Divadelní noviny > Blogy Kritika
Kritické teze Josefa Hermana: Orfeus z Bruselu
Moje pochybnosti o způsobu vedení spojených oper Národního divadla se stupňují. Načasovat premiéru inscenace operety Jacquese Offenbacha Orfeus z podsvětí do začátku prázdnin, po dvou státních svátcích? Nakonec se karlínské hlediště docela zaplnilo, ale co další tři reprízy? Pak pauza do září… Proč?
Nastudovat pro karlínský azyl v době opravy budovy Státní opery klasickou operetu považuji za smysluplnější než tam hrát kasovní Traviaty a Rigoletty. Jen kdyby si soubor Státní opery věděl rady s operetní hudbou. Dirigent Jan Chalupecký na rozdíl od skvělých “opereťáků” (Arnošta Moulíka!) nezná zvukové a rytmické špílce operetní hudby, právě pro Orfea (!) hodně podstatné. Interpretuje Orfea strojově a stylově jako podivnou komickou operu. V orchestru vyzněl nejlépe slavný kankán, už předehra však byla symfonicky zatěžkaná. Nesmyslně rychlými tempy Chalupecký zničil mnohé ansámbly, nedaly se uzpívat hromady slov, navíc poskládané hodně krkolomně. Příliš často se dirigent tempově rozcházel se sólisty a ještě víc se sborem.
Ze sólistů nejvíc o operetním zpívání ví Jan Ježek, samozřejmě, a také Josef Moravec. Jana Sibera, podobně jako v Poprasku v opeře, komindy ke své škodě exaltovaně přehrává, účinnější by bylo ubrat – komika neodvisí od míry juchání! Simona Rybáková jí v tom v úvodní scéně ještě podpořila kostýmem a koketním kloboučkem lehčí kabaretní zpěvandy, proč, to jsem na rozdíl od dalších pěkných a funkčních kostýmů nepochopil.
Nabídnout inscenaci bratrům Cabanům považuji za dobrý nápad. I když prý zprvu nevěděli, co s operetou dělat a já velmi pochybuji o dnes běžné praxi zadat inscenaci týmu, který teprve poté zjišťuje, jaké dílo má vlastně realizovat a jak ho vůbec dostat na jeviště, často bez potřebných oborových zkušeností – připomíná to fabrickou výrobu. Pak se nelze divit, že takové produkce postrádají smysl. Cabani však přišli s dobrým logickým řešením: Orfeus v podsvětí byla satirická perzifláž politických poměrů na konci 50. let 19. století v Paříži, oni měli odvahu na základní kostru díla navěsit satirickou perzifláž současných poměrů v Bruselu a v Praze.
Muselo se razantně přepsat libreto, v takových případech by to mělo být samozřejmé. Jenže text je chaotický, “ukecaný”, významové fráze neodpovídají frázím hudebním, skladba a rytmus slov jsou pro zpívání často neobratné – i proto pěvcům skoro není rozumět, jakkoli je to i jejich interpretační problém. Sem tam se zpívaný text už na premiéře lišil od verze na titulkovacím zařízení, k lepšímu, doklad, že text není ani technicky pořádně usazený. Producenti muzikálů v Americe dobře vědí, proč všechno v inscenaci dotvářejí v sérii zkušebních představení, inscenaci Orfea by to hodně prospělo, jenže v našich poměrech se tím po premiéře sotva kdo bude zabývat, půjde se chvatně k dalším projektům. Pak se nedivme polotovarům vydávaným za slavné premiéry.
