Divadelní noviny > Názory – Glosy
Devadesát let Vest pocket revue
Jsou výročí, jejichž připomínání časem ztrácí na intenzitě. Jsou ale i taková, jimž zvětšující se časová vzdálenost přidává na aktuálnosti. Mezi taková dodnes živá data pro mne patří 19. duben 1927, kdy se v revuálním pásmu Vest pocket revue – doslova „revue z kapsy u vesty“ – objevili na scéně Umělecké besedy dva studenti práv, jeden pod naivně průhledným pseudonymem J. W. Rich, druhý pod svým jménem Jiří Voskovec (ale i on vystupuje ve filmu raději jako Petr Dolan). Večer – spíš „večírek“ – pořádá Spolek bývalých studentů lycea v Dijonu a mezi amatérskými účinkujícími najdeme i několik členů avantgardních divadélek Dada a Osvobozeného divadla, které k celé akci propůjčilo jednorázově i svůj sál. A vypadá to, že tím to také skončí – zmíněný spolek, který financuje pronájem sálu, nespokojený s tím, že vstupné se místo v jeho pokladně rozpustí v platech najatých muzikantů, nechce mít nadále s celou akcí nic společného.
Podobných večírků byly a jsou statisíce. Jenže do dění tohoto zasáhne několik nepředvídaných náhod: ta první se stane už během představení. Před devátým obrazem hry, jež do té doby probíhá spíše ve vlažné atmosféře, se zřítí kulisa zavěšené lodi. Pohotový inspicient, jímž nebyl nikdo jiný než pozdější divadelní kritik Josef Träger, vystrčí násilím oba autory před oponu s tím, aby tam cokoli říkali do doby, než závadu opraví. Autoři se tedy pustí do absurdního dialogu „o ničem“ – ale pro publikum přesto „o něčem“: využijí toho, že se ve hře titulují „pane kolego“ a spustí proud kožené řeči profesorů, plné latinismů, jež rozvíjejí ad absurdum (slavné Ciceronovo Quo usque tandem abutere, Catilina… přeloží jako Co ty tady, Catilino, budeš jezdit na tandemu…, Caesarovo Et tu mi fili! přiřadí k Diogenovi atd.). Obecenstvo řve nadšením, a když inspicient zpoza opony volá, že už je vše opraveno, jsou ti dva teprve v polovině své historicky první – neplánované – předscény. V další hře – Smoking revui, 1928 – si pro jistotu předscény pečlivě připraví a úspěch se nedostaví: od té doby v každé své jinak pevně koncipované inscenaci vrací improvizaci do hry a jediný způsob přípravy forbín v den premiéry je četba novin a dohoda na základních tématech.
Druhou náhodou – jako u té prvé však platí, že náhoda přeje připraveným – byl pro ně rozkol mezi vůdci avantgardy Frejkou a Honzlem. Zatímco první napíše o premiéře Vest pocket revue nadšenou recenzi a nabídne jim okamžité hostování ve svém „opozičním“ divadélku DADA, druhý, když slyší o jejich úspěchu u konkurence, je po dvou reprízách „přetáhne“ znovu k sobě do Osvobozeného. Tam už zůstanou natrvalo a vytvoří i s Jaroslavem Ježkem jednu z největších ér českého, zdaleka už ne pouze avantgardního divadla: přesto, že časem přejdou do mainstreamového divadla pro téměř tisíc diváků, prvky nesmyslného „dada“ humoru, té nekonečné sémantické slovní hry s významy, najdeme i v jejich nejpolitičtějších hrách. Nadčasovost jejich humoru prokáže už poválečná obnova jejich Pěsti na oko (Voskovec: To, co padlo v roce ’38 fašistům, padlo o deset let poté komunistům.). A nadčasovost jejich typu divadla prokazují od konce padesátých let i nové vlny malých, studiových, alternativních, autorských scén (o písničkářských dvojicích nemluvě). Kdybych měl pouze vyjmenovat všechny, kdo mají jejich dědictví tak říkajíc rozpuštěno v genech, změnila by se tato jubilejní úvaha v rozsáhlou studii…
Komentáře k článku: Devadesát let Vest pocket revue
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)