Marianna Stránská

Co vás přivedlo k umění

Asi prostředí, ve kterém jsem vyrostla. Nikdy mě nenapadlo, že bych mohla dělat něco jiného. Moji rodiče jsou architekti, dědeček spisovatel, strýčkové divadelníci a všichni byli a jsou součástí pražské kulturní komunity. Byla jsem vedena klasickým způsobem: reálné gymnázium, skaut, hodiny klavíru a příčné flétny, léta tance v Duncan centre a zpívání v kostelním sboru sv. Gabriela na Strahově. Součástí toho všeho bylo výtvarné umění. Odmala jsem byla snad na každé významnější pražské výstavě a každý týden chodila k Ivě Vodrážkové na výtvarku.

Největší umělecký zážitek

Svátky Semana Santa – velikonoční oslavy ve Španělsku, slavnosti vína na Moravě, koňské závody v Sieně. A současně zážitky z dětství: do svých třinácti jsem si myslela, že film Jana Švankmajera Alenka byl sen, který se mi zdál…

Osobnost minulosti nebo přítomnosti, se kterou byste ráda zašla na kus řeči

Gabrielle Chanel nebo Frida Kahlo – fascinují mě silné ženy. Byly milovány, milovaly, byly často nepřijaty, ale obdivovány. Radši bych si ale vzala příklad z úspěšných žen, kterým se podařilo skloubit rodinný i tvůrčí život… Jen si teď nedokážu vzpomenout, kdo by to byl…

Hra/námět, který vás přitahuje a který byste chtěla zpracovat

Jedna Mexičanka mi řekla, že mluvit o projektech dříve, než se zrealizují, přináší smůlu. Tak asi pomlčím.

Divadlo, výtvarné umění, literatura, film, hudba, které máte ráda a kterým se naopak vyhýbáte

Nemůžu říct, že by existovalo něco, čemu se vyhýbám, snažím se různé trendy a odvětví umění pochopit. Když pracujete u divadla a filmu, je třeba rezonovat tak trochu se vším. Důležité je vědět, co to vyjadřuje a co by se tím případně dalo sdělit. V každém žánru existují špatné i dobré věci.

Z divadla mě nejvíc přitahuje české loutkové divadlo, protože pro výtvarníka je tam největší svoboda realizace. Ve výtvarném umění miluju obrazy, se kterými jsem vyrostla, především obrazy Pavla Nešlehy. Žila jsem ve Španělsku a odtamtud jsem si odvezla lásku k Sorollovi, Velázquezovi a Goyovi. Ale miluju i primitivní umění a umění románské a gotické doby. Z literatury Federica Garcíu Lorcu a Gabriela Garcíu Márqueze, což bude asi tím rokem ve Španělsku. A z hudby? Když pracuju, poslouchám klasiku – Bacha, Zelenku, opery. Od roku 2007 jsem jezdila na mezinárodní hudební soustředění, a proto mě zajímají různá odvětví a transformace folklorní hudby.

Rostlina/zvíře/kámen/planeta, které máte v oblibě či obdivujete

Slunce. Bez něj bych nedokázala přežít rok.

Etické či jiné hranice, za které byste jako tvůrce nešla

Nevím. V projektech, v kterých pracuji s divákem, jsem se donedávna snažila být velmi opatrná a diváky vybízet k interakci nenásilně. Dnes je to ale jinak. Divák v našem projektu O sobě a o sezení nemá na výběr. Jediné, co může, je odejít. Proto se mi nechce vymezovat hranice, za které bych nešla. Nikdy neříkejme nikdy…

Umělecký sen

Sny se neustále mění podle toho, jak se postupně plní. Jediné, co je důležité, je vědět, co si přát, a tím směrem se vydat. Donedávna jsem si přála pracovat u opery, ale už jsem si nespecifikovala jak. Vyplnilo se – i když nikoli jako hlavní designér, ale jako asistent…

A můj celoživotní sen? Živit se uměním, které je dobré. Nevyčerpávat tím svou vlastní životní sílu a nezanedbávat osobní život.

Kým/čím byste byla, kdybyste se nevěnovala výtvarnému umění

Asi matkou tří a více dětí. Ale věřím, že to ještě přijde.

Plus: Zajímá vás umělecká kritika?

Vzhledem k tomu, že dokončuji doktorské studium na AMU, vnímám kritiku své tvorby jako nezbytnou reflexi pro svůj další vývoj. Je to odstoupení a odhlédnutí od vlastní tvorby. Konfrontace s názory ostatních mě neustále posouvá kupředu.

Projekt O sobě a o sezení je součástí výzkumu, který bude zohledněn v disertační práci. Po zkušenosti z premiéry mi došlo, že diskuse, které spontánně vznikaly místo potlesku na konci – a i to je kritika, jsou součástí samotného díla.