Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 244)

Kaskáda obdélníkových ploch se zvedala před sedícími diváky. Ta horní byla zacloněna organtýnovou šálou. Na prvním vyvýšeném stupni se svíjel v křečích muž v černé sutaně. Děkan Jocelin. Umíral. Z jeho deníku četl otec Adam zápisky o průběhu stavby věže…

Román Věž anglického spisovatele Williama Goldinga, nositele Nobelovy ceny, zaujal režisérku Hanu Kovaříkovou – Mikoláškovou, která Goldingovo podobenství o stavbě věže gotické katedrály v Salisbury, převedla do jevištní podoby. Před zraky diváků nechala aktéry montovat skelet vratké věže, nad jejímž podlaží nechala vést hlavní dialogy sporů mezi stavitelem Rogerem Masonem a Jocelinem. Kolem konstrukce pak rozehrávala stavební dění, střety s farníky i ty uvnitř kléru, jako ilustraci Jocelinových zápisků.

Pronikavou vůní kadidla a kouřovými clonami navozovala atmosféru horečnatého snu umírajícího, jehož dominantou se stalo Jocelinovo tělo s rozepjatými pažemi do podoby ozářeného kříže. Do umírání pronikalo časté třeskání pádů kovových součástek, připomínající rány úderů na duši bolestmi mučeného děkana.

Režisérka chápe věž jako symbol středu, jako průsečík vesmírných oblastí – nebe, země, pekla i místo komunikace s Bohem. Stavbu 163 metrové věže spojuje s duší stavitele Jocelina. Představuje Jocelina jako fanatika bezohledně naplňujícího své vnuknuté „poslání“ postavit nejvyšší kostelní věž hrabství. Zda jde o motivaci náboženskou, nebo světskou, není zcela jasné.

Do snových scén nechává vstupovat hřmotné dělníky dnešních dnů v montérkách. Jsou vedeni hromotluckým opilcem, stavbyvedoucím Rogerem Masonem hýřícím vulgarismy současné doby. Oscilace mezi dneškem a dávnou dobou, ve které věž byla stavěna, zůstala na půli cesty. Orientace diváka je tím znesnadněna.

Jestli jde o příklon k současnosti, pak technické prostředky, které používá při stavbě Roger Mason, jsou směšné… Olovnice dnes postačuje snad jen k postavení zvířecího chlívku. Jeho montérky pak vůbec neodpovídají dialogům, které vede s děkanem. Kostýmování herců a hereček je problémem inscenace vůbec. Herci plnili pokyny režie dobře. Hráli s vnitřním zaujetím. Vytvořili svérázné jevištní postavy. Přesto však vzniklo představení chladné, nevzrušivé…

Převod mnohomluvné, filosofující knihy s mnoha podobenstvími do jevištní podoby inscenace v malém „neziskovém“, ekonomicky živořícím divadle asi nejde. Dovedu si představit problémy Buranů dát dohromady zkoušky herců rekrutujících se ze čtyř brněnských divadel, ale i ty, spojené s realizací scénografie a zajištění chodu představení.

Jocelina vytvořil Štěpán Kaminský v intencích režie jako člověka měnícího se od usměvavého, elegancí kněžských gest prostoupeného diplomata ve fanatického despotu. Odporného egoistu, hnusného i ve smrti. Roger Mason v podání Michala Isteníka je výbušným, hřmotně vulgárním, věčně opilým, arogantně jednajícím stavebním mistrem věže, který se bojí výšek. Lukáš Rieger hrál přesvědčivě zamračeného církevního hodnostáře Adama, poslušně plnícího i ty příkazy, které se mu nelíbí. V roli Jocelinova tvrdého oponenta otce Anselma prokázal Pavel Novák umění výrazné herecké zkratky. V postavě kameníka se mihla asketická tvář hereckého novice Pavla Stříže.

Oproti léta stojící věži salisburské gotické katedrály je hledačská inscenace Mikoláškové o věži, která nic nevydrží a stejně „spadne“. Usurpátor, chorobný vizionář Jocelin v bolestných křečích zemře a zůstane po něm jen hořkost jeho činu…

Jsou mi sympatičtí lidé, kteří se pokoušejí něco vybudovat, cosi dobrého po sobě zanechat těm příštím… Jocelin však byl vykreslen jako člověk zlý, a to je pro diváka velký problém.

P. S. V programu by bylo záhodno uvádět pojmenování rolí, které herci hrají…

Brno – Komín, 23. 4. 2017

BuranTeatr, Brno – William Golding, Hana Mikolášková: Věž. Dramatizace a režie: Hana Mikolášková, dramaturgie: Vladimír Fekar, scéna: Jaromír, kostýmy: David Janošek, hudba: Radim Schenk, inspice: Pavel Stříž, světelný design: Tomáš Tušer, zvuk: Ondrej Kalužák, produkce: Pavlína Spurná. Osoby a obsazení – Jocelin: Štěpán Kaminský, Roger Mason: Michal Isteník, Pangall: Martin Tlapák, Goody Pangallová: Katarína Ptáčková, Otec Adam: Lukáš Rieger nebo Miroslav Ondra, Ráchel Masonová: Kateřina Veselá, Otec Anselm: Pavel Novák nebo Petr Tlustý, Tetička: Kateřina Höferová, Němý kameník: Pavel Stříž, Dělník: Jan Procházka. Premiéra 21. 4. 2017.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 7. května 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 244)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