Divadelní noviny >

Petr Gazdík: Nehrajte, vyprávějte příběh!

Na jevišti Městského divadla v Brně stojí už čtrnáct sezon. A vlastně je od počátku spolustrůjce zdejšího muzikálového zázraku. V posledních letech už zdaleka nejen coby interpret. Herec Petr Gazdík se jako mladíček blýsknul v roli Tonyho ve slavné West Side Story. K řadě muzikálových i činoherních rolí přibyla už před sedmi lety funkce šéfa muzikálové sekce na mateřské scéně. Léta Gazdík také koketuje s režií hudebních titulů a navrch všeho jezdí se svým šéfem Stanislavem Mošou do Londýna nakupovat muzikály. Nevracejí se s prázdnou, ale importovali do Brna řadu pozoruhodných titulů. Stačí vzpomenout muzikály jako Čarodějky z Eastwicku, Probuzení jara či rodinný titul Mary Poppins, který Gazdík i režíroval. A že jako divadelník muzikálu rozumí, stvrdil Gazdík třeba vloni, kdy se stal držitelem Ceny Thálie 2009 za svůj mimořádný herecký a především znamenitý pěvecký výkon v muzikálu Bídníci. Hlavní postavu galejníka Jeana Valjeana hraje dodnes.

Vy jste vlastně v Městském divadle Brno, někdejším Divadle bratří Mrštíků, pokračovatelem rodinné tradice. Vaše maminka Jana Gazdíková zde byla roky hvězdou, které jste v posledních letech umožnil herecký návrat. Co ale bylo na počátku?

Já se narodil v Brně, dá se říct, že doslova v Divadle bratří Mrštíků, tady jsem vyrůstal a nabíral první inspiraci. Bylo to jedno z prvních a vlastně asi i posledních angažmá maminky, i když její uplné začátky vedou do Uherského Hradiště a Slováckého divadla. Nynější Městské divadlo mi tedy bylo zřejmě dáno do kolébky – dík němu a svým rodičům jsem nejspíš taky hercem.

Váš otec Svetozár Chytil byl ostatně také divadelníkem.

Svým citem, vůlí a rozumem velmi významným. Bohužel se však jeho názory a postoje nezamlouvaly tehdejší KSČ, a proto nemohl dokončit divadelní vědu, kterou studoval, ani se jiným způsobem realizovat v divadelni praxi. Vyučil se tedy nakonec elektrikářem a dělal v našem divadle osvětlovače – tak se taky naši seznámili. Když musel z divadla odejít nadobro, dostudoval ještě hotelovou školu, byl číšníkem a následně hoteliérem.

Nebude indiskrétní ptát se, proč vlastně nenosíte příjmení Chytilovi?

S jeho smutným osudem, neboť celý život bez divadla trpěl, byl bohužel spjatý alkohol. Naši se rozvedli a táta na nějaký čas zmizel z našeho života. Já už jako malý hodně pracoval v dabingu, v rozhlase, v divadle. Nikdo mi neřekl jinak než po mamince familiárně Gazďo, vyrůstal jsem tak vlastně se dvěma příjmeními a v osmnácti jsem se rozhodl pro jedno – Gazdík. Sestra Johanka na tom byla podobně.

Musí mě strhnout emoce

Vystudoval jste konzervatoř, přešel na JAMU, kde byl stále ještě novinkou obor muzikálového herectví. Proč jste školu nedokončil?

Dostával jsem mnoho nabídek už za studia. Hrál jsem Essexe v Alžbětě Anglické se Zdenou Herfortovou. Následoval Tony ve West Side Story nebo třeba Des Grieux v Manon Lescaut. Z úst tehdejšího děkana jsem si vyslechl památnou větu: Rozhodněte se, jestli chcete studovat Janáčkovu akademii múzických umění anebo být hercem. Zasmál jsem se a rozhodl se být hercem. Ve třetím ročníku jsem musel tedy odejít.

Na tu zavrženou školu jste se však vrátil a studujete zde dnes divadelní management.

Slíbil jsem tehdy mamince, že vysokou dodělám. Dál už je to prozaičtější. V devatenácti letech jsem začal podnikat a věnovat se manažerským aktivitám. Vždycky jsem na všechno musel, bez vzdělání, přijít sám. Rozhodl jsem se proto své praktické zkušenosti rozšířit také o teoretické vzdělání.

