Proměny Verlaina a Rimbauda
Duchaplná hra britského autora Christophera Hamptona Úplné zatmění o osudovém vztahu velkých francouzských básníků Paula Verlaina a Jeana-Nicolase Arthura Rimbauda má v tomto roce za sebou už padesát let od chvíle, kdy spatřila světlo světa. Výročí však nejspíš nebylo záminkou k jejímu nastudování dvěma divadelními soubory v téměř totožném termínu.
Vojtěch Lipina (Rimbaud) a Petr Kubes (Verlaine) v olomoucké inscenaci FOTO JAN PROCHÁZKA
Hradecké a olomoucké inscenaci předcházely jevištní tvary smíchovských tvůrců v roce 1996 (nynější Švandovo divadlo se tehdy jmenovalo Labyrint) a před třemi lety nastudování Hamptonova mladistvého textu (autorovi bylo v roce 1967 pouhých 21 let) Městským divadlem v Mladé Boleslavi. Pražská inscenace vznikla rok po filmové verzi Agnieszky Hollandové s uhrančivými Leonardem DiCapriem (Rimbaud) a Davidem Thewlisem (Verlaine). Film do české distribuce dorazil ovšem až po pražském uvedení titulu v režii Ewana McLarena, kde hlavní role ztvárnili (znamenitě) Tomáš Petřík (Arthur) a Karel Roden (Paul). Mladoboleslavská inscenace přinesla Cenu Thálie Petru Mikeskovi za roli Verlaina, Matouš Ruml v roli jeho druha však za ním nijak nezaostával, navíc se jednalo zatím patrně o nejlepší jevištní dílo režiséra Pavla Kheka. Konkurence z předešlých let je tedy víc než úctyhodná.
Klicperovo divadlo v Hradci Králové nabídlo látku mladé, v divadelním názoru spíš konzervativnější režisérce Tereze Karpianus, která do ústředních rolí obsadila Jakuba Tvrdíka a Matěje Anděla. Jde o solidní herce, charismatu a vášnivosti svých předchůdců ovšem nedosáhli. Tvrdíkův Verlaine ani Andělův Rimbaud sice neinterpretují Hamptonovy dialogy nijak falešně, chybí jim ovšem výraznější přítomnost „spodních proudů“ v charakteristikách jejich postav. O co více tělesných dotyků než v předchozích inscenacích, o to méně vášnivosti. Intimní momenty tu působí spíš jako poněkud unavené – a skoro nezávazné – laškování.
Standardně vedené fabuli se režisérka pokusila vtisknout poněkud iracionální grotesknost při pařížském setkání obou géniů s ostatními básníky a pak při scéně soudu, která hrdiny usvědčuje z „nemravnosti“. V obou výstupech hrají epizodní postavy titíž herci v totožných kostýmech (jeden v kašpárkovském červeném, další – černošský protagonista – v blyskotavě světlém a hodně zmaškařená povětrná ženština, ztvárňující posléze i Verlainovu pozdní družku Evženii). Inscenace je slabší než obě dosud viděné, herci včetně představitelů epizodních rolí však podávají spolehlivé výkony a diváky, kteří hru dosud neznali, může příběh z dějin literatury obohatit.
To, obávám se, neplatí o olomoucké inscenaci režiséra Petra Štindla. Ten nás spolu s výtvarníky Petrem B. Novákem (scéna) a Lucií Halgašovou (kostýmy) uvádí do jakési zimní zahrady s palmami, citronovníky a kapradinami, nad níž se podle situací překlápí potrhaná polokoule s průsvitným potahem. Trhlinami v něm vstupují do domácnosti Verlainových jednající postavy, mladý básník Rimbaud v podání Vojtěcha Lipiny na scénu téměř vtančí, což s představou geniálního puberťáka, který přibyl do Paříže z belgického pohraničí, příliš nekoresponduje.
Jakub Tvrdík (Verlaine) a Matěj Anděl (Rimbaud) v hradecké inscenaci FOTO PATRIK BORECKÝ
Protagonista působí spíš jako velkoměstský floutek, na rozdíl od ostatních, oděných v plus minus dobové kostýmy, se pohupuje na měkké sportovní obuvi a v několika zipy opatřených módně střižených kalhotách. Je nutno přiznat, že Lipina vnáší do dost statické inscenace určitou dynamiku, má však nedbalou dikci a postava trpí hysterickou stylizací. Sobecký a neomalený mladistvý génius – soudě podle jeho tvorby a životních rozhodnutí – hysterií netrpěl. Petr Kubes s postavou Verlaina poctivě zápasí, má několik přesvědčivějších míst, ale většinou vede postavu řečištěm interpretačních klišé (opilecké scény!).
Řada jevištních situací působí samoúčelně. Po přestávce rozvazuje Verlaine nahému Rimbaudovi ruce, zlotřilý Arthur znehodnotí sochu v zimní zahradě sprejem a atmosféra finálové scény v restaurantu je „podtržena“ manipulací s bublifukem.
A – nerad to píšu – výkony v některých epizodních rolích nesvědčí o příliš silném potenciálu olomoucké činohry.
Hamptonova výborně napsaná hra se zabývá dvěma geniálními básníky. Plně jsem tomu věřil při starší pražské i nedávné mladoboleslavské inscenaci, v hradecké produkci pouze do jisté míry, v Olomouci mě reflexe o tvůrčí velikosti ztvárněných nešťastníků vůbec nenapadla.
Klicperovo divadlo, Hradec Králové – Christopher Hampton: Úplné zatmění. Překlad František Fröhlich. Režie Tereza Karpianus, scéna Jiří Karásek, kostýmy Zuzana Mazáčová, hudba Jindřich Čížek, dramaturgie Ladislav Karpianus. Premiéra 11. března 2017. (Psáno z reprízy 12. dubna 2017.)
Moravské divadlo, Olomouc – Christopher Hampton: Úplné zatmění. Překlad František Fröhlich. Režie Petr Štindl, scéna Petr B. Novák, kostýmy Lucie Halgašová, hudba Karel Albrecht, dramaturgie Michaela Doležalová. Premiéra 17. března 2017. (Psáno z reprízy 24. dubna 2017.)
Komentáře k článku: Proměny Verlaina a Rimbauda
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
