Mým čtenářům! (No. 2)
Vážení a milí i-DN čtenáři,
dovolte mi pozdravit vás i v tento – již třetí – den festivalu a popřát vám štěstí, radost, elán a zdraví do celého zbytku našeho setkávání. Dalo by se očekávat, že bude nadále klidnější a v jistém smyslu i umírněnější, protože únava na všechny padá a lístky – pokud ještě nějaké jsou – mizí rychlostí světla. Nicméně vzhledem k tomu, že se právě dnes večer od 20:00 koná Meetingpoint party v klubu Fléda (což se jistě u mnohých projeví i v jejich osobních životech), nedá se moc uvolnění čekat.
V houštinách obrazů a slov
V uplynulém dni jste měli možnost navštívit jak příjemné hosty z dalekého východu (Dostojevského Výrostek – první ze dvou inscenací studentů z Ruska, tentokráte z moskevského The Boris Shchukin Theatre Institute v režii Michaila Borisova), dokonce třikrát se odehrál (včetně prvotních technických problémů) Kabaret Brigitte studentky Charlotte Casey z The University of Winchester z Velké Británie a nakonec celý den završili posluchači pražské DAMU s vlastní adaptací hry Bertolta Brechta V houštinách měst (režie David Šiktanc). V off-programu zazářila inscenace studentů JAMU (hra Wernera Schwaba Lidumor v režii Ivana Buraje). Výrazný a velmi odvážný tah dramaturgyně Dagmar Radové, kterým volba tohoto fekálního dramatu dozajista byla, se stal v kombinaci s režií a výraznou hereckou stylizací zcela výjimečným počinem. Často se nestává, že by se tvůrčí tým takto plně oddal myšlenkám autora a jeho textu a stvořil inscenaci, která sice odkazuje k mnohým historickým faktům a událostem, ale zároveň plně koresponduje s dnešní dobou. Achillovou patou inscenace jsou snad jen přestavby, které provádí sami herci. Jeviště v těchto chvílích neústrojně potemnělo a diváky oslepilo ostré světlo, které se marně snažilo skrýt chaotické přesuny herců.
Trocha slz a zdvižený prst
Ale včerejšek je mrtev, ať žije dnešní den! Dejme příležitost dalším, aby ukázali, co umějí. Po celém tom našem Brně se potkávám se spoustou pracovitých a kreativních lidí, a to mi dodává optimismus. Říká mi to, že většina našich kolegů z ostatních divadelních škol či profesionálních divadel se nenechá zviklat nespokojenými hlasy věčných kverulantů a jde odhodlaně vstříc svému uměleckému přesvědčení a životním cílům. Jen tak dál, děti, jen tak dál.
Někdy mě však slza z oka ukápne. Zvláště když festivaloví návštěvníci – obvykle sami z vlastní zkušenosti znající, jak je atmosféra na představení důležitá – nemají dost taktu či snad úcty ke svým kolegům a ruší pozdními příchody nebo vyzváněním svých mobilních telefonů. Buďme k sobě tolerantní a mějme se rádi. A to nejen do skončení děkovačky.
Komentáře k článku: Mým čtenářům! (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