Jenže problém je i v tom, že text zužitkoval nejaktuálnější politické aféry, pěnu dní, která je za týden, za měsíc, zase jiná. Včetně ne přímočaře politických narážek třeba na rekonstrukci Státní opery a na zašantročení Divadla Komedie. Udržovat takový text aktuální je v podmínkách operního provozu nemožné, to si horko těžko mohli dovolit V+W ve forbínách v Osvobozeném. Co s tím? A pak jde o příliš povrchní fórky trochu za hranou korektnosti: parodie potácení Zemana s hůlkou a jeho hláška “otoč si to” vyvolala bučení zřejmě přítomných Zemanových voličů. Coby rozbuška nepokojů v hledišti je to spolehlivé. Pohoršovat se nad tím, když v původní podobě Orfea tomu nebylo jinak? Je mi to vlastně sympatické, ale obávám se, že bez průběžných proměn text už do září hodně zestárne.
Pochopil jsem narážky na Zemana, Babiše, Sobotku, politiky Bruselu, čínskou delegaci, imigranty a další reálie současného českého a evropského chaosu jako obhajobu evropského směřování republiky, jako svým způsobem předvolební agitaci. Jenže leccos se na tom lidovém vidění problémů může líbit i FB tlachalům. Stanovisko tvůrců deklaruje připsaná postava Komedianta ve výtečném provedení Petera Strenáčika (jen občas i on trochu šumluje), zastupuje mezi všemi těmi úředníky a potentáty plebejský princip, obyčejného človíčka, co myslí zdravým rozumem, brání se nesmyslným nařízením a šikaně z Bruselu a tak trochu švejkuje.
Především však Strenáčik vysvětluje, co se na jevišti vlastně děje (jak u Cimrmanů!), bez něho by za chvíli nebylo jasné, kdo co a proč vlastně říká. Lepší však bylo libreto pustit na jeviště v lepší kondici než ho jako Zemana vybavit hůlčičkou, o kterou se opírá.
Otázkou je, jestli má státní instituce Národní divadlo tak razantně vstupovat do politických polemik. Jestli má být divadlem všech, nebo má prosazovat jednoznačný názor. Za první i druhé republiky se chovalo vyváženě korektně a moc tím společnosti neprospělo. Bude tentokrát užitečnější? Nejde jen o ideologické a osobní spory – na jevišti se také demonstrativně a hodně kouří… Odhaduji, že vedení Národního divadla na sebe upletlo bič, rány schytá zleva i zprava. Že do toho jde je mi sympatické, jenže je závislé na státních penězích a blahovůli politiků… K tomu stávková pohotovost, čím dál hlasitější a oprávněné volání, aby se zprůhlednilo a zveřejnilo, co se vlastně v řízení divadla a v jeho transformaci děje.
Co však nemohu přijmout je operácká posunčina a přehrávání – i herecky šikovní pěvci potřebují pomoci s detailním jednáním, tady se jim jí zřejmě moc nedostalo. Chápu, že Cabanům je bližší performer Peter Strenáčik a že si zřejmě tak úplně neví rady s operními pěvci, ale výsledek je v tomto ohledu opět tristní.
Takže se to, suma sumarum, zase moc nepovedlo. Ve srovnání s Popraskem v opeře, Toskou a dalšími propady poslední sezóny však v Orfeovi jde o podstatné a aktuální věci. Tak se dá dělat opravdu „moderní“ divadlo. Jen by muselo být textové, hudební i jevištní provedení na příslušné úrovni.
Národní divadlo, Státní opera, Praha – Jacques Offenbach: Orfeus v podsvětí (Orphée aux enfers). Hudební nastudování Jan Chalupecký, dirigent Jan Chalupecký (alt. Richard Hein), režie Michal Caban, Šimon Caban, scéna Šimon Caban, kostýmy Simona Rybáková, pohybová spolupráce Jan Kodet, světelný design Pavel Dautovský, sbormistr Adolf Melichar, dramaturgie Jitka Slavíková. Premiéra 6. července 2017 v Hudebním divadle Karlín Praha.
Viz též http://www.divadelni-noviny.cz/kriticke-teze-josefa-hermana-orfeus-z-bruselu-podruhe
Komentáře k článku: Kritické teze Josefa Hermana: Orfeus z Bruselu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)