Holky z naší školky
Není pro zdejší divadelníky zrovna příjemné zjistit, že nejabsurdnější grotesku ze současnosti musela napsat, resp. nadiktovat politička. Text, s prominutím, tak bezprostředně inzitní, nemohl nastylizovat poučený profesionál. Sotva by se také dostal do samého centra stranického dění a nejspíš by necitlivě setřel pel mladé političky, nastupující s čistou duší a otevřeným srdcem do vrcholných politických postů skoro ze školky. Také by sotva zvládnul tak brilantně prolnout realitu s fikcí. Nikdo neví a nikdy se nedozví, kdy Kristýna Kočí mluvila pravdu, a kdy lhala, případně kdy lhala vědomě, a kdy bezděky. Podle mne to neví ani ona sama, stejně jako to nevědí holčičky ve školce, když se hašteří o panenku, která s ní bude třískat o podlahu – tady vidím prazáklad tak úspěšného stylu převratné novinky. A pak v marketingové suverenitě, s jakou se dílo dostane k milionům diváků!
Ale filmaři také pohořeli, nejúspěšnější video za ně natočil prezident, co krade tužky… Prostě v šoubyznysu to politikové umělcům natřeli. Kdyby byla Kristýna Kočí literárně schopnější, mohla si ten kus i sama vycizelovat a do Cen Alfréda Radoka poslat s velkou šancí na vítězství. Takhle její náčrtek, ležící jak houska na krámě, přesněji v politickém bahně, zvednul divadelník. Však pro takový skvost dobrý komediant přes plot i do louže skočí.
Nám „teatrologům“ pak Kristina Kočí připravila tvrdý teoretický oříšek. Víme, jak s politickou blbostí účtovali Ladislav Stroupežnický nebo Václav Štech, co živilo satiru Voskovce a Wericha, z čeho čerpali kabaretiéři Červené sedmy. Troufáme si zodpovědět, proč po druhé světové válce satira zfilosofičtěla a v bezprostřední poloze srandy se k nám vrátila až s polistopadovými talk kabarety Milana Markoviče. Dosud prostě politikové svým satirikům nabízeli jen náměty a sem tam využitelný citát, kdežto Kočí to jako první všechno pěkně sama v podobě synopse úhledně složila. Skoro tak úhledně, jako si krejčovic Kristýna z Našich furiantů opsala písničku. Navíc nádherně prostinkou dětskou poetikou lomenou slovníkem dlaždiče. Vyrovnali jsme se s tím, že zatímco se Maďaři bili za svébytnost, Češi si s pomocí císařského dvora postavili Národní divadlo, ale aby politik řešil vládní krizi sepsáním groteskní fantasmagorie, to jsme ještě neřešili. Nejde snad nakonec o politickou teatroterapii? Divadelní taxonomie se otřásá v samých základech. Vždyť jak jen tu novinku pojmenovat? Kočíčismus? Destablismentismus? Uměnovědné postupy jsou na to krátké, objasnit tak podstatný fenomén umožní jen široce založený mezioborový výzkum. Bude třeba. Očekávám, že Kočí budou následovat další političtí autoři.
Komentáře k článku: Holky z naší školky
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
