Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 60)

Polehávám. Ne a ne zabrat, podlehnout spánku. Vítr cloumá anténou, vrní pálenými taškami. Nejde odehnat vtíravé kvílení meluzíny, rachot drátů, které mlátí o štít domu a ten, bičován, sténá. Skoro už…

Něco běhá po střeše. Dupe, skřípe, skáče. Prohání se okapem. Kočka? Jejich mrouskající sněm? Po pár minutách otevírám okno a ostražitě vykouknu ze střechy. V okapových strouhách skotačí kuní párek. Jedna vyskočí, druhá po ní lapne. Ta se vysmekne a převalem mizí pod ní a už peláší po plechové střeše. Druhá nezahálí. Vyskočí a pospíchá za ní. Důvtipně hup-sne do okapu. Přikrčí hlavu, tělíčko a plazíc podlézá nic netušící kolegyni. Ta ji láká, značkuje si své dobyté teritorium. Točí sebou, vytahuje krček. Hledá, hledá… Tu přítelkyně nečekaně vyskočí a už, ve společném objetí, koulí kotouly stranou. Následuje úprk ze strany na stranu. Prskání, vřeštění… Těsně okolo ného okenního vikýře. Co když vtrhnou dovnitř? Přivírám a, protože nechci nikoho vzbudit, jen jemně ciknu. PssssT!Pssst! Nic. Přidám na intezitě. PssSSST!PsssSSt! Nic. A když na ně houknu, vzbudím ženu: Co se děje?! I lasicovité kuny zastaví dovádění. Chvilku si mne se zdviženou hlavou prohlíží.

Mají stejný kukuč jako nedávno stařenky v domově důchodců . My jim hrajeme, zpíváme a oni se náhle vytyčí a… Co to děláte?! Nechte toho! To je hrůza! Umíte něco jiného?! Umanutě nás častují, místo aby shovívavě hostily hosty. Milostivá to je ověřená klasika, tu byste měla znát… Dál tlučou holí, hlas jim poskakuje ve fistulce Kde jste se vzali? Jak můžete tohle dělat? Už nehrajte!…To je hrůza!…Nic jiného neumíte?… Ze scvrklých tváří, scvrklých světů srší arogance, povýšenost, jedožluč – my víme jak má vše vypadat, co se může hrát, zpívat! Nám nic nenalžete! Nás ničím neobalamutíte! My už známe svět! Víte?! VÍTE!?…

Vyrušené kuny by také rády podobně zaprskaly, zasyčely. Ale jen po sobě hodí očkem, pohrdavě mávnou packou: Stojí nám tenhle hejhula za námahu? A peláší k okapovému kolenu. Posadí se za sebe, ještě stihnou ironicky mrknout a s huronským, blaženým jekotem sjíždí dešťovým toboganem a frnknou v dál.

Hned si vybavím jeden souboj… To ještě byla místa, kde teď nocujeme, jen a jen půda. Přístup do starých dveří nad sporákem byl složitý. Buď se žebříkem, nebo s židličkou. Už několikrát tyto lasicovité šelmy z dlouhým štíhlým tělem, s hedvábnou srstí a bílou náprsenkou řádily nad našimi hlavami. Zase jednou sedíme, popíjíme. Venku noční ticho a najednou se stropem roznese dupání, rychlý úprk sem tam. Většinou, jako milovníci zvířat, je necháme řádit, nebo zaboucháme košťěcí násadou, aby věděly, že tu nejsou samy. Ale tenkrát, když jejich manévry ne a ne přestat, se odhodlám vylézt za nimi. Dialog z očí do očí…. Jako akrobat zavrhnu žebřík. Uspokojím se s malou sesličkou. Ale ouha!

Nejprve promáčknu plechový sporák. Ty si nemožnej! Je skoro novej! Podložím nožky dvěma kuchyňskými prkénky. Jedno při zatížení vyklouzne a já v poslední chvíli uskočím na kuchyňskou linku, čímž nohou vymrštím ostrý nůž, který se po několika saltech zapíchne do podlahy. Vedle ženina nártu. Co děláš?! Málem jsi mě probodl!… Hele, třeba tam už nejsou! Polez dolů, ať…

Zaposloucháme se… Ticho… Slezu ke sklence, a v tom opět kavalkáda zprava doleva, zleva doprava… Celá rodinka asistuje. Drží prkýnka, taburetku, mě… Otvírám s despektem dřevěné dveře. Chvilku to trvá, než se zrezivělé panty pohnou. Musím překonat i tisíce pevných pavučinových sítí. Do vlasů padají uschlé larvy, mouchy, můry, pavouci. Někteří živočichové ožívají a děvčata vespodu ječí.

Fuj… jedeš! On se hýbá! On se HÝBÁ!

Pardon… No to je smrad! Ony tu snad mají zdechlinu, nebo kadiboudu! Příšerný humus! Horší než prasečák! Podej mi petrolejku!… Už je vidím… Snad nezaútočí! Buďte ve střehu!… Teď mi sem hoď trumpetu… no, ten můj picolo cornet. Nesnáší velký rachot!… Hele tady je vajec!

Ony se kuny rodí z vajec?

Ne, jsou savci, ale sousedka říkala, že je kradou a pak vysávají. Stejně jako ptáky, myši… Těch mumií!… Musíme zkontrolovat auto, mají rády i kabely všeho druhu. Pamatuješ na Paříž, jak si jedna ustlala v našem motoru. Vykousala si místečko v čalounění, čímž vytvořila útulný byteček, ale pak jsi nastartovala…

 Mám to zkontrolovat rovnou?

