Ostravská továrna na sny (No. 2)
Každoroční ostravská přehlídka současné nejen české divadelní produkce Dream Factory vstoupila konečně do svého zahajovacího dne. Do té slavnosti, kdy brány festivalu otevře nějaká hvězdná inscenace, ta se řádně zapije a zají a je zas o čem mluvit. Letošní ročník, stejně jako ten loňský, zahájilo Dejvické divadlo. Až člověka napadá, čím si Dejvice v Ostravě tuhle protekci zasloužily. Posoudit to ovšem na těchto stránkách nemůžu, neboť jsem zahájení nebyl přítomen a inscenaci Vzkříšení, již tu uvedli, jsem dosud neviděl. To je jedna z bolestí každého nadšeného festivalového diváka – nikdy se mu nepodaří vidět všechno. Paralelně se Vzkříšením totiž uváděli v Divadle Petra Bezruče Strýčka Váňu brněnského HaDivadla, kterého jsem si zkrátka nemohl nechat ujít. Ten je však tak dlouhý, že mi znemožnil vidět i poslední představení toho dne – Vánoce u Ivanových Staré arény v Ostravě.
Druhý den festivalu ovšem neodstartoval Strýček Váňa, nýbrž „neobvyklá lekce tance a společenského chování“ Dobré mravy Městského divadla Zlín. Jde v podstatě o autorský projekt režisérky Anny Petrželkové, která je zde podepsána kromě režie i pod námětem a inscenačním konceptem. A právě onen koncept je přesnou ukázkou trendu, za jehož nejvýznamnějšího představitele by bylo lze označit Jana Mikuláška. Koneckonců Petrželková před lety zaujala pražské publikum inscenací Báby v Divadle Na zábradlí. A ta jako by z oka vypadla Mikuláškovým projektům, v nichž je upozaděna dějovost na úkor kolážovité kompilace všeho, co autora a jeho kolektiv napadne k zadanému tématu. Dobrým mravům zjevně předcházela autorčina nespokojenost s chováním lidí kolem ní. A přišla sice s jednoduchou, přesto překvapivou tezí – hranice mezi porušením např. etikety stolování a tolik aktuální nesnášenlivostí k jinakosti, k jiné víře, barvě kůže či národnosti je zatraceně tenká.
Pozoruhodný je už počáteční kontrast sedmi herců (podle všeho jich ale mělo být osm, do Ostravy zřejmě nedorazila Markéta Kalužíková; dorazili Jana Drgová, Kateřina Liďáková, Marie Vančurová, Vojtěch Johaník, Radovan Král, Jan Řezníček, Marek Příkazký) oblečených ve společenských oděvech setkavších se ve viditelně oprýskaných kulisách indiferentního prostoru, který by mohl být stejně starým bytem jako hospodským sálem. Na zdi nakřivo visí rám, v němž zřejmě chybí hlava prezidenta, pár stolů a židlí a dvoukřídlé dveře, které už pamatují lepší časy. Představení začíná vtipným mantrickým opakováním základních pouček gentlemanského chování k ženám v podání Jana Řezníčka. Na scénu to po nějaké době přivede zbylé postavy a začíná lekce jedna – seznámení. Typický výjev z tanečních jako živné půdy pro trapnost. Scéna je do očí bijícím klišé, ale brzy vám dojde, že je to přesně to, oč autorce šlo. Své postavy provede postupně všemi základními situacemi, v nichž nějakým způsobem dostává slušné chování na zadek – sportovní utkání, návštěva restaurace, stolování, večírky, návštěva galerie… a rozehrává v nich mikroetudy, které mají ve svém celku představit obraz společnosti, jaká je, jaká by mohla být a bez komentáře probudit v divákovi potřebu zamyslet se nad svým vlastním chováním.
