Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 5)

Dramaturgie Divadelní Flory je neúprosná. Konejšivá zábava se nekoná, i sebekratší pohybová inscenace nutí publikum ke konfrontaci a zaujetí stanoviska. Divadlo je zde zkrátka participativní. Dnes navíc i formálně: v představeních D3US/X\M4CHIN4 a Balkan macht frei herci živě interagovali s publikem. Mnohem výstižnější ovšem bude, nazvu-li onu interakci přímo atakem. Tvůrci nás zkrátka nenechávají v klidu, boří iluzi, že jde „jen“ o divadlo, a ukazují, že ty věci se před námi reálně dějí. A v takovém případě je třeba reagovat.

D3US/X\M4CHIN4 brazilského choreografa Fernanda Belfiora – když se žena stává strojem FOTO ARCHIV DIVADELNÍ FLORY

Když začalo představení brazilského choreografa Fernanda Belfiora D3US/X\M4CHIN4, nabyla jsem dojmu, že na půdě Konviktu straší a že se zde pravidelně zjevují tři performerky v sexy stříbrných kostýmech a různých, ale podobně ulítlých show. Nebyla jsem daleko od pravdy – jednou z nich byla skutečně autorka inscenace Geisha’s Miracle Jija Sohn. Po podobně pomalém úvodu je však doplnila čtvrtá performerka, krásná Luna Eggers Matz, a řada výdobytků moderních technologií. Jako deus ex machina se zde ze stropu spustilo podivné levitující křesílko, v rozporu s tímto antickým principem se ovšem prostředek objevil hned na začátku představení a nebyl nijak konkrétně využit – žádné řešení problému tedy nepřinesl. Mnohem více performerky pracovaly s vysavači a mikrofonem zabudovaným v jedné z jeho hadic či vrtačkou, do níž zasazovaly umělé květiny.

Mechanické přitom byly i pohyby performerek: tělo se přizpůsobuje soužití s moderními technologiemi a stává se samo strojem. V tomto případě jde navíc o tělo ženské, což těla performerek podobně jako v Geisha’s Miracle proměňuje v pouhé sexuální hračky. Nepřirozenost tohoto procesu vystřídala tendence opačná, když se performerky začaly projevovat jako zvířata. I tak ovšem představení skončilo smířlivě: dojemnou písní polonahé Luny Eggers Matz a barevným difuzním světlem, jež zaplnilo podkrovní sál. Chvilkový útěk od reality jindy znepokojující technologie přeci jen poskytují, jde však pouze o iluzi, či jak se zpívá v písni – sen. Atakem na diváky byl v představení okamžik, kdy se performerky vypravily do publika, přelézaly jednu řadu po druhé a cestou políbily několik mužů. Na ústa a vášnivě. Zajímalo by mě, jak se přitom muži cítili. Podle mého názoru jde o kontakt natolik intimní, že musí být od jakéhokoli cizího člověka (i když jde o velmi přitažlivou ženu) spíše nepříjemný.

Herec Franz Pätzold (uprostřed) představuje Frljićovo alter ego FOTO ARCHIV FESTIVALU

Při takové herecké interakci však publikum mohlo zůstat ještě pasivní, na rozdíl od večerního představení mnichovského Residenztheater Balkan macht frei. Chorvatský režisér Oliver Frljić v ní provokativním způsobem rozebírá německou zkostnatělost, politickou pohodlnost a především v době migrace aktuální latentní rasismus. Herec Franz Pätzold, představující Frljićovo alter ego, zde v jednu chvíli slézá z jeviště a spílá publiku. Jelikož byla podstatná část monologu improvizovaná, chyběly u ní titulky, a tak mi jakožto člověku, který umí německy maximálně pozdravit, zůstal její obsah skrytý. Bohužel šlo právě o pasáž, kdy se herec vztahoval k politice české – myslím, že nám nadával za to, jakého máme prezidenta. Zde se vynořuje téma probírané na konferenci i na včerejší diskusi po představení: divadlo vytváří jistou sociální bublinu, která smýšlí obdobně liberálně, a přitom řeší témata, kterými se chce dotýkat publika zcela odlišného, jež však do divadla jen tak nepřijde.

