Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Fragmenty z Hradce (No. 6)

    Poslední dva dny na mezinárodním festivalu Divadlo evropských regionů byly pro mě dosti rozdílné. Jeden byl naplněný divadlem, druhý se nesl na vlně odpočinku a koncertů.

    Magické stroječky v projektu Vířím vzduch FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Čtvrteční program jsem započala v Divadle Drak. O inscenaci Vířím vzduch už psala Kateřina Kykalová (zde). Nemám moc co dodat, snad jen, že dopolední představení navštívilo dost dětí a pravděpodobně poetickému vyprávění o touze létat, které Magali Rousseau sdělovala ve francouzštině a angličtině, příliš nerozuměly. (I když při vstupu do sálu všichni dostanou manuál a přeložený text. Jenže tam je tma a diváci jsou stále v pohybu, přečtení je tedy možné „až poté“.) A přeci byly děti okouzleny – nechaly se očarovat magickými strojky a loutkami, které mi připomínaly hravost a fantazii Petra Nikla a Františka Skály, jen byly o poznání chladnější a dokonalejší. (Vladimír Just je zase přirovnal k návrhům nejrůznějších létacích strojů Leonarda da Vinciho).

    Pavel Neškudla jako Tom Ripley FOTO ARCHIV DIVADLA

    Odpoledne jsem šla do Besedy na Talentovaného pana Ripleyho z plzeňského Divadla J. K. Tyla. Zpočátku jsem se nedokázala zbavit vtírajících se obrázků ze známého filmu Anthonyho Minghelly (hrají Matt Damon a Jude Law). Přesto Pavel Neškudla a Ondřej Rychlý byli skvělí a osobití, a tak mě porovnávání brzy přešlo. Režisérka Natália Deáková v sobě opět nezapřela rozhlasovou tvůrkyni, hudba – především v první části inscenace – byla pro vývoj podstatná a především příjemná (Neškudla hraje na kontrabas, Rychlý na piáno). Příběh o vraždách a převlecích, který napsala Patricia Highsmith, je v této inscenaci podán zkratkovitě, přesto mi představení připadalo trochu natahované a místy i nudné. Neškudla ovšem výtečně přechází do různých poloh složité osobnosti, i když musíte přijmout, že je na začátku příliš zdůrazňována Tomova introvertnost a ušlápnutost (to je prezentováno především tiky). Pozoruhodná je ovšem také postava Pat – alterego Toma Ripleyho i vypravěčka tohoto příběhu -, kterou rázně a s ironií hraje Jana Kubátová.

    A večer jsem zakončila Stand´artním kabaretem Divadla VOSTO5, což byl samozřejmě jeden z nejočekávanějších vrcholů Open Air Programu. V Divadelním stanu bylo nabito, já jsem seděla za nějakým sloupem, smrdělo to tam trochu, ale tato improvizace se Jiřímu Havelkovi (především jako detektivovi se zálibou v psychologii), Petru Prokopovi (jeho skřítek, který rád rozpíná pánům pásky, byl zrůdně roztomilý), Ondřeji Cihlářovi (který si zamiloval především „roli“ železničáře) a Tominu Jeřábkovi (jenž překvapil všechny – tedy i své kolegy – mistrovskou stojkou) opravdu vydařila. Víc se asi o improvizaci napsat nedá.

    Poslední den festivalu jsem na “domácí inscenace“ Klicperova divadla – Asanaci a Netopýra – nešla. Obě jsem viděla a jednou to, myslím, stačilo. V Draku to už bylo také spíše divadelně odpočinkové. Co se ale opominout nedalo – koncert kapely Zrní. Skvěle nasvícený, skvěle ozvučený a výsostně divadelní. Tleskalo se hodně a zpěvák Jan Unger dokonce prohlásil, že je v Hradci lepší publikum než v Poličce… Euforičtí diváci se pak mohli plynule přesunout před Klicperák a ještě živelněji festival ukončit s kapelou Terne Čhave. Jenže neukončili, a když jsem šla v sobotu ráno na vlak do Prahy, vypadalo mrtvé centrum Hradce jako po náletech, k zemi ovšem padaly plastové kelímky. Možná proto měl Open Air Program letos motto Open Vacuum.

