Jiří Šesták: Jsem nosič vody

S Jiřím Šestákem jsem se poznal před více než deseti lety při reportáži o napjaté situaci mezi Jihočeským divadlem a magistrátem Českých Budějovic. Tehdy zastával funkci uměleckého šéfa činohry a mezi všemi úředníky a politiky mi připadal jako jeden z mála slušných a normálních. Reportáž jsem nazval Jihočeské Národní a bylo to míněno spíše pejorativně jako synonymum zakonzervovanosti. Od těch časů se změnilo mnohé. Jiří Šesták jako ředitel přivedl divadlo mezi nejpřednější regionální scény. Podnětem k rozhovoru se však staly jeho dvě hlavní role: v Havlově Odcházení a v poslední hře Petra Zelenky Očištění, které Jihočeské divadlo uvedlo v české premiéře.

Kde a jak jste prožil dětství?

Bydleli jsme čtyři minuty od historického náměstí v Budějovicích. Znovu jsme se tam přistěhovali a díváme se na dům, kde se narodila dneska osmadevadesátiletá maminka. Kořeny by se tedy našly. Za mého dětství to byla nevyasfaltovaná ulice s plácky na fotbal a řadou cigánských domků, takže jsme si své místo na ulici museli doslova vybojovat.

Měli jste partičku bílých proti…

Ne, ne, žádná rasová segregace, my byli moderní. Válčila ulice proti ulici. Praky, rozbitý hlavy a tak. Bylo to docela divoký prostředí, ale zas to člověka naučilo se nebát, že nějakou ránu dostane. S některými kluky jsme ale později skončili ve skautu, kde se ona dravá energie mohla vybíjet na výpravách. Současně jsem od pěti let vyrůstal na chalupě u Lipna uprostřed liduprázdné Šumavy. Na to rád vzpomínám, jak mi jako osmiletému svěřoval pasák psa a já se mohl starat o krávy – než mi jednou utekly do lesa. Nebo si vzpomínám, že jsem velmi často dokázal v těch krásných lesích usnout. Díval jsem se zespodu do korun, jak se zvolna komíhají proti obloze, a cítil se bezpečně a šťastně, až jsem z toho usnul i na několik hodin.

Co na to rodiče, nesháněli se po vás?

Už mě znali, tatínek vždycky říkal: Ty kluku, ty zase běžíš spát do lesa? Mám staršího bratra a sestru, takže na mě už byl laskavější, i když stále hodně přísný. Vyžadoval absolutní pravdomluvnost a dochvilnost, neexistovalo přijít o dvě minuty později. Někdy se to stalo a pak…

Dost tvrdá výchova.

Byla, ale jestliže si dnes člověk uvědomí, co všechno jako kluk prováděl… Například když tály ledy, jezdili jsme proti sobě na krách v místech, kde jsme se všichni mohli utopit.

Až evangelicky přísná výchova…

Já mám taky blíž k evangelickým kostelům, to je pravda, byť mám přátele mezi katolíky. Osobně v tom ale nedělám rozdíl, protože to jsou jen různé cesty k jednomu cíli, ať už je člověk taoista, buddhista nebo evangelík. Lidi rozděluje, co mají v srdci.

Má odysea k divadlu

Vy jste se k divadlu dostal přes literaturu. Jak?

Ještě než jsem začal chodit do školy, ležel jsem v knížkách a mapách. Fascinovaly mě obrázky, ke kterým jsem si domýšlel příběhy. Až později jsem třeba zjistil, že šlo o ilustrovanou Homérovu Odysseu. Dost brzy jsem se pročetl k antický literatuře, hodně mě oslovily třeba Senecovy dopisy nebo Platonovy Dialogy, asi už tehdy člověk inklinoval k určitému dramatickému vnímání. Když se mě jednou ptali, čím jsem chtěl v mládí být, říkal jsem, že bych nejraději vystudoval archeologii v Řecku nebo dějiny umění v Itálii, případně beatnický život v Americe. Fakt je, že jsem si v mládí kolem šestnácti užíval autostopu, včetně naskakování na vlaky a psaní povídek pod vlivem Kerouaca a dalších.

Zmiňoval jste skauting, ten ale v 70. roce zakázali.

