Divadelní noviny > Názory – Glosy
Náš dialog, naše odpovědnost
Byl to Václav Havel, který charakterizoval divadlo jako rozhovor svobodných lidí se svobodnými lidmi. Myslím na to často, dokonce i ve chvílích, kdy na schodech divadelní školy potkávám mladé lidi, kteří zapomínají pozdravit. To není počínající stařecká nevrlost, jen smutné konstatování. Pozdrav je začátek dialogu, lidské komunikace, tedy divadla. Na dialog myslím v těchto květnových dnech, kdy je česká společnost nucena pozorovat v přímém přenosu vládní krizi, a především výkony některých aktérů. A v hlavní roli je inženýr Miloš Zeman, toho času předstírající na Pražském hradě roli prezidenta České republiky. Jezdím vlakem na zkoušky do Slováckého divadla v Uherském Hradišti a slyším, o čem moji temperamentní krajané rozhořčeně mluví s pěstí zaťatou směrem k Praze. K onomu sídlu moci a politiky. A často kromě peprných výrazů zaznívají slova jako tyjátr, fraška, komédije, komedianti, co to na nás hrají? To logicky zaujme. Jestliže postavy českého politického divadla popírají onu podstatu divadla, tedy situace, kde se sejdou dva a mluví spolu, jak je možné, že navenek to na lid – diváka působí jako divadlo? Lid bez teatrologického vzdělání správně rozpoznal, že je svědkem divadla absurdního. Vnímá nesmyslnost skutečnosti, která se na něho valí. Sleduje nekonečné série míjejících se, navzájem nesouvisejících monologů. Instinktivně pochopil bezmoc vrcholných politiků, jejich osamění, ztrátu schopnosti dorozumět se s druhými lidmi. Dokonce neschopnost domluvit se se sebou samým. To už jsou rysy, které známe z vystoupení šašků. Včetně porušování pravidel. Bylo by to zábavné, kdyby nešlo o tak vážné věci, jako je směřování demokracie v celé zemi.
V prvních letech po listopadu 1989 jsem si naivně myslel, že politická role divadel, jak jsme ji vnímali a praktikovali v generaci studiových divadel, historicky skončila. Že v časech svobody slova, nezávislých médií, demokratických pojistek politického systému bude role divadla v odkrývání komplikovaných krajin lidských duší a povah. Doba mne záhy vyvedla z omylu. Musel jsem si připomínat slova filosofa a právníka, jednoho ze soudců první generace Ústavního soudu Vladimíra Čermáka. Na přednášce pro soubory HaDivadla a Divadla Husa na provázku v srpnu 1988 během soustředění obou divadel v rámci přípravy scénického časopisu Rozrazil (I/88 o demokracii) pronesl šokující myšlenku. Totalita ze své podstaty logicky musí padnout a brzy ji nahradí demokracie. Pak nastane každodenní a mnohem složitější zápas než v černobílé totalitě. Svoboda je křehká a lehce ohrozitelná. Za ni neseme obrovskou a zásadní odpovědnost. Pozorujeme-li to absurdní divadlo české politiky, plné netolerance a pohrdání základními úhelnými kameny demokracie, včetně ústavy, musí nás logicky napadnout, že jde o střet neodpovědnosti s odpovědností. Střet pýchy s pokorou. Hluchých a zaslepených mocí s lidmi hledajícími dialog. Dokonce bych si troufl říct, že jde o střet pravdy a lásky se lží a nenávistí. Je to nebezpečná situace, už kvůli mezinárodnímu kontextu. Zneužívání lidského strachu, xenofobie, populismus, to nás ohrožuje zevnitř víc, než si myslíme.
Přemýšlím nad tím, jaká může být role divadla v takových chvílích. Co nabídnout, kromě jasných občanských postojů? Vzpomněl jsem si na poselství našeho kolegy, divadelníka a politika, kterého jsem citoval v úvodu. Toto napsal Václav Havel k Mezinárodnímu dni divadla 27. března 1994: Právě divadlo je lépe než co jiného způsobilé odkrývat vskutku apelativním způsobem vše temné, čemu svět propadá, i vše světlé, v čem spočívá jeho naděje.
Komentáře k článku: Náš dialog, naše odpovědnost
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)