Nápad bohulibý, čistě divadelně to funguje jen částečně. Když se na začátku řekne „lekce jedna – seznámení“, člověk automaticky předpokládá, že přijde lekce dva, tři… Pokud tu jsou, nejsou už dál uvozovány. Zpočátku se Petrželkové daří mikropříběhy propojovat hladce, postavy přecházejí z prostředí do prostředí nenásilně, téměř tanečním krokem. Postupem času se ale invence začíná viditelně zadrhávat, až představení nabere formy skečového pořadu s jasně odlišitelnými obrazy, které slouží jen k tematizaci vybraných mouder Ladislava Špačka coby arbitra dobrých mravů, jehož slova se tu citují. Neuvěřitelně nápadité, nádherné scény jako pojídání ústřic v podobě erotické show tak bohužel střídají až trochu otravné etudy z kavárny či společenského oběda. V závěru se přitvrzuje, objeví se burka, cikánka, člověk upoutaný na vozíku a většinová společnost začíná stavět barikády, chová se upjatě, nepochopitelně. Petrželková tedy svého cíle dosáhla, představila slušnost, chápavost a toleranci jako základní předpoklady pro celospolečenskou obrodu. Ačkoliv místy poněkud násilně a kostrbatě, zaslouží si inscenace pozornost nejen pro společenský přesah, ale také pro nadhled a humor, s jakým se tu s kritickými tématy pracuje.
Společenského přesahu kupodivu stále dosahuje i jedna z nejslavnějších her Antona Pavloviče Čechova Strýček Váňa. Od jejího vzniku na konci 19. století prošlo lidstvo několika radikálními proměnami, přesto je poselství Strýčka Váni stále až nebezpečně aktuální. Nelze se tedy divit, že k nesčetnému počtu jeho zpracování přidalo brněnské HaDivadlo loni další. V řadě ohledů dost riskantní, sázka na nejistotu ale Ivanu Burajovi, režisérovi inscenace, vyšla a výsledkem je velmi současné divadlo, které diváka dokonale vtáhne, aniž by muselo využívat alternativních interaktivních metod.
Je pochopitelné, že inscenovat téma z konce 19. století dnes láká možnostmi aktualizace. Buraj se svým týmem proto své postavy obdařil mobilními telefony, notebooky, dnes běžným oblečením, rychlovarnou konvicí, čínskými polévkami…, zkrátka udělal z nich lidi současnosti. Stále však byl nucen zachovat syžet, který počítá s mezigeneračním rodinným, ale i nerodinným setkáním všech postav v jednom domě. Představa, že dnes někde žije v jednom domě manželský pár s dospělou dcerou, vlastními starými rodiči, dalším nějakým příbuzným, dejme tomu strýcem oné dcery, ale i lidmi cizími, do rodiny nepatřícími, je přinejmenším v rovině sci-fi. Ne-li skutečně nepravděpodobnou. V představení tak vzniká zajímavý provokující kontrast už vůbec na rovině nastavení. Palčivost otázky, co je to za život, která má diváka napadnout především díky ději, tak vyvstává i v tomto ohledu a inscenace se tak stává komplexním vyjádřením marnosti lidského počínání, neschopnosti vymanit se z řádu, bezcílnosti.
Jedním z oněch riskantních kroků je nastavení představení na dvě a půl hodiny bez přestávky. Tohle extrémní zacházení s divákem navíc ve spojení s řadou obrazů, kdy se skutečně celém minuty vůbec nic neděje, postavy jen sedí, nic neříkají, nic nedělají, hazarduje s totální nudou a uspáním diváka. Kupodivu se nic z toho ale neděje. Resp. nuda ano, ale o tu právě běží. Příjezdem Jeleny a Serebrjakova se původně aktivní lidé promění v znuděné, líné bytosti, které jen „jedí a pijí, jedí a pijí…“ A tohle dokonale přechází z jeviště na hlediště. Nešlo by to ovšem bez vynikajících herců. V HaDivadle tohle naštěstí řešit nemuseli. Naprosto výjimeční jsou ovšem Jan Lepšík v roli Váni a Robert Mikluš jako doktor Astrov. Především Lepšíkova melancholická ironičnost – jako by ji herec ani nehrál. Oproti jemně afektovanému Astrovovi, který ale takový prostě musel být, je Váňa naprosto uvěřitelnou postavou, která prostě baví od začátku do konce.
Nevím, jaké bylo dejvické Vzkříšení, ale pro mě letošním zahájením byl rozhodně Strýček Váňa.
///
Ostatní díly festivalových zpravodajství:
Ostravská továrna na sny (No. 1)
…
Ostravská továrna na sny (No. 3)
Ostravská továrna na sny (No. 4)
Ostravská továrna na sny (No. 5)
Ostravská továrna na sny (No. 6)
Komentáře k článku: Ostravská továrna na sny (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)