Přejmenovali jsme se, přihlásili se do tábornické unie, stavěli sruby v horách, pak oddíl přešel dokonce k pionýrům. Děti přijížděly v červených šátcích a na táborech nosily hnědý, zkrátka schizofrenní mimikry, aby se oddíl zachoval. Jednou jsme ale šli na pohřeb skauta ve skautských krojích a od té chvíle jsem nesměl na střední školu. Dostal jsem se oklikou na zemědělskou školu, a tak jsem se učil dojit krávy a orat, což mě i bavilo. Máte radost, když vyoráte rovnou, stejně hlubokou brázdu… Prostě blíž přírodě, letní praxe, sena… Ale maturoval jsem i z ekonomie, která mě taky bavila a v životě se to pak i hodilo.

Už jsem napnutý, jak vám do života spadlo divadlo?

Jako dítě jsem se učil hrát šest let na violoncello. Maminka měla blízko k umění, i když byla v domácnosti. Malovala a tkala krásný gobleny. Měl jsem blízko i k poezii a recitaci, soutěžil jsem za tu zemědělskou školu a reprezentoval ji po jižních Čechách. Jenomže v sedmnácti letech jsem měl těžkou bouračku, kdy jsem se srazil na mopedu s autem a hrozila mi amputace nohy a život na vozíčku.

Divadlo počká. Jak jste vyrovnával s takovou situací?

Už bylo asi tři dny před amputací, ale v poslední chvíli zjistili, že hlavní nerv není úplně přetržený. Naštěstí jsem byl docela vnitřně otužilý, a hlavně byl rád, že jsem vůbec přežil. Připravoval jsem se, že skončím s protézou, nakonec kapitán Achab z Bílé velryby s ní také žil. Ale to divadlo. Na zemědělku nastoupil osvícený profesor Kálenský, češtinář, který se mi začal věnovat. Každý den jsme se do školy i ze školy doprovázeli a on mi přednášel o výtvarném umění, historii, literatuře, teprve pak jsem zašel za klukama třeba začutat fotbálek nebo do hospody. To byl „guru“ mého dospívání. Proč nezkusíš divadelní fakultu?, řekl jednou. Překvapilo mě to: já a herec? Fakt je, že můj tatínek se jako technik podílel na rekonstrukci několika divadel a rodinný přítel byl Joan Brehms, autor krumlovského otáčivého hlediště (které tatínek i konstruoval v dílnách Jihočeských elektráren, kterým šéfoval), ale jít k divadlu mě moc nelákalo. Škola mi stejně přes všechnu mou recitační reprezentaci odmítla dát doporučení. Profesor Kálenský šel tehdy se mnou do ředitelny, využil chvíle, kdy tam ředitel nebyl, vytáhl šuplík, vzal razítko a podepsal. Zas taková osudová chvíle.

Přijetí na DAMU vám ale zařídit nemohl. Čím jste jako šumavský samorost komisi zaujal?

Pravdou je, že když už jsem se propracoval do třetího kola, byl jsem unaveně naštvanej a těšil se domů. Šel jsem poslední a po monologu mi řekli, jestli bych jim nepředvedl něco neočekávaného. Řekl jsem, ať jdou všichni do prdele, a to je nejspíš zaujalo. Navíc se mnou vzali ještě Alexeje Pyška a Martina Stropnického, a tak si možná řekli, že vytvoří ročník z vyšších kluků. Ale vážně: po prvním ročníku mi po nějakých konfliktech doporučili, abych odešel. Prý jsem moc velký a nemám smysl pro humor.

Kam by málem jednonohý herec odcházel. Jak jste vůbec snášel ono soutěživé prostředí?

Po řadě let ve skautu jsem s ním měl problémy, všechny ty malé podrazy, neupřímnosti. I ta ulice byla na férovku. Daleko více jsem si školu užíval touláním se po Praze, zkoušel chodit na přednášky na filosofickou fakultu, kde to ale za moc nestálo, takže jsem si s prof. Šnáblem raději u Křižovníků povídal o antice. Ale na škole bylo i v té době několik lidí, kteří na mě měli velký vliv. Paní prof. Kröschlová, pan Bednář, pan prof. Vostrý. Ten nade mnou bdí dodnes při mých permanentních studiích. Po škole jsem měl další osudově šťastné setkání s Otakarem Roubínkem, který, když si mě vyposlechl, mi řekl, ať právě proto, že takto přemýšlím, u divadla zůstanu.

