Mlčení na sedmičce (No. 2)
Na různé scény Prahy 7 se rozeběhl festival Prague Nonverbal 17. Diváci mohli kromě La Fabriky navštívit Jatka78, Cross Club, Alfred ve dvoře nebo galerii DOX. Vzhledem k tomu, že se s akcemi (včetně premiér) v téhle době doslova roztrhl pytel, stačila jsem jen dvakrát zaskočit do La Fabriky.
Compagnie Mangano – Massip (Francie): What is Mime?
Na nonverbálním festivalu jistě člověka naláká titul tak explicitní jako otázka What is Mime? francouzské skupiny Compagnie Magnano-Massip. Sara Magnano a Pierre Yves Massip se potkali v polovině devadesátých let na škole Marcela Marceau School of Mime a od té doby spolupracují. V roce 2010 dokonce založili vlastní společnost. Jejím cílem je nejen zkoumat nejrůznější formy nonverbálního umění, ale zároveň šířit povědomí o tomto umění do světa.
O dovednostech obou mimů jistě není pochyb. Jsou sympatičtí, stejně jako je sympatický jejich cíl. V tomto případě se však poněkud minul účinkem a po právu vzbudil poněkud rozpačité reakce. Proč? Ukázalo se totiž, že název What is Mime? znamená bez jakékoli nadsázky přesně to, co nabízí. Bez nadsázky, s vážností a zapálením pro věc: úvod do pantomimy pro lidi pantomimou zcela nedotčené. Když pomineme slibný úvod, kdy performeři zkombinovali loutkohru s pantomimou v poetické etudě, další průběh představení důsledně, ve velmi názorné abecedě probíral jednotlivé prvky pantomimy, její velikány a možnosti. Tedy velmi pěkný edukační pořad pro základní školy či pro lidi, kteří snad zaslechli pojem pantomima poprvé (o tom svědčila i výzva k diskusi na konci, kdy protagonisté byli hotovi „vysvětlit nejasnosti“, neboť prý divákům mnohdy ani po zhlédnutí jejich představení není jasné, jaký je rozdíl mezi pantomimou a tancem…).
V tomto případě došlo k několika lehce absurdním nedorozuměním. FOTO archiv festivalu
V tomto případě tedy došlo k několika lehce absurdním nedorozuměním. Jednak se domnívám, že jejich basic English nebylo třeba překládat, neboť se rozumí samo sebou, že na mezinárodní festival přijdou lidé základy angličtiny ovládající. Druhý, podstatnější zádrhel byl v tom, že v hledišti byli vesměs lidé, kteří se zabývají pantomimou mnoho let, ať už jako profesionální mimové a performeři, nebo studenti oborů pantomimy a pohybového divadla. Takže celá akce působila, řečeno slovy klasika, jako „nošení sov do Athén“. Snad je možné ve prospěch kousku říci, že by představení mohlo sloužit jako inspirace, jaký typ pořadu by mohli absolventi katedry pantomimy vytvořit a šířit tak povědomí o pantomimě i u nás. Například na základních školách.
Zjevným úmyslem dramaturgie festivalu, včetně zahajovacího představení ozdobeného obecně populární Marthou Issovou a Aničkou Polívkovou, bylo přitáhnout k nonverbálnímu umění diváky, kteří obvykle na pantomimu nechodí. Nejsem ovšem přesvědčena, že by se to nějak zvlášť dařilo. Okruh diváků nonverbálního divadla sice existuje, ale rozšiřuje se jen velmi zvolna…
Jos Houben (Francie): The Art of Laughter. FOTO archiv festivalu
Naopak, setkání druhé ukázalo, jak vytvořit pořad, který dokáže být přínosný pro profesionály a zábavný pro laiky. Tedy představení vlámského umělce Jose Houbena, který “přednesl“ lekci na téma Umění smíchu (The Art of Laughter). Tento vysoký, nenápadný chlapík zjevně neměl žádné edukativní cíle, necílil na žádné konkrétní publikum. Nicméně jeho schopnost komunikace a způsob intepretace tématu byl velmi příjemný. Houbenův monolog na téma smíchové kultury dokázal chytře propojit filosofický aspekt smíchu, jeho logické zákonitosti se všemi fyzickými a duševnímu projevy a zároveň se dotknout historických i osobnostních aspektů smíchu. Jako interaktivní učebnice stavby gagu či slapsticku byl pro diváky doslova lahůdkou. Myslím, že po tomto představení si každý z nás při návštěvě galerie představí, jak by na obrazy reagovalo kuře, kráva, pes nebo ryba, a při svačině si představí pantomimickou verzi různých sýrů. Tyto ukázky, jak pantomimicky ztvárnit povahy, různá zvířata a věci, ovšem byly jen bonusem navíc, možností, jak se naprosto uvolněně usmát, zasmát či dokonce rozřehtat… (všechny tyto druhy smíchu byly v hledišti k slyšení). Názorně ovšem byla vysvětlena anatomie gagu, jaké jsou motivace diváka ke smíchu, jak vznikají komické situace a pojmy jako double také, či různé formy, jak překvapit diváky něčím nečekaným. Typ představení Jose Houbena patří k těm, které jsou přínosem jak pro odborné tak laické publikum.
Ostatně možnost od srdce se zasmát se nám nenaskytne ani v životě, ani divadle často.
///
Více na i-DN:
Tip: Prague Nonverbal 17 /21. 5. – 28. 5./
Komentáře k článku: Mlčení na sedmičce (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
