Miloslav Mejzlík
Četba Rád čtu především historické romány. Historie je pro mě jakási jistota, v těch prózách se píše o tom, co se už stalo. Nepřihodí se v nich nic nestandardního, alespoň v tom smyslu, jak se děje dnes. Četbu používám jako útěk od reality, současnost mám na jevišti. V Divadle Na zábradlí hrajeme velmi čerstvé hry nebo této době přizpůsobené texty klasiků. S krutou realitou mám tak dostatečný kontakt. Čtu taky literaturu faktu, týkající se historie. Zajímají mě na Bílé hoře padlí Moravané, svoje rodáctví cítím dost intenzivně, chci víc vědět o lokalitě, z níž pocházím. Nedávno jsem také četl korespondenci Karla Staršího ze Žerotína, kde mě zaujaly jeho hospodářské úvahy. Co se týče poezie, opět při jejím vnímání tíhnu k moravanství, obdivuji Jiřího Kuběnu – Paní na duze. Mám vztah i k autorům přímo od nás, z jihovýchodního cípu Vysočiny, k Otokaru Březinovi a Jakubu Demlovi, mrzí mě, že při hodnocení dalšího „rodáka“ Vítězslava Nezvala se hodně připomínají jeho pozdní verše poznamenané autorovou politickou pošetilostí, a zapomíná se na ty skvělé, které napsal v počátcích své tvorby.
Divadlo a film U nás Na zábradlí se objevili talentovaní, pracovití, dokonce i skromní mladí kolegové, vyrůstá, zdá se, opět silná generace režisérů, takže budoucnost divadla nevidím černě. Ovšem se vztahem k mládí se to nesmí přepínat hystericky na druhou stranu. V kladenském divadle nedávno propustili deset herců, šokovalo mě vyjádření paní ředitelky: Co že herci vlastně chtějí, takové povolání s sebou přece nese riziko, že budou nahrazeni, kdo se prý má dívat na staré lidi na jevišti? To je zcela nesociální, nekompetentní a skandální prohlášení. Ta paní nemá na svém místě co dělat. A co jsem viděl? V Hradci Králové Morávkovy Světáky, zaujalo mě v nich spojení dvou linií, příběhu fasádníků a kariéry Golden Kids, propojené navíc citacemi z Podskalského deníku, které inscenaci dodaly autenticitu oněch let. Připadlo mi, že Vladimír Morávek svými režijními postupy slouží věci, tedy příběhu, u jeho starších inscenací to na mě někdy působilo, že hry sloužily jemu. David Smečka hrál skvěle Václava Neckáře, trio dobře zpívalo, v příběhu, známém z filmu, bylo několik výborných hereckých výkonů. Viděl jsem i Nebeského inscenaci Dona Juana v Národním divadle, ze které jsem byl trochu rozpačitý. Ani ne z režie, s Janem Nebeským ostatně léta spolupracuji, já kdysi Juana také v Balaďově režii ve Zlíně hrál. Bylo to setkání po letech, překvapilo mě, že se v obou inscenacích objevovaly některé společné inscenační postupy, i když Nebeský Balaďovu inscenaci nejspíš neviděl a sám je svrchovaně originálním tvůrcem. Miroslav Donutil je pravým představitelem pro tuto roli a chápal jsem, že spolu s režisérem vytvořili z postavy trochu obludu. Fandím brněnskému Buranteatru, jejich Skleněný zvěřinec jsem pozval na festival Divadelní Luhačovice a letos se těším na Misantropa. Sleduji také práci Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Bůh masakru je skvělé představení. Příklad, jak dobře může oblastní divadlo fungovat. V kině se mi velice líbila „oscarová“ Králova řeč, hlavně jako herecká záležitost. Vzpomněl jsem si při tom paradoxně na filmy české nové vlny, z nichž některé mám velice rád, ale dost časté používání neherců mi připadlo vůči protagonistům trochu nefér. Herec profesionál předpokládá a ví, že bude zneužit, kdežto oni ne.
Hudba, rozhlas, televize Mám blíž ke klasice, ale nemám vyhraněný vkus. Co naladím, to naladím, programově hudbu neposlouchám. V rozhlase mě oslovuje víc mluvené slovo, sám rád s tímto médiem spolupracuji. V televizi jsem viděl přenos Verdiho Traviaty ze Salcburku, moc krásné představení, ale jistě k mému vnímání hudebního poselství přispěla divadelní složka. V DN jsem četl, že šlo spíš o střední proud, tedy ve světovém kontextu, ale ve srovnání s naší operní praxí je to hodně dobrá, moderní inscenace, výtečně interpretovaná. Televizi přes den používám jako kulisu, jsem-li doma, stále sleduji zpravodajství. Svého času mě výrazně zaměstnávala, natáčel jsem pět let seriál. Bylo by ode mě pokrytecké, kdybych nad tímto populárním fenoménem ohrnoval nos.
Výtvarné umění a politika Jsem rád, že jsem v Moravském Krumlově stihnul výstavu Slovanské epopeje Alfonse Muchy. Mnozí kritici hovoří o kýči, pro mě jde o dílo úctyhodné a jako pro herce nesmírně dramatické. V jednom obraze jako by se odehrál divadelní kus z dějin. Dnešní „dějiny“ ovšem vypadají jinak. Naše politické trampoty jsou ničím s opravdovými dramaty ve světě. Nicméně mikrodrama o dani z přidané hodnoty může neblaze postihnout kulturu, pro soukromá divadla by to mohlo znamenat zánik. Nějak se v naší společnosti snížila prestiž umění. Záleží na tom, zda jsou na rozhodujících postech lidé kultuře naklonění, či nikoliv. Vzpomeňme na nedávné boje s minulým pražským magistrátem, „rozpuštění“ hereckého souboru jsem ostatně už na vlastní kůži taky zažil, před lety v Divadle Komedie.
zpracoval br
Komentáře k článku: Miloslav Mejzlík
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