Váš život se skládá ze samých osudových setkání, zdá se.

A taky rozhodnutí. Přidám ještě dvě. Někdy ve třeťáku mě na Karlově náměstí zastavil muž a rusky se vyptával na cestu a pak se zajímal, co dělám. Studuji herectví na divadelní fakultě, řekl jsem. Vy nejste dobrý na herectví, máte nosovky, ale mohl byste být dobrý na režii. V Moskvě vedu režijní školu, vezmu vás k sobě. Druhý den jsme se setkali u hlavní pošty. Jak jste se rozhodl? Řekl jsem, že nemůžu, protože jim nedokážu odpustit 68. rok. Řekl, chápu, a odešel. Ten režisér se mi představil, myslím, jako Ljubimov… Mnohem tíživější rozhodnutí jsem ale musel udělat na studijní cestě v Itálii, kterou jsem si na konci školy vyběhal. V Trentu žila má teta, jejíž kamarádka paní hraběnka se mě vyptávala před odjezdem na mé zážitky, a nakonec mi řekla, že se jí líbí mé nadšení a že mi zaplatí studia dějin umění ve Florencii.

Ďábelské pokušení. Znamenalo by ovšem emigraci.

Právě. Můj bratr tehdy řídil Škodovku, sestra byla ředitelkou školky, a to by byl jejich konec. Táta byl sice v důchodu, ale už bych ho s maminkou asi neviděl, stejně jako bych ztratil spoustu kamarádů. Takže jsem nakonec zakotvil v Budějovicích, i když jsem toho, popravdě, první roky docela litoval, protože v souboru nebyla dobrá situace. V osmdesátých letech jsem ale začal studovat dramaturgii…

Jihočeské národní obrození

Všimnul jsem si, že vlastně skoro celý život až dodnes něco studujete. Nebyl jste tím někdy svým kolegům pro legraci?

Vcelku mi to procházelo, zvláště když měříte tolik co já, tak si z vás okolí nemůže nějak hloupě utahovat. Navíc jsem nechodil do divadelního klubu, po pár večírcích jsem kolegům říkal: Vy si tady ubližujete, říkáte si strašný věci nebo se pomlouváte, sem já chodit nebudu. Museli respektovat, že jsem už takovej.

Kromě studia jste také režíroval a psal hry. Přetlak energie?

Na konci osmdesátých let už to šlo. V divadle jsem se moc kamarádil s Věrou Papírkovou a Karlem Soukupem, který v 71. roce vypnul televizi při ruské hymně a sedm let si nezahrál. S Věrou jsme si padli do oka, ona mě vlastně přivedla do českobratrského kostela, opravdu blízký duchovní souputník. Pro ně jsem přepsal Medeu pod názvem Cesta za světlem s jasným přesahem do současna. Premiéru jsme měli 16. listopadu 1989. Lidé stáli a tleskali a když jsme vycházeli z divadla, říkali: Pane Šesták, vás zavřou, víte to? Potom jsem ještě napsal kompilát ze Sulamit a Bible kralické Píseň písní a upravil Limonádového Joea, jedno z našich nejúspěšnějších představení. A dramatizoval Egyptology K. Amise.

Přesto všechno jste chtěl z divadla odejít, proč to?

To bylo tuším před sedmi lety, kdy jsem tehdejšímu šéfovi činohry Ivo Krobotovi oznámil, že chci už jenom učit na universitě, případně ještě hostovat. Založil jsem akorát se studenty univerzitní divadlo a měl dost přednášek. Jenomže za pár dní nato odešel ředitel Mrzena a tehdejší primátor doc. Tetter mě požádal, abych dělal ředitele. Hrozilo, že skončí opera a balet a pan primátor si myslel, že tomu mohu nějak zabránit. Takže jsem opravdu měl nakročeno, ale převládl ve mně dojem, že se divadlo dostalo do krizové situace a je potřeba abych zůstal.

Nepřízeň radnice?