    Samozřejmě jsme s Kateřinou v našich Fragmentech z Hradce nestihly zachytit ani zlomek produkcí. Ale po prázdninách se k hodnocení Divadla evropských regionů vrátíme v papírových DN. Za sebe si dovolím napsat ještě pár slov. Hradec opravdu více než týden žije tímto festivalem. Divadlo evropských regionů je otevřeno nejširšímu spektru diváků (což znamená, že některé programové kompromisy považuji za zbytečné ústupky).

    Konzervativnímu publiku je určen program, který sestavuje Klicperovo divadlo. Dramaturgyně Jana Slouková letos naštěstí vytvořila i progresivnější nabídku – například miniprofil HaDivadla, které přivezlo Vernisáž a Strýčka Váňu, pro mnohé byla provokativní také „vaňkovská“ inscenace Ferdinande! Michala Háby. Taková asi měla být i Lulu (jež vznikla podle dvou her Franka Wedekinda Duch země  a Pandořina skříňka) z bratislavského Divadla Aréna. Bohužel, režisér Martin Čičvák přemírou nahoty zabil veškeré tajemství a vzrušení. Přesto se domnívám, že se Sára Venclovská, která do Klicperova divadla v příští sezoně nastupuje, představila jako dobrá (a nevídaně odolná) herečka.

    Rodinné publikum oslovuje především Divadlo Drak. Dramaturgyně Dominika Špalková ovšem pravidelně zve zahraniční – nejen loutkové – soubory, které na jiných festivalech nenajdete. Mnohé prezentují poetiky v Čechách nevídané, taková byla třeba španělská inscenace Mnoho povyků pro nic, která se setkala s více než chladným přijetím. Autor, režisér a herec David Espinosa pomocí sošek, hraček, rozmanitých předmětů – prý mu všechny do Hradce nedoputovaly, a tak vypomohly místní divadla i bazary – vypráví základ několika Shakespearových her. Bylo to stínové a předmětové divadlo a taky trochu podfuk na diváky, protože důležitá byla vlastně jen forma – tedy několik slušných vizuálních triků. (Ale jsem stejně ráda, že jsem představení viděla a že Drak nevstupuje jen na bezpečná území.)

    Na festivalu nechyběl soubor Cirk La Putyka, který hradecké publikum oblažuje již několik ročníků. Letos bylo odehraných představení díky spolupráci Draku a Klicperáku opravdu hodně (a za vysvědčení dvě zdarma). Jít na Open Air Program je samozřejmě trochu riziko (což mi je sympatické, aby nedošlo k mýlce). Můžete tu udělat nejvíce divadelních objevů. Jen musíte být otrlí a tolerovat, že ne každý přišel za divadlem (někdy se zdejšímu území přezdívá beerfest).

    Divadlo evropských regionů funguje dobře, když se tyto tři rozdílné programové sekce doplňují. Proto nechápu, proč stále Open Air Program přichází s vlastními vizuály, hesly, dokonce má program na jiných webových stránkách. Jako by to byl samostatný festival, který se náhodou koná ve stejném termínu jako DER.

    ///

    Více na i-DN:

    Začíná Divadlo evropských regionů – Klicperovo divadlo

    Začíná Divadlo evropských regionů – Divadlo Drak

    Dnes začíná Divadlo evropských regionů – Open Air Program

    ///

    Denní reportáže:

    Fragmenty z Hradce (No. 1)

    Fragmenty z Hradce (No. 2)

    Fragmenty z Hradce (No. 3)

    Fragmenty z Hradce (No. 4)

    Fragmenty z Hradce (No. 5)


    Komentáře k článku: Fragmenty z Hradce (No. 6)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,