Obhlédněme tedy vaše umělecké podnikání mimo mateřské divadlo…

V roce 1996 jsme s Romanem Vojtkem založili G-Studio, nejprve jako dabinové studio, postupně se naše aktivity rozrostly na produkční činnost. Nakonec v roce 1999 přišla nabídka na záchranu nahrávacího studia Dukla sídlícího v prostorách brněnského Stadionu. Prostor jsme kompletně zrekonstruovali a vzniklo G-Studio Centrum. Malé hudební divadlo spojené s velkým nahrávacím studiem. Odehráli jsme tu desítky repríz projektu Viva Muzikál s živým 25členným orchestrem, který v té době neměl u nás obdoby, 152 repríz muzikálu Jeptišky, kultovní se stala komedie 1+1=3. V loňském roce jsme se, vzhledem k mým povinnostem v Městském divadle, soustředili jen na nahrávání hudby. Divadélko však s naší pomocí funguje dál, pod názvem Stadion multikulturák, a to jako platforma pro brněnská nezávislá divadla.

Od roku 2004 jste se stal uměleckým šéfem muzikálového souboru. Máte nějaké vize, kam ho chcete dovést?

Hlavní vize dal divadlu už na počátku Standa Moša. Já se snažím příspívat k rozšiřování tohoto pohledu, ať už umělecky či manažersky. Soustředíme-li se na muzikál, kterého jsem šéfem, jde mi o kontinuální zvyšování kvality našich představení ať už po stránce koncepční, interpretační nebo třeba i technologické, kterážto s muzikálem neodmyslitelně souvisí. Dovolím si tvrdit, že naše cesta je správná. Pro mě osobně jsou příkladem třeba nejlepší představení v londýnském West Endu.

Pamatuju se, že když jste před patnácti lety začínali s West Side Story, byly podobné proklamace brány jako velkohubé. Neříkám, že jste dotáhli Broadway či West End, ale jste tuzemským centrem špičkového muzikálu.

Jezdíme se Standou a dalšími kolegy po celém světě nejen na Broadway či do Londýna, abychom se seznamovali s tím, co nového se děje, jaké jsou nejsoučasnější trendy hudebního divadla. Chodíme ale i na činohru a operu. Díky tomu jsme například věděli o Mary Poppins nebo Probuzení jara již krátce po jejich vzniku. Když se pak rozhodneme titul uvést, nastává chvíle, abychom s příslušnou agenturou dojednali práva.

A podle čeho si tituly vybíráte?

Patřím k lidem, kteří tvrdí, že na divadle by se nemělo příliš hodnotit. Musí mne strhnout spíš emoce a příběh. Proto mám rád krédo Actor’s Studia, které říká: Do Not Act, Tell Me The Story. Přesvědčivé vyprávění příběhů, toho si všímám, to mne baví. Jsem-li stržen a netrápím se úvahami nad tím, co bylo zajímavé a co méně nebo jestli ten herec hrál skvěle a jiný naopak, tuším, že co jsem viděl, bylo dobré. Na herectví mě stejně tak nejvíc přitahuje, je-li důvěryhodné, naopak mě rozčiluje, když někdo předvádí, jakým je oslnivým hercem.

Ale jistá kritéria musí produkce splňovat, ne?

Nějaká kritéria jistě, ta však považuji za normu. Hovořím o těch nejlepších produkcích. Dokáže-li mě inscenace upoutat svým vyprávěním příběhu, pak je to myslím dobré. Mnohdy se však setkáváme spíš s koncepčním novátorstvím za každou cenu. Všichni pak říkají: to bylo zajímavé…, rozebírají se detaily toho, co bylo ještě zajímavější a jak to ten či onen asi myslel – pohádka se ale vytratila… Na mě to však většinou působí spíš jako „zástěrka“.

Repliky nevyrábíme

Alena Antalová mně nedávno tvrdila, že v muzikálovém Londýně zažila nedávno šok, když zjistila, že každý sborista umí, co tady často nezvládá ani přední muzikálový sólista. Je to pravda?

Když přijedete na West End poprvé, asi šok zažijete. Ta profesní připravenost každého interpreta je fascinující. To ale neznamená, že každý z těchto skvěle řemeslně připravených herců má ono důležité charisma osobností, které hrají hlavní role, nebo jaké má třeba i Alena Antalová. Už jsem toho venku viděl hodně a vím, že co realizujeme u nás, je neméně talentované. Oni mají výhodu delší tradice a vypracovanějšího systému vzdělávání interpretů.

Jako režisér jste začínal s komponovanými hudebními pásmy, máte za sebou i muzikálové inscenace. U těch slavných muzikálových čísel jako třeba Bídnici majitelé práv často trvají na nějaké vizuální podobě kusu. Není režie slavných muzikálů jenom vlastně vyrábění zdařilých replik?