Budějovice jsou specifické tím, že si nikdy nepostavily divadlo jako takové. Vzniklo přestavbou špitálu, pivovaru, je tam zakódovaný permanentní zápas o velké divadlo. Plzeňský ředitel Jan Burian se nemusí bát, že město zavře operu, protože Plzeň je na své divadlo hrdá. U nás se tehdy mimo další spojili třeba i fotbalisti, hokejisti, boxeři a volejbalisti a spočítali radnici, kolik by zbylo na ně, když se zruší opera. Poslední dobou už takové konflikty při schvalování rozpočtu nemáme a já se nemusím na zastupitelstvu rozčilovat, že si připadám jako v národním obrození, kdy divadlo musí dohánět, co zameškala škola a rodina. Dneska je cítit, že se vztah veřejnosti i určité části politického spektra k divadlu proměnil a že má respekt. A taky se dostavili nějaké úspěchy…

Udělal jste myslím prozíravý tah se jmenováním režiséra Martina Glasera uměleckým šéfem. Spolu s dramaturgyní Olgou Šubrtovou zřetelně činohru profilují.

Martin s Olgou k nám přišli hned ze školy jako velmi mladí a ambiciózní. Jsem rád, že si Martin dokázal počkat a mezitím vyzrál. Také si myslím, že to byla šťastná volba a že jednou vejde jeho éra do dějin našeho divadla jako velmi pozitivní období. Samozřejmě, že jsou, na přece jen konzervativní poměry oblastního divadla, dost odvážní. I já jsem měl problémy s texty jako Zabiják Joe, Testosteron anebo Prorok Ilja, protože na jevišti nemusím slyšet vulgarity. Na druhou stranu vím, že ty hry nepostrádají hlubší vrstvy a my nechceme hrát jen pro lidi, kteří si do divadla přijdou odpočinout a mít klid od světa venku. Diváci tuto cestu v naprosté většině přijali.

Jak jste si tyto významové vrstvy pojmenovávali u Havlova Odcházení?

Mně se zalíbilo nacházet v textu i tu komičtější polohu, protože politiky dost znám a svým způsobem i jako ředitel něco vím o tom, že jakmile se lidé dostanou k moci, najednou se nechce od moci odcházet. Lidé si velmi lehce zvyknou na určité benefity a navíc ten omamný pocit vlastní důležitosti… Myslím, že Havlova hra dovoluje akcentovat takovýto úsměšek nad zoufalou snahou udržet se u moci za každou cenu. Když viděl inscenaci náš primátor, říkal se smíchem, Ježíšmarjá, proč já na to chodil, vždyť to vidím každý den! Náš předpoklad, že hra má šanci diváky oslovit, vyšel: už jedeme třetí desítku vyprodaných repríz.

Proč se vlastně k herectví vracíte? Dvě hlavní role za sebou, to není náhoda.

Souvisí to s tím, proč jsem u divadla vůbec zůstal: představuje skutečně živou komunikaci, zkrátka si jdete s diváky popovídat. A když máte téma a rozumíte tomu, co sdělujete, je to radost. Připadám si trochu jako nosič vody. Diváci mají žízeň a já jim přinesu vodu a je jedno, jestli hraju Charleyho tetu pro pobavení, anebo drama, důležitý je pocit, že tu vodu nepřináším v cedníku. Abych hrál proto, že mohu být viděn na jevišti, to mě nebaví.

Bůh se nám vzdaluje

Nicméně než jste přijal roli spisovatele Michala v Očištění, váhal jste. Z jakého důvodu? Vždyť to je moralita.

Je, ale přece jen se musíte své roli propůjčit celý a není mi příjemné říkat věty, jaké normálně o sobě neříkáte, například, že jste úchyl…

Zdá se mi, že se ve vás pere konzervativnější herec skeptický vůči modernímu dramatu s osvíceným ředitelem, který chápe, že divadlo musí být současné.

Každý máme nějaké ty vnitřní zápasy. Ale spíše bych řekl, že nedokáži oddělit sebe jako herce od člověka s určitým občanským postojem. Pravdou je, že jsem Martinovi Glaserovi nejprve říkal, že si neumím představit sebe v té roli. Text mě ale zasáhl a také jsem rozuměl tomu, že pro inscenaci bude překvapivější, když postavu bude hrát člověk, který apriori jako pedofil nevypadá.