Vinou jazykové bariéry jsem vnímala především Pätzoldovo vystupování: rozhněvaný mladý muž nám nadával tvrdým a ošklivým jazykem, přelézal diváky, opíral se jim o hlavy, prskal do obličejů… A za své jednání si vysloužil trest. Jeho tři herečtí kolegové ho posadili na židli, na hlavu mu navlékli hadrový pytel a do obličeje mu vylívali jednu karafu vody za druhou, pouze s drobnými přestávkami na to, aby se topící herec nadechl. Titulky po nějaké době opět zmizely a nám začalo postupně docházet, že jako necitelní voyeuři sledujeme explicitní násilí a nikdo z nás nehne ani brvou. Z hlediště se začaly ozývat nesmělé výkřiky, až jedna divačka vstala, vylezla na jeviště a násilníka polila vodou z kýble tak, aby neúnosné mučení ukončila. Na diskusi se nicméně potvrdila má očekávaná domněnka, že německé publikum reaguje mnohem rychleji a aktivněji. A to už na Pätzoldovo spílání. Němečtí tvůrci vnímají publikum jako živou součást představení a jeho reakce jsou zcela otevřené. Divadlo se od dívání přesouvá k jednání.

Vojtěch Dyk v inscenaci Pan Theodor Mundstock FOTO JAN DVOŘÁK

Do angažované dramaturgie zapadlo i další představení Studia Hrdinů – Pan Theodor Mundstock v režii Miloše Horanského a s Vojtěchem Dykem v titulní roli. Na rozdíl od pondělních Elit, řešících komunistickou minulost, promlouvá dramatizací Fuksova románu Horanský o nacismu a údělu, který potkal židy. To vše ve filosofické rovině, zkoumající lidství v jeho obecnosti. Bůh je láska. Ale Bůh je také smrt. V porovnání s německými inscenacemi cítím podstatný rozdíl: německé divadlo je fórum, kde tvůrci tady a teď diskutují nějaké aktuální téma. Smysl není uzavřený a Frljić své výroky klidně stokrát přežene, aby onu kýženou diskusi vyvolal. Čeští inscenátoři (na festivalu zastupovaly „angažované“ divadlo ještě inscenace Olga – Horrory z Hrádečku a Elity ze Slovenského národního divadla, které ovšem režíroval Jiří Havelka) naopak berou příběhy z historie a publiku je ukazují jako uzavřený obraz, který dává nějaký smysl a má sloužit jako poučení do budoucnosti. Neustálé omílání nacistických a komunistických námětů však může časem značně ukolébat a svůj smysl vyprázdnit jako stále opakované pohyby Dániela Szásze v inscenaci Loop. Německé divadlo pak působí jako osvěžující déšť.

Hlubší filosofický rozměr bylo možné odkrýt i v offprogramovém představení Divadla na cucky – Ole je frajer režisérky Zuzany Burianové podle románové předlohy Erlenda Loea. Skrze existenciální krizi mladého muže, který nachází smysl života pouze ve hře s dětskou zatloukačkou, se tvůrci dotkli například otázky dobra, o němž jsme předchozího dne živě diskutovaly s Lucií. Ta reagovala na příspěvek jednoho z herců z představení berlínského Maxim Gorki Theater The Situation, v němž říkal, že se vrátí domů, až se situace zklidní. Lucie položila jednoduchou otázku: Kdo ten konflikt ale vybojuje, když svou zemi tito mladí a silní kluci opustí? Jak se ukazuje v inscenaci Burianové, každý člověk touží být šťastný a bytostně směřuje k dobru. Kde se ale bere zlo? Jak něco takového může Bůh dopustit? ptá se Theodor Mundstock. A já se ptám (aby těch otázek nebylo málo) jestli lze rozlišovat mezi tím být dobrý k sobě a být dobrý k druhým a jestli vůbec může existovat jedno bez druhého. Studna přeci musí být plná, aby z ní mohli pít ostatní.

///

O Divadelní Floře 2017 více na i-DN:

Rekordní Divadelní Flora

Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 1)

Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 2)

Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 3)

Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 4)

…

Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 6)

Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 7)

Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 8)

Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 9)