Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Liberečtí sloni 2017 (No. 2)

    Tradiční součástí posledních pěti ročníků Mateřinky jsou inscenace pro děti od jednoho roku do čtyř let. Užít jsme si je mohli taky letos, a to v podání osvědčených tvůrců z Belgie i mateřinkového nováčka z Dánska. Odlišný přístup k divákům vybízí ke srovnání a k lehkému zamyšlení, oč během těchto představení vlastně jde.

    Výtvarnice Trine Walther spolu s režisérkou Lisou Becker zvolily oblíbený materiál těchto produkcí – papír. FOTO archiv festivalu

    Co je to?

    Teater Blik z dánského Sondeho vybudoval svou inscenaci Jejda! na základě jednoduchého, léta ověřeného principu: stvořit přehledný, esteticky vycizelovaný svět, který herci pro diváky postupně objevují. Poznávají ho stejným způsobem, jako děti prozkoumávají vše kolem sebe. Pečlivou soustředěností na jednotlivosti a drobnosti, kterým dají dostatečný čas a důležitost, dokážou připoutat dětskou zvědavost.

    Výtvarnice Trine Walther spolu s režisérkou Lisou Becker zvolily pro Jejda! oblíbený materiál těchto produkcí – papír. Má mnoho podob, je variabilní, příjemně se s ním pracuje. Z poskládaných harmonik různých velikostí a šířek vytvářela herečka Gertrud Exner šaty, květiny, slunce, vodopády, různé paravány, místa na skrývání a podobně. Snažila se zkrotit poskakující papírový klobouček na šňůrce, čemuž se děti srdečně smály. Hledala v papírových taškách tašku menší a ještě menší až šestou nejmenší. Bojovala s chumlem papíru vytvořeným ze spirály, který se přerodil ve vodopád. Objevovala barevné žabky na bílém podkladě, testovala vznášející se list papíru, schovávala se. Vytvářela různé tvary, které si děti samy pojmenovávaly.

    Úspěch tkvěl ve schopnosti herečky navázat přirozený kontakt s dětmi. FOTO archiv festivalu

    V principu nic nového, přesto se však jednalo o vydařené představení. Jeho úspěch tkvěl ve schopnosti herečky navázat přirozený kontakt s dětmi. A to tak, aby si byly jisté, že herečka je tu jen pro ně a svět kolem objevují společně, byť ona je ve vymezeném prostoru jeviště a diváci v hledišti. Exner si děti dokázala získat hned na začátku jednoduchým odpočítáváním čísel od jedničky do desítky, která se jí pak začala motat s čísly dalšími, často milionovými. Prosté soustředěné odpočítávání, které děti znají od rodičů, posloužilo tomu, aby byly vtaženy do hry a vzaly ji za svou. Pak už jen stačilo klást základní otázku procesu objevování: Co to je? a půlhodinové představení udrželo pozornost jak nejmenších, tak i starších diváků. A nebylo k tomu potřeba ani hudebních nástrojů, které většinu podobných produkcí doprovázejí. Stačil občasný zpěv jedné slabiky.

    O co tu jde?

    Tomuhle jednoduchému pojetí ostře kontrastovalo představení Bubnuj!, které nabídl belgický Theater de Spiegel z Antverp pod vedením zkušeného režiséra Karla Van Ransbeecka. Právě on je průkopníkem „batolecího“ divadla, jeho vývoji a zkoumání se věnuje mnoho let. To, že umí pracovat s výše popsaným, krystalicky čistým, vysoce estetickým a soustředěným přístupem k divákům, prokázal už víckrát.

    Diváci seděli na koberečcích uprostřed, a mohli tak vnímat zvuky v plné intenzitě a být skutečně součástí dění. FOTO archiv festivalu

    Tentokrát se vydal jinou cestou. Ve spolupráci se scénografem Wimem Van de Vyverem vystavěl na jevišti složitou kovovou konstrukci, jakousi kostru cirkusového stanu. Tu nechal shora i ze stran v nepravidelných odstupech pokrýt různě velkými bubny, na které hráli tři skvělí muzikanti. Diváci seděli na koberečcích uprostřed, a mohli tak vnímat zvuky v plné intenzitě a být skutečně součástí dění. Vše výborně připravené na to, aby si děti hru plně užily. Úspěch se však nekonal. Koncepci zradila její roztříštěnost. Muzikanti hráli často odděleně na různých místech stanu, aby opticky i zvukově pokryli celý jeho prostor. Jenže právě tím se rozbíjela pozornost diváků. A to nejen dětí, ale i dospělých. Najednou člověk nevěděl, co sledovat dřív. Všechno bylo zajímavé a lákalo. Výsledkem se však stalo přeskakování z jednoho na druhé a zážitek se ztrácel v chaosu. Jako by tvůrci chtěli ukázat, že náš svět je klipovitý, plný blikajících reklam, které kloužou jenom po povrchu, nemá smysl u čehokoli se zastavit a zahloubat se nad tím, nebo se jen čistě nadšenecky pokochat.

    Přemíru podnětů řešily děti po svém. FOTO archiv festivalu

    S obdobným problémem roztříštěné pozornosti bojovali nejen dospělí, ale i mnohé děti. Přemíru podnětů pak řešily po svém: našly si na scéně něco, co je zaujalo, k tomu se vydaly a s tím si samy hrály. Proč ne, ale nesměly by při tom být rušeny „hlídacím psem“ ze souboru – paní, která takové děti zdánlivě nenápadně odháněla, aby na ta cinkrlata a jiné lákavé věcičky nesahaly a nezničily je.

    Z napětí té ženy, které neviditelně, avšak energeticky vydatně šířila kolem sebe, se mi čím dál neodbytněji začala vnucovat otázka: O co tady vlastně jde? O vzbuzení zážitku, o naladění na vnímání estetiky, nebo jen o efekt, který na první pohled dobře vypadá, ale míjí se s podstatou, pro kterou byl původně připravován?!

    ///

    Ostatní díly denního zpravodajství:

    Liberečtí sloni 2017 (No. 1)

    Liberečtí sloni 2017 (No. 3)

    Liberečtí sloni 2017 (No. 4)

    Liberečtí sloni 2017 (No. 5)

     


    Komentáře k článku: Liberečtí sloni 2017 (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,