Nikde žádný lidi… Všude samí démoni
Satirická komedie-žert Tarelkinova smrt se objevila na repertoáru ostravské Komorní scény Aréna v době, která po kritické reflexi dnešní politické a společenské situace volá až nezvykle hlasitě. Vždyť ve světě kompromitujících materiálů, korupčních skandálů a špinavých policejních praktik jsme jako doma.
Umělecký šéf KS Aréna Ivan Krejčí si pro tento cíl zvolil dílo klasické ruské literatury 19. století. Černá komedie Tarelkinova smrt, kterou roku 1869 napsal dnes trochu pozapomenutý dramatik Alexandr Vasiljevič Suchovo-Kobylin (1817-1903), tvoří závěrečný díl dramatické trilogie, v níž na základě vlastních zkušeností vylíčil soudní a policejní mašinérii tehdejšího Ruska. Ústřední postavou hry je úředníček Tarelkin, který vystrojí vlastní pohřeb, aby se zbavil obtížných věřitelů a mohl vydírat svého nadřízeného Varravina. Anekdotická zápletka rozpoutá fantasmagorický sled absurdních situací, v nichž defilují groteskní figurky představitelů státního aparátu. Ctižádostiví provinční policisté nemohou přijít na kloub tomu, proč je Tarelkin naživu, a protože baží po významné kauze, při výsleších jej nutí k doznání, že je vlkodlak. Ve vězení se generál Varravin setká s pokořeným Tarelkinem, neboť chce získat materiály, jež ho mají kompromitovat před veřejností. Pointu černé grotesky tvoří scéna, kdy Tarelkin smlouvá s Varravinem o peníze a výhody, za něž je ochoten materiály vydat. Ukazuje se, že žádná z postav není kladná. Není komu „držet palce“, mrtvé duše nikdo nespasí.
Zhroucené siluety charakterů
Interiér Tarelkinova bytu, který se v průběhu hry promění v policejní služebnu, je vybarven dozelena. Zelené postele po stranách scény, zelená kamna, v pozadí namísto dveří dva průchody rámované jen nahrubo opracovanými zelenými trámy. Barevně unifikovaná scéna, již kromě zkosených veřejí tvoří nachýlená almara a vratký stůl, vyznívá jako trefná, přitom nevtíravá metafora hry pokřivených charakterů a společnosti, deformované nezřízenou touhou po moci a kapitálu. Scénografovo (Milan David) výtvarně působivé pojetí podtrhuje závěrečná projekce obrysů lidských postav, kterými jsou na konci představení „pokryty“ stěny místnosti. Siluety do různých poloh zkroucených těl připomínají vzorek tapety. Inu, ve světě kompromitujících materiálů, korupčních skandálů a špinavých policejních praktik jsme jako doma.
Silnou stránkou inscenace jsou herecké výkony. Josef Kaluža v roli úředníka Tarelkina používá výrazově přesné stylizované herectví. Jeho hlasová i gestická dynamika nachází oporu v dobově věrných kostýmech Jany Hauskrechtové. Působivé uvedení do děje i žánrového uchopení inscenace představuje bizarní, démonicky expresivní, groteskní expozice, v níž tělo zemřelého souseda vydává Tarelkin za své. Jeho protihráče, generála Varravina, ztvárnil Albert Čuba v duchu svých předchozích aristokratických hrdinů. Interpretuje jej jako prominenta, který za maskou uhlazených způsobů skrývá strach o své společenské postavení. Jeho herectví vyniká přesností výrazové charakteristiky, ve vystižení drobných mimických a gestických detailů, v užití komediální zkratky a především ve vytříbeném citu pro poetiku dané inscenace jak v kontextu jednotlivých dramatických situací a výstupů, tak i v rámci výstavby dramatické postavy jako celku. Dialogy Tarelkina a Varravina představují hereckou osu inscenace. Výrazově ostré, razantní prostředky divadelní grotesky používají také Marek Cisovský a René Šmotek v rolích policistů Ocha a Rasplujeva. Ale i ostatní, spíše epizodní postavy věřitelů, úředníků, kupců a dětí jsou interpretovány jako výrazně stylizované, „jedovaté“ figurky.
Nekonečná prázdnota lidských duší
Režisér Ivan Krejčí si plně uvědomuje, že Tarelkinova smrt vydatně rozvíjí dramatický odkaz Gogolův. Sarkastické líčení světa drobných úředníčků, satira zkorumpované společnosti, banální zápletka dováděná ryze logickými cestami k absurdním vyústěním, defilé groteskně nahlížených společenských typů i úhelný kámen komedie jako dramatického žánru, tedy fakt, že diváci už od samotného počátku vědí více než aktéři hry, to všechno známe z Gogola. Za vystižení podstaty své inscenace však nikoli náhodou pokládá Krejčí repliku, kterou pronese Tarelkin: Nikde žádný lidi… všude samí démoni. Jen u této proklamace (a jejího důsledného naplňování) však ve své inscenaci nezůstává: Největší hodnotu jeho režijního přístupu představuje – vedle vedení herců k přesným groteskním zkratkám – především evokace svíravé atmosféry hry, její děsuplné přízračnosti, jež vane z nekonečné prázdnoty lidských duší. Nic na tom nemění ani občasná absence point některých výstupů, která je znát na opadávajícím tempu druhé části inscenace, ani některé do prázdna vyznívající gagy či nedostatečně odlišené polohy herecké stylizace, jež proměňují zejména pasáže policejního vyšetřování v nepřehlednou bažinu slov a výrazového pitvoření.
Svědectví, které Krejčí Tarelkinovou smrtí podává o dnešku, je kriticky ostré. Nevím, zda je vinou divadla, že tento obraz už nikoho nešokuje ani nepřekvapuje.
Komorní scéna Aréna Ostrava – Alexandr Vasiljevič Suchovo-Kobylin: Tarelkinova smrt. Překlad Alena Morávková. Režie Ivan Krejčí, dramaturgie Tomáš Vůjtek, scéna Milan David, kostýmy Jana Hauskrechtová, hudba Adam Parma. Premiéra 2. dubna 2011.
Komentáře k článku: Nikde žádný lidi… Všude samí démoni
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