Naše divadlo se produkcí tzv. replik nezabývá. Jedná se o úplně jiný druh licence, kterou my nevyužíváme a jediná taková v České republice byla realizována při prvním uvedení Bídníků v Praze. Právě Bídníci v našem divadle jsou v komplexním řešení zcela odlišní. Pokud narážíte na Mary Poppins v mé režii, je tomu stejně tak. Každá podobnost pak souvisí s požadavky udělené licence, která třeba předepisuje závazné dodržení viktoriánské Anglie, atmosféry londýnských střech nebo podoby kominíků té doby, stejně tak vizuální podoby hlavní hrdinky. Ostatní náležitosti, jako například choreografii největšího stepařského čísla kominíků či slavné písně Superkalifradžilistikexpijalidózní, máme po svém. Vždyť i písmena, která tančíme, jsou jiná – jejich spelování je však předepsáno. A to se týká i režie. Scénografie se může zdát, vzhledem k tomu, co jsem výše uvedl, podobná originálu, její hlavní originalita je však postavena především na projekci. Původní Mary Poppins je víc malovanou pohádkou, my vše posunuli do reálií opravdového Londýna. I když s velkým puncem imaginace, kterou s sebou samozřejmě pohádková chůva nese.

Ptal jsem se zejména na režijní gesto. Viděl jsem mnoho diametrálně odlišných Hamletů, zatímco u muzikálů mám často pocit, že se v těch slavných titulech samy sobě nápadně podobají…

Onen prostor pro režiséra přece spočívá hlavně v budování situací, v práci s hercem. To je od věků hlavním posláním režie. Samozřejmě, jak jsem řekl, vizuální paramatry jsou často dány smluvně. Ano, i já jsem přemýšlel, jestli naši Mary Poppins neposuneme do roviny příběhu nějaké brněnské rodiny. Šel jsem dokonce dál s úvahou o úvodním filmu: Mary letí z Londýna přes New York až k nám do Brna… Jsme v Evropě teprve druhým místem, kde je uváděna, a já se bál, že nebude našim divákům dosti blízká. Velmi rychle jsem však „zajímavou“ možnost zavrhnul. Byla by to přesně snaha ozvláštnit dílo, které je už samo o sobě dobré. Hamleta lze hrát například na prázdném jevišti. A z hlediska alžbětinského divadla už je vlastně novátorské, že Ofelii hraje žena. My se však bavíme o žánru výpravného soudobého rodinného muzikálu. Ať už v prázdém prostoru, či s výpravnými kulisami, jsme zpátky u toho nejpodstatnějšího, tedy u práce s hercem. Můžeme mít přece kulisy jako hrom, ohromující efekty, nebudou-li však herci dobře hrát, nic nás nezachrání. Jde hlavně o to, aby všichni vyprávěli jeden a tentýž příběh. To je nejpodstatnější vklad režie. Uvědomuji si, že tomu tak často není. Dodnes se setkávám s tím, že slovo muzikál zní pro někoho neumělecky, možná až hanlivě. Myslím, že je to mladostí žánru. Mnoho lidi si myslí: na tom nic není, dáme dohromady pár lidí, kteří umějí zpívat, nasekám pár hitů za sebou a bude dobrá show. V dobrém muzikálovém divadle to tak ale nefunguje. Jedná se o dramatický žánr jako každý jiný, navíc vyžadující vyšší řemeslnou interpretační připravenost s potřebou nejmodernějších jevištních technologií.

Učit se zpívat s velikány

Vy už jste se v profesním životě nadobro odevzdal muzikálu?

Ale vůbec ne! Souvisí to s nabídkami. Hraji stejně rád Becketta jako Valjeana.

Interpret, podnikatel, režisér, šéf muzikálového souboru. Nekumulujete těch funkcí nějak moc?

Každá z nich je úzce spojena s divadlem. A myslím, že pro chlapa je dobré neupínat se jen k herectví. Navíc jedna s druhou se úzce propojují. Být šéfem a sedět v kanceláři je možná přínosné z hlediska administrativy, ale rozhodně to není místo pro sdělování uměleckých postojů. Pro mě je důležité být součástí realizačního týmu.

Obsazujete také vlastní mámu a sestru. Nepředhazovali vám, že protěžujete členy vlastní rodiny?