Ne, až ráno. Tady mají pořádný prostor, ne? Tak pojďte, já vám maličko zahraju. Snad jim vlastní strach nedodá odvahu, aby na mě skočily…

S blikající, zkomírající petrolejkou si je držím od těla a začnu troubit. TU tu důůůůůů tutu dááááá! Unikají z kouta do kouta. TU tu důůůůůů tutu dááááá! Jedna sem, druhá tam… Doufám, že mně důmyslně neobklíčí.. TU tu důůůůůů tutu dááááá! Kličkují, poskakují, metají kozelce. TU tu důůůůůů tutu dááááá! Jedna bratrsky kryje druhou. TU tu důůůůůů tutu dááááá!… Konečně mizí jejich huňaté ocasy mezi trámem a taškami. Chtěly se, chudáci, milovat a… Dál šlapu v smradlavém trusu, skořápkách, zvířecích torzech. Křup, křup!

Uklidíme to zítra. Jdu dolů.

Žádná odpověď, pochopím, že rodina odkráčela, a tak během slézání, v jedné ruce petrolka, v druhé trubka, se mi znovu smekne prkénko a v záchranářské snaze šlápnu do prázdna a letím… Nejprve noha narazí na okenní sklo mířící do koupelny. To s rachotem puká a rozrazí, otevírá i okenní kličku a já plachtím… až do vany. Ležím v ní potlučený, s rukama vytrčenýma vzhůru, v jedné petrolejka, v druhé trumpeta. Najednou je tu celá rodinka.

Co blbneš? Co se stalo?… Proč si nepočkal… Jak se to mohlo…

No mám snad něco zlomeného? Nemám. Myslím, že tady už navždy skončilo kuní randevue!

Což se také, naštěstí, díky mému extempore a zalidnění půdy, splnilo.

Druhý den odnáším okno ke sklenáři a sousedé vyzvídají: Co se to u vás včera večer dělo? Takový hluk, tříštění skla..Rodinná idylka? Rozpomenu se i na jeden telefonát, kterým jsem zamířil do západních Čech s nabídkou naší komedie Cirkus Chauve.

Je to adaptace mé knihy, kterou vydal Baobab a nedávno jsem ti ji poslal… Dostal jsi ji?

Jo, dostal, díky… No já mám moc práce. Nemám čas na přípravu, produkci, peníze…

Nevadí! Přijedeme všichni, hrají i dcery! Zahrajeme zadarmo, jen pro radost!

No… já opravdu nemám myšlenky na organizování. Já…

Tak já se pokusím něco…

Ty mě vůbec neposloucháš, já nechci nic organizovat…

No já bych pomohl…

Ty nechápeš, že já, profesor, místo abych mohl něco dělat, tak musím uklízet kuní hovínka? Už hodiny, dny se v nich cachtám! Schod po schodu, metr po metru… Pytle jsou toho plné!… Já, profesor… Chápeš to vůbec? Plné pytle!

No já jen, že bych…

Proboha, ty nerozumíš, že zatímco ty si chceš hrát, já musím uklízet kuní hovna!? Posloucháš ušima? Umíš si vůbec představit, jak sám uklízíš tuny smradlavého sajrajtu?… To ale ty nemůžeš vůbec pochopit!? Já místo abych… Já profesor…

Pravda. Věřím. Teritorium si značí neuvěřitelně poctivě, ale hluk zabere. To vím!

Nebo je ulovit? Ne, ne, slyšel jsem jejich jmenovce, ochránce Petra Kunu, že se dnes nevyplatí střílet je. Za jejich kůži se utrží málo. Neadekvátně k vynaložené píli. Navíc začalo jaro a od 1. března jsou chráněné. Leda, že by ve zdejším regionu pobývali tetřevi, jeřábci nebo koroptve, pak se smí lovit po celý rok! Straní se také lidských vlasů, koček… tygřího trusu! Klasickému cirkusu zdar! Nebo jim předčítat?

Nedávno jsem zhtnul pozoruhodnou knihu o migraci Únava materiálu od Marka Šindelky a tisícistránkovou bichli z viktoriánského Londýna Kvítek karmínový a bílý od Michela Fabera. Vstávaly by jim chlupy při zprávě o chlapících, co jezdí za adrenalinovým dobrodružstvím, do válkou poničených zemí? Či jak kruté děti týrají bezbranné uprchlíky převážené přes hranice i v motoru auta /pařížská kuna jistě nezávidí/ jen proto, že můžou?… Nebo by se jim zamlouvala erotická exkurze do Londýna za prostitutkou Sugar? Co si Chartes Dickens v devatenáctém století nemohl dovolit, autor v podobném literárním duchu detailně popisuje. Úd střídá úd… A nezřízené, nemravné lasičky víc a víc řádí… i v rytmu černošské zpěvačky Crystal Monee Hall jako my v Černošicích…

Zkrátka – jaro je tu!

P. S.  – V úterý 4. dubna v ČT na Artu během revue Třistatřicettři rozprávím na téma klauni a literáti se dvěma Honzy – Schmidů a Lukešů… a plechový kůň pobíhá s pravěkým dešťovým ptákem po dvoře a postupně se k nim přidává celý filmový štáb… v maskách.

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 1. dubna 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 60)

1. Zdeňka Ždímalová

   

   Ahoj, Bilbo,
   zase se mi tvůj blog moc líbil. Je to napínavé, humorné čtení, ale i čtení o věcech tragických.
   Díky, Zd

   01.04.2017 (13.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Zdeněk Říha

   

   Ahoj!
   Jako vždy Tě rád čtu, bavíš mne. Hodně. Taky musím zapnout zbytek mozkové hmoty a to je fajn. Aspoň na chvíli nahlédnu do Tvého fantaskního kaleidoskopického světa.
   Zdravím Vás oba.
   Zdeno

   02.04.2017 (20.54), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