Činohra v cizí kůži
Mají-li návštěvníci HaDivadla před představením Premiéryreprízyreprízyderniérypremiéry namířeno z kavárny do divadelního sálu, musejí se zastavit napůl cesty. Hraje se ve spojovacím tunelu. Rozpolcenost mezi „světem venku“ a prostorem vyhrazeným pro divadlo se zrcadlí i v dalších motivech. Například bílá trička a džíny, které mají všichni tři herci na sobě, lze chápat jako každodenní pracovní úbor i pečlivě vybraný kostým.
Marie Ludvíková, Agáta Kryštůfková a Jiří Svoboda v divadle, které se částečně zbavuje divadelnosti FOTO PETR CHODURA
Na konceptu Romana Štětiny je nejpodstatnější, že herce lze zastihnout v rozpoložení, které je typické spíš pro „každodenní“ zkoušení činoherní inscenace než pro slavnostní průběh představení. Mnoha formálními rysy se Premiéra(…) podobá „oprašovací“ zkoušce, při níž se herci rozvzpomínají na některé rysy svých předchozích rolí.
Tato inscenace je sledem etud, v nichž mají herci (Agáta Kryštůfková, Marie Ludvíková a Jiří Svoboda) značný prostor pro improvizaci (když se hra začne vyčerpávat, ukončí ji režisér v pozadí úderem na gong a přejde se k další etudě). Jedno zadání jim zřejmě přikazuje, aby se rozvzpomínali na své repliky z jiných inscenací a pokoušeli se vést konverzaci. Výsledek se nejvíce podobá třem paralelním monologům, někdy ale mezi replikami probleskne smysl. Odhaluje se tedy, jak jsou k sobě herci vnímaví, přestože jim pravidla etudy téměř znemožňují vést dialog. Jindy se spojí do voicebandového sboru a s různou intenzitou projevu předčítají dlouhý seznam čechovovských postav. Když položí na některý shluk jmen důraz, posluchači nabudou dojmu, že mezi postavami vzniká silné napětí. Při dalším čtení (repríze) se mezi jmény může odehrát jiné drama.
Herci se musejí podrobit omezením divadelního minimalismu, snaží se nevyjadřovat postoj k postavám nebo situacím, jichž jsou součástí, a nenavazují skrze ně s publikem dialog. Samozřejmě to neplatí beze zbytku, a když například někdo z herců přehrává moment, který vyžaduje hluboké prožívání, neubrání se ironickému odstupu od postavy. Obecně se ale inscenace pokouší dobrovolně zříct toho, co určuje mediální jedinečnost divadla.
Toto „znásilňování“ divadla nelze ovšem inscenaci vyčítat, protože na něm stojí její experiment. Pro Romana Štětinu, který je známý jako autor „recyklací“ filmové klasiky, se jedná o první zkušenost s divadelní režií. Mám za to, že pro něho není důležité, aby byly situace co nejkonkrétnější ani otevřené bezprostřednímu dialogu. Snad díky tomu se Štětina jakožto intermediální tvůrce dokázal podívat na divadlo a divadelnost z takového odstupu.
Někteří diváci mohou tuto inscenaci vnímat jako divadelní esej, jenž zkoumá, jak mohou herci komunikovat s publikem, když mají zakázané „běžné“ výrazové prostředky. Dílo lze také chápat jako hold improvizovanému základu divadla, v němž herci nikdy nemohou jednoduše používat to, co jednou vystavěli. Dá se na něj dívat jako na obrodný rituál, v němž se divadlo částečně zbavuje divadelnosti. Pro mě někdy představení nabývalo až hororových rysů, protože jsem útržky z různých činoherních titulů vytržených z kontextů vnímala jako bledé, mrtvolné fantomy. V pozadí každého způsobu vnímání nicméně zůstává vědomí, že se jedná o odvážný, cílevědomý a originální pokus podívat se na divadlo z perspektivy intermediální tvorby.
HaDivadlo, Brno – Roman Štětina: Premiérareprízareprízaderniérapremiéra. Režie Roman Štětina, výtvarná spolupráce Tereza Příhodová, dramaturgie Dagmar Radová. Premiéra 28. února 2017.
Komentáře k článku: Činohra v cizí kůži
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