To je takový český pohled. Vůbec takhle nepřemýšlím, spíš naopak. Pracovat s nejbližšími je často mnohem náročnější, protože chci, aby byli připravenější, šli příkladem. A pak, Johanka je přece členkou našeho souboru, uvažuji o ní jako o každé jiné. Na její obsazení do Mary mě přivedl Standa Moša, když ji sám obsadil ve Fantasy Musical dávno před tím, než jsme vůbec tušili, že práva na Mary získáme. A já jsem přesvědčen, že všechny tři naše Mary jsou těmi nejlepšími herečkami, které jsem si pro tuto roli mohl přát. Navíc Johanka teď za ni byla v nejužším výběru nominovaná na cenu Thálie. Volím herce intuitivně podle jejich vnitřního uspořádání, o kterém si pyšně myslím, že jej znám. Neznám do Mary lepší Ptáčnici, než je moje máma! Možná mě podezřívají, ale já tak neuvažuju.

Celý den si prý prozpěvujete. Jak jinak ještě ladíte hlasovou kondici?

Učím se zpívat od šesti let. Bohužel jsem však nepotkal nikoho, kdo by mi dokázal dát jednoznačný návod. Snažil jsem se vzít si z každého něco, co mi vyhovovalo. Říkám tomu pěvecká inteligence, která je strašlivě důležitá. Člověk musí hledat a najít prostředky, jak se mu zpívá dobře, zafixovat to a používat. Také je dobré učit se hodně poslechem, zpívat s velikány. Pro mne to byl hlavně Plácido Domingo. Děvčatům bych vřele doporučil Barbru Streisand.

Na které z pěveckých rolí vzpomínáte nejraději?

Neřeknu nic nového, patřím k těm, co tvrdí, že v okamžiku, kdy začneš nějakou roli zkoušet, musíš si ji natolik zamilovat, že ji nedokážeš nevyzdvihnout nad jinou. Je pravda, že některé pro mě znamenaly mezník právě v technice zpěvu. Byl to třeba Radúz z muzikálu Radúz a Mahulena nebo taky Vid ze Hry o lásce, smrti a věčnosti. Nepatří právě k těm nejstěžejnějším. Nemluvím tak třeba o Jidáši či Jeanu Valjeanovi. Mám rád všechny svoje role.

Právě Jidáše ze slavného Jesus Christ Superstar jste zpíval i u Vídně ve speciální produkci přímo na březích řeky a vedle kolegů doslova ze všech koutů světa. Nebyl to stimul nechat Brno za zády?

Viděl jste představení v rámci letních aktivit divadla, premiéra a reprízy však byly v nejprestižnějším muzikálovém divadle ve Vídni. Jsem rád za každou nabídku, můj osobní i pracovní život je ale natolik spjat s Brnem, že jsem o tom nepřemýšlel. Navíc mám rád herectví situační, myšlenkové, emocionální a to bez dokonalé znalosti jazyka zvládnete jen těžko.

Jak dostát důvěry

Vraťme se k vrcholnému muzikálu. Vy jste se osobně setkal s Cameronem Mackintoshem, tedy člověkem, který má pod palcem právo na mnoho skvělých hitů. Jaké bylo setkání s jedním z nejslavnějších obchodníků s muzikálem na světě?

Cameron Mackintosh je skutečně na pozici big Boss. Nevykonává exekutivní úkony, spíše se s vámi potká a společensky pozdraví. Viděli jsme se spolu jen dvakrát. Je to usměvaný anglický džentlmen. On sám řeší velké projekty typu přesun Mary Poppins z Londýna na Broadway. Jeho pravou rukou je licencing director, v tomto případě úžasná, milá dáma Maria. S ní vyjednáváme většinu kontraktů.

Jak si lze představit nakupování muzikálu v Anglii do střední Evropy?

Jednání neprobíhají na bázi ekonomické. Tedy ne v první řadě. Zajímají je především ambice umělecké a dále pak schopnost je realizovat. Umělecká kvalita poskytnutého díla je pro ně stále na prvním místě, až teprve po tom její tržní hodnota.

Nechce se mi věřit, že nejde o byznys.

To mám na Angličanech právě rád. Zajímá je především to, aby jim někdo neznehodnotil jejich práci. Teprve po ujištění, že jste „hoden“ této jejich umělecké důvěry, je řeč o penězích. Stačí si kupeckými počty spočítat, jak obrovským byznysem je uvádění úspěšného titulu na West Endu. Nepotřebují jakékoliv české divadlo jako zdroj příjmu.

A nedívají se Britové na česká odbytiště jako na nějaké západní Rusko, kde musí trnout, jestli jim to tam technicky nezmrví?

Nemají tento druh pohledu na svět, jsou mnohem kosmopolitnější než my. Důkazem je naše dlouhodobé přímé propojení s těmito agenturami ať už anglickými či americkými. Držíme česká práva titulů jako Oliver!, Čarodějky z Eastwicku, Josef a jeho pestrobarevný kouzelný plášť nebo třeba Probuzení jara. To snad jako odpověď stačí.

