Pít, nebo nepít?
Na alkoholu je příšerná taková ta romantika kolem. Plebejská o družnosti, porozumění v partě kamarádů a opravdovém chlapáctví, inťoušská o bolavém bytí, o marnosti a nevyhnutelném osudu, umělecká o démonem živených vizích, nepochopeném talentu a tragickém konci všech na dřeň hledajících. O bahně, do něhož je třeba zabřednout, aby dílo mělo z čeho povstat jako fénix z popela. Čím hlouběji, tím výše. Ach jo. Nejsmutnějším na tom všem je, že je to samozřejmě zčásti pravda. Ne každý alkoholik je umělec a zdaleka ne každý umělec je alkoholikem, ale těch, kdo tvoří a zároveň se pomalu ničí tou nebo jinou drogou od cigaret přes alkohol až k těm nejtvrdším, je poměrně dost. Někomu je alkohol zdí, v níž obehnán, konečně má „klid na práci“, někdo má alkohol jako škrabadlo na boláky duše, které pak krvácejí o to mohutněji, někdo má pití jen jako záminku. Vypadnout z domova a inspiraci nacházet po hospodách, v příbězích, o kterých by se člověk jinak nedoslechl, ve vylomeninách, ke kterým by jinak nenašel kuráž. Labilní duše se zpíjejí, když se jim nedaří, jiní utloukají alkoholem obavy, další lákají na svůj zubožený stav zachránce, můzy, fanynky. Kdo nikdy víc nepil, ten chápe buď příliš dobře, nebo vůbec, ale o to vehementněji radí, zatímco houby ví často o životě. Alkohol zkrátka vábí rozervané duše. Takové duše tvořívají. A takové duše také ke svému obrazu hněte chlast. Otázka je, jestli to stojí za to. Ty podělané rodiny, parchanti, maminky s uplakanýma očima. Většinou ne. Většina tvorby je stejně blbá jako většina čehokoli jiného. A ta menšina? Kolik zplanělých dětí má cenu jednoho povedeného generačního románu?
Umělec ovšem není hokynář, no ne? Tvorba prýští z hlubin nitra a neptá se co zítra, rodina, zdraví, nová zimní obuv dětem. Na tohle se kašle. Protože když se kácí les, padají třísky, a ty ať si každý ošklivým politickým newspeakem řečeno vydefinuje sám. Alkohol je jen zlým nebo dobrým sluhou a nelítostným pánem. Průvodcem na cestě k sebedestrukci, ždímačkou na útrapy, na něž si zoufat znamená zoufat si sám nad sebou.
Jenže jakoby pít se dalo vydatně i bez tohohle dramatu. Prostě jen tak. Rozjet to na plné koule a pak už se jen řítit z kopce sebe sama, v mžitcích zbytky reality, soudnost v kýblu, jen tu a tam se bolestivě vrací řeřavé střípky střízlivosti. Takhle pije Andreas Karták v Legendě o svatém pijanovi v pražském Divadle Komedie s přestávkami už od 25. února. Ve scénáři, scéně a režii Davida Jařaba, s hudbou Petra Haase, v cyklických kruzích, ve spirále s jediným možným vyústěním. Zásadní věc, a sice proč se stal Andreas Karták (Martin Pechlát) pijanem, není celou dobu jasná. Není to zřejmé ani z předlohy – stejnojmenné povídky haličského rodáka z konce předminulého století Josepha Rotha, již Jařab obdivuhodným způsobem rozepsal do divadelní hry. Může za to jeho pití nešťastná láska? Čísi smrt? Vlastní vinou způsobené cizí neštěstí? Jediné, co v povídce o Kartákově minulosti víme, je, že si kdysi představoval svou dceru, žádnou ale ve skutečnosti nemá. Jařab sice Kartákovu minulost obohatil bývalou přítelkyní či manželkou (Dana Poláková) a úspěšným známým z dětství, fotbalistou Kaniakem (Stanislav Majer), ovšem to, že o Andreasovi nic nevíme, jako by se tím stávalo ještě zjevnější.
Jako by Roth i Jařab byli toho názoru, že snaha dobrat se příčiny není pro porozumění alkoholikovi leckdy to nejdůležitější. K pití se přece vždycky nějaká najde.
Komentáře k článku: Pít, nebo nepít?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
