Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Sbohem operetnímu klišé

    V „brněnské továrně na muzikálové sny“ namlsali diváky Bídníky, Evitou a Procitnutím jara, nejnovější Hello, Dolly! se v této konkurenci může zdát méně efektní starší příbuznou. I kdyby však po muzikálu už nezatoužil jediný divák a dalších sto let nikdo žádný další muzikál nenapsal, dohazovačka Dolly navěky zůstane jednou z nejzářivějších hvězd. Posílila tradičnější část repertoáru, který v Městském divadle patří, narozdíl od žhavých muzikálových novinek, do kompetence části souboru se zpěvoherními kořeny. Umělecký šéf Igor Ondříček právě na klasických titulech dlouhodobě spolupracuje s režisérem Gustavem Skálou (v MDB např. Orfeus v podsvětí či Mam’zelle Nitouche). Záměrem nejspíš byla tradiční inscenace, v níž by se blýskla kvalita souboru, který si již troufne na náročnější mety.

    Z celkového pohledu proto inscenace není ničím menším než vycizelovaným kusem řemeslné kvality. Zejména tam, kde režie pracuje se sborovými scénami, tkví pravá síla brněnského souboru. Kdykoli jsem v posledních letech viděl tento muzikál u nás, bylo znát hodně unavenou sborově-operetní rutinu. Brněnská company však v pravém smyslu slova používá muzikálovou řeč dneška – individuální charakterizaci drobných sborových postaviček, ale při tom jednolité a sladěné davové scény. V některých chvílích jsem se přistihl, že podvědomě srovnávám tyto „obrazy“ spíše s typickými inscenacemi „mackintoshovského“ střihu z londýnského West Endu než s českou realitou. K tomu sice jednoduchá scéna Martina Černého, ale především opět (!) vynikající kostýmy Romana Šolce. Tolik tedy chvála odměřená měrou vrchovatou.

    Pro muzikál tohoto typu je však nejdůležitějších několik věcí: Prvním úkolem je mít dobré hudební nastudování. Dirigent Jiří Petrdlík by měl, v jinak solidním provedení, naplnit zvuk orchestru větším leskem a především zlepšit „švih“ v dechových pasážích. Tím druhým a podstatně obtížnějším úkolem je získat vhodné představitele Dolly a Horáce. Tady se režisér Skála pustil proti síle zvyku a obsadil herce o pár let mladší, než v Čechách bývá zvykem. Volba Aleny Antalové pro titulní roli pak souvisí s tím, že Dolly Leviová tu není vyloženě komediální postavou. Antalová charakterizuje upovídanou dohazovačku prostředky napovrch méně okázalými, pěvecky a zejména herecky spíše intimními, s dávkou ještě snesitelného sentimentu. Nejedno úskalí v podobě drobných „subžánrových“ hereckých technik, jakými jsou třeba vtipné monology s nebožtíkem Efraimem, napsané v tradici anglosaské „stand up“ comedy, vyznívá subtilně a ne tak dryáčnicky, jak se Dolly hrává víc ze zvyku než z logiky příběhu. Nová interpretace vyvolává spíše vlnu něžných dojetí než smích. Igor Ondříček dostal postavou Horáce Vandergeldera mnohem obtížnější zadání, vyložený herecký protiúkol. Životem zapšklý prudič Horác se v jeho podání proměňuje spíše v egoistického dandyho, samozřejmě bez špetky porozumění pro marnotratnost a výstřelky ostatních.

    Živou vodou inscenace jsou především výstupy postaviček Barnabáše (Vojtěch Blahuta) a Kornelia (Aleš Slanina). Při jejich „mladokomické“ cestě za pověstnou velrybou do velkého newyorského světa, která končí v salónu Ireny Molloyové, jinak herecky sympatické Ivany Skálové, se velmi nečekaně do muzikálu prodere styl situační komedie jak vystřižené z bláznivých francouzských filmů. Gagy, až někdy za hranou, jsou rozehrány opravdu vtipně a právě v těchto momentech dostává muzikál nejlepší tempo. Vůbec temporytmus inscenace je až překvapivě „muzikálově-činoherní“. Vrcholem však bývá, jak jinak, slavnostní, často až samoúčelné entreé Dolly v restauraci Harmonia Garden. Zde však tvůrci nevsadili (a možná měli) tolik na pozlátko showbusinessu a příchod hlavní figury není ani tak nablýskaný jako obvykle. Vzpomínám si při této příležitosti na velmi povedený vtípek z karlínské inscenace, kde po boku Jitky Molavcové vystoupil coby „host večera“ její věčný parťák Jiří Suchý, analogicky Louisu Armstrongovi. V brněnské inscenaci se však bez této „cameo“ role obešli a namísto toho se opět vrátili, byť zase velmi vtipně, do situační komedie.

    Právě v interpretačních posunech od operetního klišé ke komediálnímu rytmu asi spočívá jeden z hlavních přínosů inscenace. Jak bylo řečeno, brněnská Hello, Dolly! je rozhodně něčím, co lze považovat za příjemný muzikálový standard pro zhýčkaného diváka (a koneckonců, takového si v Brně za léta vychovali). Tvůrci dobře vědí, co k žánru patří dnes – a také si to mohou, s tak „širokospektrálně“ vybaveným a vychovaným souborem, dovolit.

    Městské divadlo Brno – Jerry Herman, Michael Stewart: Hello, Dolly! Překlad Ivo Osolsobě a Alexander Kozák, režie a choreografie Gustav Skála, kostýmy Roman Šolc, scéna Martin Černý, dramaturgie Jan Šotkovský a Ondřej Šrámek, dirigent Jiří Petrdlík. Premiéra 6. února 2010.


    Komentáře k článku: Sbohem operetnímu klišé

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,