Můžu se zeptat na vaše další ambice, co se týče muzikálového importu?

Mám nějaké věci ve výhledu, ale opravdu nic konkrétního. Náš dramaturgický plán je ostatně plný až do roku 2012. Teď mám za sebou čerstvou premiéru Chicaga a sám chystám Little Shop of Horrors /Kvítek z Horroru/ nebo Jekylla a Hydea.

Městskému divadlu Brno se bez pohrdání a ironie říká dnes Mošoland, je ukázkou jakéhosi divadelního, fungujícího a prosperujícího divadelního zázraku. Dokázal byste mi prozradit rezervy či nedostatky této divadelní země zaslíbené?

Necítím žádné zásadní slabiny. Pokud něco vnímám jako určitou zátěž, tak je to velký počet premiér v jedné sezoně. Jedná se však o poměrně těžkou otázku, zda je vůbec možné tento počet snižovat. Pro snižování by mohlo hovořit – velká personální, organizační či výrobní zátěž, proti pak – statut a tradice repertoárového divadla, velikost divácké obce a v neposlední řadě taky naše umělecké ambice.

Máte dva bezmála stejně staré syny se dvěma ženami. Stihnete dělit otcovskou lásku rovnoměrně?

Miluju je! Oba moji synové vyrůstají ve velké lásce celé naší rodiny defacto jako dvojčata a já si toho neskonale vážím.

Viking s hlasem od Pánaboha

S Petrem se známe víc než dvacet let. Od prvního září roku 1989 na brněnské konzervatoři, kdy se jako jediný společně se mnou přihlásil, že bude roznášet učebnice.

Gazďu nelze přehlédnout.Tu velkou postavu s blonďatou hlavou, kymácejícího se obrovského vikinga. Nelze ho ani přeslechnout. S jeho hlasem se potýkají kompresory všech aparatur, když ale s ním sedíte u stolu, skoro ho neslyšíte. Dnes ho člověk taky nepotká jinak než s PET lahví neperlivé vody a mobilem u ucha. Tak žije, když pracuje. Už dřív vlastně nepotřeboval k životu hodně. Bydlel nejblíž od školy, většinou dorazil poslední, s rukama v kapsách, žvýkačkou v puse a noty do zpěvu a texty do „herecký“ měl vždycky složený v kapse od riflí, zatímco já se vláčel s taškou plnou blbostí. Nepřišel a nepřichází často přesně, ale vždycky v pravý čas. Je stále vlídný a vyzařuje z něj neuvěřitelný klid. Jako když se nadechuje pro svoje tóny, bere s těma litrama vzduchu do sebe všechno a zase to s obrovským forte pouští pro všechny kolem sebe.

Neodvážil bych se mu vzít něco z talíře. Klidně mi objedná čtyři stejný porce, ale co je jeho, je jeho. Je to taky spíš gurmán než gurmet, ale co je opravdu dobré, ví. A možná je taky upír, rozpozná i miligram česneku v jakémkoli jídle a vždyky dopředu upozorňuje obsluhu v restauracích, že když, tak bez.

Je velkorysý, což je dnes kupodivu velmi ojedinělá vlastnost a očekává ji i od lidí kolem sebe a patřičně si jí váží. Chová se ke všem a za každých okolností stejně. To se taky nedá naučit, to je prostě dar. Dodržováním určitých osobních zásad asi v životě přišel o hodně, ale nesleví z nich. I to je umění.

Kdyby to šlo, nejradši by jen ležel, třeba u oblíbené vodní dýmky. Vypadá v tu chvíli pasivně, ale pořád pracuje. Hlavou. Že třeba nepracuje jako herec pro dabing, je taky obrovská škoda, protože tuhle profesi ovládá opravdu skvěle. Když je pak z toho všeho unavený, rozjíždějí se mu oči, to se nedá nepoznat.

Taky mu děkuji za to, že mi dosvědčil manželský svazek a ještě za další tisíce obřích drobností, které mě učí dívat se na život trochu jinak, a hlavně – vidět ho lepším. Nejvíc mě ale překvapil v poslední době jako režisér, ani jsem netušil, jaká umělecká náročnost a cit v něm dřímají.

Ale co… Přijďte do divadla a poslechněte si jeho hlas. Tam je všechno, co se mi sem ani nemohlo vejít. Někdo to má prostě od Pána Boha naházený lopatou. Lámej vaz a buď zdráv, příteli!

Milan Němec

• Autor: Luboš Mareček
• Publikováno: 16. dubna 2011

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Petr Gazdík: Nehrajte, vyprávějte příběh!

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