věci.
V divadle Regionteater Väst jste realizovali Projekt ID. Povězte nám o něm.
Dostal jsem za úkol vést tříletý projekt pro nejvyšší stupeň základních škol (od 7. třídy) a gymnázia. Tématem projektu bylo pohlaví a identita. Měli jsme celkem volnou ruku ve volbě formy představení, režisérů, textů a metod. Výsledkem bylo to, že jsme nabízeli jednak scénické produkce, jednak malé produkce vhodné pro školní třídy a také komunitní projekty, kde byl celý proces v rukou cílové skupiny. Hra No Tears for Queers, která se zabývá několika případy vražd z nenávisti, byla vybrána k účasti na Švédském divadelním bienále a hra Från 0 (Od nuly), další velká scénická produkce, se bude letos v květnu hrát na Mezinárodním festivalu scénického umění v Kodani a Tallinnu.
Na čem momentálně pracujete jako dramatik?
Začínám zkoušet hru o těle, o vztahu k vlastnímu tělu a o souvisejících komplexech, jak to utváří identitu člověka. Současně píšu nový text o souvislostech mezi normami mužství a destruktivitou a násilím. Hra se bude zabývat střelbou a požáry ve školách.
S pomocí Miroslava Pošty připravila
Komentáře k článku: Předsudky dostávají vždycky víc prostoru
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)