Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 225)

V programovém letáčku jsem se nedočetl o autorovi večerní produkce Romanu Štětinovi „lautr“ nic. Vlastně jen malou zmínku: V tomto případě se autor podobá spíše konstruktérovi, který vytvoří fotoaparát, ale samotné fotografování přenechá jiným.

Bylo nás přesně třiapadesát, co jsme měli štěstí dostat se na premiéru. Sestupovali jsme po schodech do podzemí bývalého kina. Černý tunel, vstupní brána do sálu, byl uzavřen bariérou židlí. Přítel s tajemným jménem Kumhala mě přivítal: Můžete si jít sednout z druhé strany, budete-li chtít. Dal jsem si poradit. Obešel jsem tunel průlezní norou a usedl do první řady vedle prošedivělého muže. Nebýt jeho, připadal bych si mezi mládím kvetoucími lidmi jako fosilie.

V zšeřelém průchodovém hranolu byly čtyři sedící postavy. Z tunelu se ozýval tlukot ťukajících paliček a šamanské mumlání. Sporé světlo na jeho konci a vanutí průvanu evokovalo v mé mysli pocit člověka, utíkajícího se pod klenbu stromů pralesa v Zairu.

Kol kolem nastala tma. Rozpoznal jsem slova mumlavého sdělení šamanů: Premiérareprízareprízaderniérapremiérareprízareprízaderniéra… Jedna postava se z prostoru vypařila. Kmitla škvírou mezi špičkami mých bot. Tři postavy se staly sošnými. Něco šeptaly. Vánek k mému sluchu dovál jemná zvuková chvění… Postavy popocházely. Cítil jsem, jak třou vzduch… Začaly tleskat. Plác, plác – plác – plác, plác, plác. Hledaly společný rytmus. Souznění v osamění. V tunelu nastalo rozednívání. Dívka, jako bílý amarant, memorovala text. Zaslechl jsem slovo krabici. Urostlý mladý muž stál ke mně zády. K mým uším doléhaly slabiky ci… ci… Starší, rozměrnější žena, drmolila slůvka bez sykavek. Hlasy žen se mísily s hlasem muže. Modulovaly polotóny, rovnaly je v shluky vzdáleně podobné voicebandům Emila Františka Buriana. Chvílemi jsem měl pocit, že jsem v zemi stínů, kde snovači vyvolávají duše zemřelých…

Herci nedbale korzovali tunelem, zastavovali se před diváky, nakláněli nad ně obličeje, komunikovali s nimi: Máte na sobě zajímavou kombinaci modravé košile a hnědého saka. Slečna je v zeleném, slušivé. Nebo je to také modrá? Detaily tří párů hrajících očí se pak opět navrátily do tajemné sítiny přítmí.

Vojnicev, Lena, Vojnicevová… neslo se v trojhlase tunelem. Jako obětiny bohům… Klepala dřeva. Zněly poryvy hudebních tónů. Bylo mi, jako bych slyšel bublat potok náhonu směřujícího k lopatkám mlýnského kola. Zvukové celky zakončovala trojice hlasitým podupem. Někteří diváci – ti mladší, se dokonce hlasitě smáli. Nevím čemu. Mé kmetské mysli k smíchu nepřišlo nic. Spíše oceňovala stopy dadaismu v koláži neviditelné režie.

Jako modlitba, zaříkávající zlé, zněla předlouhá litanie opakování nesrozumitelných slovních spojení. Kdyby v tu ránu začalo v tunelu pršet, nedivil bych se. Vrcholem obrazivého snažení aktérů se stalo hadí proplétání údů těl v sousoší kamenné rozkoše tří grácií.

Účinkujícím se dařilo sebestředným soustředěním poutat pozornost diváků celou hodinu.

Herecká jednání trojice se vrátila k rituálnímu tleskání. Ozvalo se rytmické klepání dřev a trojí ústa vyslovovala skrumáž pralesně znějících slabik: Premiérareprízareprízaderniérapremiérareprízareprízaderniéra… Tři lidské postavy opustily prostor tunelu. Vyběhly schody na ochoz sálu a kroužily divadlem jako živoucí trojhlasné satelity.

Bral jsem si v šatně svršky. Marie Ludviková, Agáta Kryštůfková a Jiří Svoboda s tulipány v rukou běželi kolem mne. V radostném rauši jásali: Premiérareprízareprízaderniéra.

Volal jsem za nimi: Vesele, jen vesele, moji milí!

P.S. Vážení čtenáři, na internetu jsem se mimo jiné dočetl o zhlédnuté inscenaci: Premiérareprízareprízaderniérapremiéra odhaluje médium herecké paměti, vyvolává jednotlivá slova, repliky, monology, ale také mapy pohybů a gest, které uspořádává do jednotlivých, fixně daných figur. Přesto je důležitou součástí celé „hry“ svoboda a náhoda všech tří hereckých pamětí. Veškeré repliky, které zazní, jsou sice citací z repertoáru inscenací přítomných herců, ale vždy záleží na nich samotných, nebo lépe – na jejich paměti, jaké repliky se vysloví. Každá repríza je tak jedinečnou premiérou a derniérou zároveň.

Brno – Komín, 2. 3. 2017

HaDivadlo, Brno – Roman Štětina: Premiérareprízareprízaderniérapremiéra. Koncept: Roman Štětina, dramaturgie: Dagmar Radová, kostýmy: Tereza Příhodová. Herci: Marie Ludvíková, Agáta Kryštůfková, Jiří Svoboda. Premiéra 28. 2. 2017.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 5. března 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 225)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