Jak jste ke svému antihrdinovi hledal cestu?

Říkal jsem si mimo jiné, že on je takový dnešní Faust, který chce provokovat a překračovat všechny myslitelné hranice. A společnost jej nakonec přijímá, protože i ona si neváží svého blahobytu a riskuje tím stejně jako pozdní císařský Řím, který přehlížel nebezpečí své zkázy ze strany tvrdých barbarských kmenů. Dnešní morální kategorie jsou rozostřené, získali jsme téměř neomezenou svobodu, nechceme žádné limity, žádné desatero, a Bůh se nám vzdaluje, protože tím vším mu zakrýváme tvář. Proto také na rozdíl od Fausta, který prahne po poznání, Michal konzumuje svět.

Mně se spíš vybavil Dostojevského Stavrogin, který také znásilnil dítě, ale pak si aspoň hodil mašli. Vaše postava se jenom kajícně tluče do hlavy. Je pravda, že jste svou roli probíral s Tomášem Halíkem?

My jsme kamarádi, a protože ve hře jsou výstupy katolického kněze, tak jsme to spolu probírali; i pan Zelenka se s ním setkal vzhledem k tomu, že v Polsku, kde mělo Očištění premiéru, je obraz katolické církve jiný než u nás. Tomáš Halík si uvědomuje mravní stav naší společnosti velmi aktuálně…

Zdá se mi, že ve vašem pojetí pocit viny postavu spisovatele na konci zdaleka neopustil.

Ano, to jsem chtěl. Protože kdyby v něm svědomí úplně odumřelo, byl by to už mrtvý muž. Mohl by se sice až do konce života vyhřívat na výsluní, jak sám říká, ale už by nic necítil. Dívám se třeba s velkým zájmem na dokumenty o lidech, kteří prošli válkou a kolikrát tam mluví bývalí esesáci, hlídači v Osvětimi, kteří vypadají jako normální lidi – kdyby jim upadla hůlčička, zvednu ji jako každému. Často ale cítíte, že oni vůbec nechápou, co vlastně prováděli. Vnímají jenom, že se za ně rodina stydí. Jejich kříž nesou jejich děti. V naší inscenaci jsem proto chtěl, aby má postava před tím knězem, či metafyzickou silou, to přesně nevíme, cítila bolest, aby věděla, že – byť nepotrestána – je odsouzena k doživotnímu očistci. Snad.

Svědomí opustilo i hlavní figuru v Odcházení, ne?

Samozřejmě, že i on je mrtvý muž. Tam to sice není tolik bolestné, ale protože se vrací do politiky, je tím ten člověk nebezpečnější. Nemusíme jmenovat jenom naše politiky, stačí nám příklad Billa Clintona, který v televizi přísahá na Bibli a za pár týdnů se před národem rozpláče a omlouvá se, že lhal. To se pak člověk musí smutně smát, že ani takový národ nemá ve svém čele chlapa, který se dokáže přiznat. Ale zase je fakt, že spousta našich politiků se ani neomluví ani neuroní slzu studu. A že by jich bylo…

Zasadit strom a vrátit klíče

Mně zase přijde pozoruhodné, jak může být moralista divadelním ředitelem?

