Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Fragmenty z Hradce (No. 4)

    Prázdniny klepou na dveře a koketovat s nimi pouze přes kukátko pro mě začíná být pomalu, ale jistě nadále neudržitelné. Ale než je opravdu pustím dál, přeci jen se na svět ještě jednou podívám přes kukátko divadelní. Do Hradce Králové jsem spolu se svou velikostí přivezla déšť a okamžitě si rozmočila ty nejméně vhodné botičky, které jsem si s sebou mohla vzít – připravené spíše na pláž do jižní Francie než na dvoudenní maraton plný přecházení mezi divadly… a v dešti. Pokud tedy v hradeckých ulicích či hledištích potkáte bosou divoženku, jsem to já!

    Prevítovi jsou zábavná groteska FOTO ONDŘEJ LITTERA

    Organizátory festivalu ovšem déšť překvapil o něco méně a ani účinkující se jím nenechali zastrašit. Herci z Divadla Lampion v zahradním šapitó Divadla Drak zkrátka jen pořádně rozkmitali své hlasivky a bouřku bubnující na střechu stanu jednoduše překřičeli. Rozvernými loutkami a komediálním herectvím Jana Vejražky jakožto pana Prevíta si dětské diváky Prevítovi brzy získali. V adaptaci knihy britského spisovatele Roalda Dahla mi však trochu chyběl přesah: poselství o tom, že opičky patří do Afriky, a nikoli do klece či cirkusu, není zrovna objevné a v inscenaci navíc působí jako podružné. Její jádro tvoří především vzájemné hašteření pana Prevíta a paní Prevítové – dědka s nechutnými vousy a otevíracím panděrem a duhové báby s vypadávacím okem. Dva velcí manekýni z dílny Báry Čechové jsou vizuálně povedení a v možnostech, jež nabízejí herecké akci, skutečně nápadití: scéna, v níž dědek sežere „báby voko“, je jedním slovem nechutná. Vtipným nápadem jsou i dědkovy obří vousy, které zakryjí celou scénu a my tak můžeme jako pod mikroskopem sledovat hemžení nejrůznějších organismů a bordelu uvnitř; v dalších scénách se však použití vousů příliš nerozvíjí a vtip se tak v tomto případě brzy vyčerpá. Že jsou Prevítovi Prevíti a trápí všelijaká zvířátka i sebe navzájem, víme již podle jejich jména a herci tento fakt všemožnými způsoby zábavně dokazují. U zábavné grotesky to však bohužel také končí – kde se v člověku takové zlo bere, se děti bohužel nedozvědí.

    Dospělé publikum měl za úkol pobavit francouzský divadelní soubor Pelele s představením Katastrofální námluvy Dona Cristobala z cyklu inscenací točících se kolem této postavy. Don Cristobal je španělskou verzí českého kašpárka (jedna z hereček je španělského původu), svou obhroublostí má však blíže k německému Kasperlovi či italskému Pulcinellovi. Je misantropem a lakomcem, z jeho apatie ho však probudí sen, který se mu opakovaně zdá – sen o ženě. Don Cristobal se tak promění v Dona Juana, opouští pohodlí domova a vydává se na bláznivou pouť plnou milostných dobrodružství, aby ženu vypátral. Hledá všude, kde se dá, a u žen sklízí všeobecný úspěch – dokonce i v kostele! Žádná však není ta pravá… Až jednoho dne potká Don Cristobal ženu, která je pro něj dostatečně záhadná: je jí Smrt, neboť i ta je rodu ženského… Maňáskové představení složené z jednotlivých komických výstupů typu Punch and Judy odehrávají dvě zcela skryté vodičky na malém loutkovém jevišti ve středu scény za doprovodu hudebníka sedícího v popředí. Příchody a odchody Dona Cristobala jsou tak vyjádřeny klapáním koňských kopyt za pomoci skořápek kokosového ořechu a pohyby koňského těla (loutky, jež se na scéně opakovaně natahuje a zase smršťuje) zase zvukem harmoniky. Komicko-dramatickým vrcholem je scéna s varhanami, jež zcela zaplní malé jeviště. Don Cristobal se o ně přetahuje s varhanicí, výsledkem čehož je bláznivá hudební sekvence, zakončená zdařile provedeným gagem: varhany spadnou na varhanici a rozplácnou ji. Poloprázdné hlediště velkého sálu Divadla Drak diváci zaplnili četnými spontánními reakcemi a na závěr dlouhým, hlasitým aplausem.

