Když jde v divadle o život

Na Náměstí Václava Havla (piazzetta Národního divadla) se 22. června v 16.00 na celých 30 hodin zastavil čas. Místo se proměnilo v zabydlený pokoj s neviditelnými stěnami, v němž vše plynulo pomaleji než ve skutečnosti. **Performance Momentum inspirovaná japonským tanečním uměním butó nabídla zamyšlení nad každodenní uspěchaností života. Jednalo se o jedinečné česko-německé setkání dvou performerek tanečního divadla Miřenky Čechové a Sabine Seume v extrémní fyzické výzvě. Na projektu se podílel také výtvarník Jakub Tauš a hudebníci Matouš Hekela a Martin Tvrdý.**

Performance Momentum, jejíž charakteristiku jsem převzal z oficiálního znění před jejím uvedením, včera ve 22 hodin po 30-ti hodinách kontinuálního dění skončila. Na její podrobnější reflexi včetně pohledů samotných aktérek je ještě čas a budeme se jí věnovat jak v Divadelních novinách 14/2017 po prázdninách, tak ve větším materiálu včetně fotoreportáže Vojtěcha Brtnického jí dá prostor i revue Taneční zóna 3/2017.

Miřenka Čechová, odpoledne 22. června. FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

A tak přijměte jen pár prvních dojmů a několik snímků dokumentujících celé dění. Třicet hodin je opravdu dlouhý čas, což si uvědomovali (a během produkci jsitě mnohokrát uvědomili) nejen obě performerky a přítomní muzikanti, výtvarník a technici, ale i nahodilí i cíleně na akci přišedší diváci. Snad jediný – fotograf Vojtěch Brtnický – vydržel (téměř) celou dobu. Údajně 27 hodin…

Sabine Seume, odpoledne 22. června. FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

Akce začala za ohromného vedra ve čtvrtek 22. června v 16 hodin. V rohu velké čtvercové plochy s bíllým látkovým podkledem stál věšák s šaty, u něj pokřivené kovové zrcadlo, na ploše byly rozestavěné různé lampy, byla tam ostel, gauč, několik židlí a stolků. Obě performerky se poměrně intenzivně pustily hned do hraní. Měly připravený časový rozvrh. Na každou hodinu (v popůlnoční čas několikahodinový úsek) chystaly nějakou akci či si aspoň určily téma. Čaj o páté, Buď s někým jiným, Garderoba… Zprvu to poměrně čitelně dodržovaly. Jednaly (o tanci v podstatě nemohla být řeč) v zásadě každá sama za sebe a se sbou, jen občas, víceméně nahodile, rozvíjely dialog, pohybově komunikovaly. Kolem asi sedmé, osmé hodiny večerní však začal dout mocný vitr, který shazoval rekvizity. A začala mela trvající v podstatě až do rána.

Kolem půlnoci musely perfomerky centrální bod piazzety kvůli bouřce opusit a přesunuly se do průchodu. FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

Asi ve 22 hodin začala bouřka, která celé dění a scénu naprosto proměnila a obě performerky doslova bojovaly o život. Byly promočené, zmrzlé, postávaly, posedávaly, jen s obtížemi překonávaly nástrahy počasí. Ale vydržely. Stále se pomalu pohybovaly, v určitých chvílích se objímaly, tiše stály. Produkce jim po čase přinesla suché bílé župany, do kterých se převlékly. Performance se kolem půlnoci po první vlně bouřek přesunula na menší bílý ubrus do průchodů na náměstí tak, aby na performerky aspoň nepršelo. Kolem třetí si i lehly do postelí a chvíli podřimovaly. Nevím v tomto ohledu, jak to bylo přesně, v tu dobu jsem tam nebyl. Chodil jsem sice průběžně a poměrně často, nicméně jen stěží se dalo obsáhnout vše. Zvlášť když se dění jen velmi pomalu přesouvalo sem a tam a občas v podstatě opakovalo. A tak stačilo přijít na chvíli každou hodinu, půlhodinu, dvouhodinu… dle (po)citu a úsudku každého z návštěvníků. Stálo za to sledovat nejen performanci samotnou, ale i diváky či náhodilé kolemjdoucí. Vše nějak hrálo a souviselo.

V noci se odehrálo několik dramatických situací. FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

V noci se odehrálo několik dramatických situací. Hned vedle hracího prostoru se dokonce strhla rvačka několika opilých mladíků, zasahovala najatá Security a Policie. Nicméně i tyto okamžiky se zvládly a performance zdárně dospěla k ránu, kdy se obě ženy vrátily na hlavní plochu uprostřed náměstí, kam opět technici (a výtvarník) přesunuli rekvizity včetně většiny lamp. Pohyb Miřenky Čechové i Sabiny Seume se však proměnil. Zdaleka nebyl tak „přemýšlivý“ a vědomě usměrňovaný. Zvláčněl, skoro by se chtělo říct, že produchovněl. Získal jakýsi přizračný charakter, přičemž se stále obě performerky držely prvotní ideje „zastaveného času“, „žití v jednom pokoji“. Tančily (pohybovaly) se daleko více v polohách vleže, pohyb už neměl ostré střihy, byl kontinuální, tažený až odkudsi z podvědomí.

A tak obě performerky snad skutečně dosáhly toho, co si předsevzaly. FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

A tak obě performerky snad skutečně dosáhly toho, co si předsevzaly. Prošly úvodním žárem dne, bojovaly s noční bouří a dospěly do nirvány dalšího dne. Prošly si Peklem a vyšly na světlo Boží. Do jaké míry šlo o divadlo a do jaké míry spíše o život a sportovní výkon, nechám na dalších úvahách. Važme si všech, kdo se do tohoto projektu pustili, zvláště pochopitelně obou performerek, neb právě takové (po)činy posouvají vnímání divadla a jeho smyslu o hodný kus dál.

Kdo nestihl tuto produkci, vězte, že na ni Miřenka Čechová se Sabinou Seume navážou ve dnech 22. 7. (od 17 hodin) do 23. 7. (18 hodin) pětadvacetihodinovou nonstop performancí před Werichovou vilou na pražské Kampě v rámci mezinárodního festivalu Nultý bod. A i pro ty, kdo tuto performaci zhlédli nyní, bude její druhé uvedení jistě přitažlivé. Promění se obě performerky a jejich přístup? Jak?

///

Fotoreportáž Vojtěcha Brtnického z náměstí Václava Havla 22.-23. června: