S hrůzou pozoruji, že ten náš lid…
Pražské Švandovo divadlo uvedlo – jako druhé u nás – divadelní dramatizaci populární knižní reportáže polského novináře Mariusze Szczygieła o Česku a Češích ve dvacátém a jednadvacátém století Gottland. Zatímco režisér Jan Mikulášek s dramaturgem Markem Pivovarem dali v NDMS Ostrava podtitul své dramatizaci Kdo neskáče, není Čech a zobrazují Česko ve velkých scénických obrazech s groteskně tragickými osudy vybraných postav (o inscenaci jsme psali v DN 4/2011), dramatizátoři Švandova divadla – režisér Petr Štindl a umělecký šéf divadla Dodo Gombár – zvolili podtitul Masky tragické bezradnosti. Česko a celé Szczygiełovo „románové“ dění uzavřeli do virtuálního prostoru facebooků, internetových dialogů a skupinovo-chatovacích debat.
První část inscenace (do přestávky) se odehrává v jakémsi chladném „mramorovém“ pekle – možná nemocničním prostředí blázince, možná supermoderní budově finanční burzy či něčeho obdobného – plném na facebooku závislých, neustále na internet připojených a chatujících (čti četujících) lidí. Každá z postav má svůj vlastní laptop s různými (ironickými) identifikačními znaky na obalu (srdíčko, rudá hvězda, svastika etc.). Všechny komentáře či připojení někoho či celé skupiny do diskuse čteme na plátně umístěném nad jevištěm. Inscenátorům to tak umožňuje přímo (z dnešního i historického pohledu) komentovat a – především – jízlivě ironizovat dané postavy, dějinné události a samo jevištní dění. Postavy, které jsou neustále na scéně přítomné, obsluhují dvě „playboyovské“ hostesky (zdravotní sestry?) s čertovskými ocasy, které jim vylézají z šatů. Je to divý, vykořeněný svět. Postavy mluví jedna přes druhou, vyprávějí své příběhy a současně – skoro jako autisté – jsou uzavřeny do svého světa a svých představ o něm.
Zatímco Szczygieł ve své knize věcně a víceméně laskavě a s porozuměním mapuje osudy vybraných osobností či období (Baťa, normalizace…) každé zvlášť, míchá Štindl přímo před divákem divoký koktejl a rej dějů, promluv, politicky nekorektních vtipů, monologů, dialogů, dob a údobí a především zcizujících ironizujících úšklebků. Čechy jako bláznivé peklo plné do sebe zahleděných zoufalců s laptopy, Čechy jako panoptikální muzeum lidských trosek. Postavy mluví jedna přes druhou, herci mění své identifikace, historická údobí se prolínají. Divák může jen odhadovat, kdo kdy která figura je a jaké období právě reprezentuje. Filip Čapka je chvíli Janem Antonínem Baťou, chvíli hercem Gustavem Fröhlichem (partnerem Lídy Baarové) a jindy zas třeba Václavem Neckářem. Miroslav Hruška zuřivým reportérem Egonem Ervínem Kischem, taxikářem vezoucím Otokara Švece, Jiřím Kornem hovořícím o podpisu Charty… vlastně Anticharty, anebo Tomíkem Baťou dožadujícím se dědictví svého otce. A tak dále. Nepomáhají ani odkazy na plátně. Štindlovi tento chaos zdá se vyhovuje. Nejde mu o vyobrazení známých příběhů ze Szcygiełova Gottlandu. Všechny historické postavy – rodina Baťů, E. E. Kisch, herečka Lída Baarová, autor Stalinova pomníku v Praze Otakar Švec, spisovatel Jan Procházka, zpěváci Gott či Kubišová s Vondráčkovou – jsou pro něj směšné, neživé, trapné figury. Mluví jedna přes druhou, pobíhají zmateně po scéně, jsou běsné a nezastavitelné. Působí jak postavy z televizních zpráv či internetových odkazů. Jen jediná se vymyká – Zdeněk Adamec, který se 6. března 2003 upálil na stejném místě jako Jan Palach třicet čtyři let před ním. Stojí na jednom místě a neustále omílá své nářky. Nikdo si jej nevšímá, nikdo jeho slova neposlouchá. V druhé půli, která se odehrává jakoby po smrti všech, je pak zafačovaný tak, že mu není vidět tvář. Silný, symbolický, krutý obraz je však v inscenačním balábile ztracený a jen těžko dekódovatelný. Přesto právě ve druhé části vyvstává před diváky obraz, o který zřejmě Štindlovi jde především. Prostor se mění ve stanici metra Muzeum, postavy jsou zombie a kolem nich chodí návštěvníci s průvodcem, který okolí popisuje, jako by šlo o Gottovo muzeum Gottland, anebo – možná – Národní muzeum, které se nachází nad touto stanicí. Právě zde a v těchto chvílích se všechny postavy nejvíce projevují jako trapní panáci, troubové a hlupáci. Je to groteskně krutý, jízlivě výsměšný Štindlův obraz: Češi – masky tragické bezradnosti. Trochu násilně působí v závěru – oproti předloze dodaná – postava Jana Kaplického, kterého hraje stejný herec jako Zdenka Adamce – Patrik Děrgel. Do reje historických ani novodobých českých autistů příliš nezapadá.
Herci lépe či hůře hrají typy bez výraznější osobitosti a jedinečnosti. Všichno splývá do jednoho nepřehledného inscenačního toku, z něhož sice nikdo a nic příliš netrčí, ale ani nevyčnívá. Nejlépe se daří těm, kteří svůj typ co nejvíce vystaví na odiv – Robertu Jaškovi, Kristýně Frejové či Tomáši Pavelkovi. Když pak na úplný závěr zazní zhudebněná Píseň o nejbližší vině ze Skácelovy sbírky Dávné proso, je její „krvavý patos“, inspirovaný moravskou lidovou poezií, nepatřičný. Je studánka a plná krve a každý z ní už jednou pil… Anebo šlo o ironii? V postavách Štindlovy inscenace by se totiž krve jen stěží dořezal.
Novinka Švandova divadla nahlíží na českou společnost se zdravým, ostře kritickým despektem. Je silná a působivá v celkovém pojetí a vyznění, ale mám silnou obavu, že Štindl nenašel – oproti Mikuláškovi v Ostravě – divadelně dostatečně nosnou, čitelnou, od schválností (nekorektní vtipy), banalit (návštěvníci muzea, Kornovy a Gottovy vstupy) a nepodstatností (hostesky) očištěnou divadelní formu.
Švandovo divadlo Praha – Mariusz Szczygieł: Gottland. Scénář Petr Štindl a Dodo Gombár, režie Petr Štindl, dramaturgie Lucie Kolouchová, hudba Karel Albrecht, scéna Petr B. Novák, kostýmy Zuzana Přidalová. Světová premiéra 19. března 2011.
Komentáře k článku: S hrůzou pozoruji, že ten náš lid…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)