    Intelektuál Michal Hába v představení Ferdinande! FOTO ARCHIV SOUBORU LACHENDE BESTIEN

    Po představení měla ulice Hradce rozproudit Xalia – obří androidní loutka britského souboru Smoking Apples, která svítí a tančí. Avšak ztratila se ve víru festivalového dění – ona, anebo její vodiči. Podezírám Dona Cristobala… A tak jsem stihla i nějakou tu činohru a zaskočila do podobně poloprázdného Studia Beseda na představení souboru Lachende Bestien s názvem Ferdinande! Tématem autorské inscenace Michala Háby je Ferdinand Vaněk dnes, přičemž hned na začátku představení (stejně jako v anotaci) formuluje herec a režisér svou tezi: Havlovu Audienci dnes není možné hrát jako dialog, neboť Vaňkovi chybí Sládek. V dnešním postpost (a bůhví kolik takových nálepek mu ještě můžeme dát) moderním světě nám chybí jednoznačný nepřítel, naše pozornost je roztříštěná; můžeme všechno a neděláme nic. Nevíme s kým bojovat, nevíme proč, a tak se jen pseudointelektuálně ukájíme tím, že vedeme „mocně bezmocný“ monolog sami se sebou. Audienci tak Michal Hába proměňuje v politicko-filosofické monodrama a propojuje ji s Havlovými esejemi Moc bezmocných a Anatomie gagu. Dialog přitom nemůže vést ani s publikem, neboť i to je složené ze samých Vaňků a Hába mu svým představením (i doslova) nastavuje zrcadlo. Ačkoli je celá inscenace, založená na absurdním principu opakování, vlastně pouze ilustrací oné vstupní teze, Hábovo herecké nasazení a řečnické dovednosti (přímá interakce s publikem, velká gesta či kladení důrazů) ji bez rozpaků unesou.

    Silně mi připomněla politikou nabitý program olomoucké Divadelní Flory, především pak inscenaci Studia Hrdinů Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny. Stanislav Majer v ní vede podobně apelativní monolog; onoho pomyslného Sládka, zdroj současných společenských rozbrojů a nálad, však pojmenovává mnohem konkrétněji – ba přímo doslova, když donutí publikum vyslovit jméno Miloše Zemana nahlas. Hábova inscenace je v tomto ohledu opravdu spíše tak trochu metadivadelním sebeukájením: pana prezidenta nazývá pouze jinotajným výrazem „mocipán“ a s postavou Sládka ho přímo nikterak nepropojuje. Vstupní teze zůstává nedotčena: jasný nepřítel nám chybí. Z onoho intelektuálního pohledu ovšem Hába nabízí bezesporu zdařilou aktualizaci Havlovy hry a „velký herecký výkon“.

    ///

    Více na i-DN:

    Začíná Divadlo evropských regionů – Klicperovo divadlo

    Začíná Divadlo evropských regionů – Divadlo Drak

    Dnes začíná Divadlo evropských regionů – Open Air Program

    ///

    Denní reportáže:

    Fragmenty z Hradce (No. 1)

    Fragmenty z Hradce (No. 2)

    Fragmenty z Hradce (No. 3)

    Fragmenty z Hradce (No. 5)

    Fragmenty z Hradce (No. 6)

     


    Komentáře k článku: Fragmenty z Hradce (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,