Moralista, to nejsem, ale snažím se být slušný. Do jaké míry se mi to daří, neposoudím, ale snažím se. S oděrky. Když jsem někam odjížděl, táta mi říkal: Nezapomeň, že se jmenuješ Šesták. Takže bych dnes taky nechtěl, aby se za mě museli moji synové stydět. Právě že jsou moc prima, a to je zásluha hlavně jejich maminky, tak bych se moc styděl. Samozřejmě, postavení ředitele vyžaduje, že musí dělat i nepopulární opatření, dávat výpovědi, ale snad to je v rámci slušnosti. Pro řízení mám jednoduché zásady, vybírám si spolupracovníky, kteří jsou stejné krevní skupiny, abychom si rozuměli. Nehodlám ztrácet čas a energii přemýšlením, jestli mi ten druhý říká pravdu. Snažím se lidem věřit, že jsou slušní a drží slovo. Stejně důležitá je zásada obklopovat se lidmi, kteří jsou ve své profesi lepší, než bych byl já – jako umělecký šéf, ekonom, šéf obchodního například. Mým úkolem je vytvořit takové klima, aby mě ti ostatní jako spojovací článek opravdu potřebovali a mohli spolu koexistovat v prostoru, který jim vytvořím. A musím nabízet vize. Pro mě je zásadní srozumění v tom, že v divadle nejsme pouze od toho, abychom realizovali sami sebe, ale že máme zodpovědnost i za jakýsi duchovní prostor. Podobně jako v krumlovském zámeckém parku, když hrajete obklopen staletými stromy: ti chlapi, co je vysazovali, věděli, že je nikdy v takové kráse a mohutnosti neuvidí. I my máme závazek a šanci něco zasadit, co se bude kultivovat v dalších generacích. Můj pohled nemusí někomu vyhovovat, protože třeba nenaplňuje aktuální objednávku, jenomže mně nedělá problém se zvednout a říct, že se tedy rozejdeme.

Máte na mysli budějovické zastupitelstvo?

Mluvím i o divadle. Můj tatínek, sám ředitel, mi říkal: Nauč se v konfliktních situacích jednat tak, že jsi schopen položit klíče na stůl a odejít. Jedině tak dáváte najevo, že svou práci neděláte kvůli křeslu, ale pro nějaké přesvědčení a ideje. Prostě to berete jako službu. Já s divadlem nestojím a nepadám, umím si představit, že bych dělal i něco jiného. Moc mě baví setkávat se s mladými lidmi, anebo bych mohl žít někde na Šumavě, případně řídit nějaký podnik…

Třeba kravín?

To už ne. Výrobu, třeba i cihelnu, nebo sklárnu, kde vidíte na začátku suroviny a pak vyběhnou produkty. Lepší, než mají jinde. A získávat s nimi trh, to by mě bavilo. Divadlo má pochopitelně jiný rozměr než pouze obchodní, tam není hlavním měřítkem komerční úspěch, tam je ona přidaná hodnota duchovní. Když mi chirurg, který pracuje na hranici života a smrti, soudce anebo učitel, co už má své práce někdy plný zuby, řeknou, že vyšli z divadla po operním nebo baletním představení a bylo jim lépe po duši, tak to má smysl. Nebo, že o činoherním představení přemýšlejí ještě kolik dní. V tom je nezastupitelnost dotovaných divadel. Stejně jako u študáků mě baví, když je naše diskuse nutí přemýšlet. V této době na ně dospělej svět dost kašle, málokdo s nimi svědomitě komunikuje, není čas se s nimi scházet, rodiče také nemají kdy a ani ve škole se diskuse stále moc nevedou. To nám zůstalo jako dědictví po těch minulých dobách.

Třeba je jim v jejich světě dobře natolik, že o diskusi nestojí?

Musíte jim ten prostor k ní vytvářet. Udělat ze vzdělání dobrodružství. Vlít do nich energii. Při první přednášce přijdu, oni otevřou sešity, vezmou si tužku a čekají, co jim řeknu. Říkám, ať sešity zase zavřou, že jim něco přečtu. Začnu číst silný příběh anebo i poezii a pak si s nimi povídám. Povídáme si o životě, byť to je v rámci školy. To, co říkám, nejsou apriori objektivní pravdy, je to osobní svědectví člověka, majícího určité životní zkušenosti a poznání, které je buďto osloví, anebo také ne.

Zdá se, že živou vodu komunikace nenosíte jenom v divadle?

Mně to pomáhá ve všem a kdekoli. Ať jste herec, ředitel anebo člověk, který si povídá s mladými lidmi, vždy to musíte být vy sám. Neschovávat se za autora hry nebo skript. A pokud nejste o tom, co říkáte, přesvědčený, o myšlenkách, kterým věříte, pak peníze z magistrátu nedostanete, sponzory nezískáte a studenti ani diváci vás nebudou poslouchat. Když ten dialog nepovedete sám za sebe, nikoho na světě nepřesvědčíte. A když člověk nedokáže hořet, tak by neměl alespoň zaclánět.

Richard Erml

 Lucie Bělohradská: Samorost