Za dveřmi snů (No. 1)
Skončila divadelní sezona, aby mohla začít sezona letních festivalů. V Praze ji už podeváté odstartoval festival pouličního divadla Za dveřmi. Opět v prostoru holešovického Výstaviště. Stesk nad tím, že se pouliční projekty odstěhovaly z ulic, je už možná kritickým klišé, přesto si neodpustím drobnou invektivu pravděpodobně spíš na příslušné orgány, které zřejmě už pouliční umělce do jejich přirozeného prostředí nepustí. Což o to, Výstaviště Holešovice umožňuje umělcům luxusní prostor, náhodní chodci, kteří jsou motorem takových představení, jsou však v těchto místech spíše utopickou touhou. Na druhou stranu, propagaci festivalu je třeba přiznat úspěch – zahajovací den si rozhodně na nepřízeň diváků stěžovat nemohl.
Festival Za dveřmi už několik let vnímám jako vrchol léta, byť je to léto zatím v plenkách. Tradičně začíná průvodem. Blahé paměti jsou časy, kdy se Prahou proháněly desítky artistů, akrobatů, herců, obrovských loutek a muzikantů. Letos se organizátor průvodu V.O.S.A. Theatre omezil jen na dvě nafukovací ryby a dva hudebníky na chůdách. Zlomek obyvatel snad nalákal, ale pochod vyzněl spíše rozpačitě. Jako sousedské zahájení průvod zklamal, nepředstavil z programu festivalu prakticky nic, byl jen atrakcí pro fotoaparáty turistů. Pokud bych na tomto místě mohl za něco orodovat, tak za návrat k opulentnější formě průvodu. Kde jinde si ji máme užít než právě v žánru, který odjakživa nesl parametry zážitku, podívané a nabourání hegemonie města. To je ovšem stesk, který padá obecně na skomírající roli pouličního divadla, který se takto nazývá už jen z nostalgie. Na ulici už divadelníky nepotkáte. Ne v rámci festivalu Za dveřmi.
Na průvod navazovalo představení jednoho z nejzábavnějších souborů české novocirkusové produkce – Bratři v tricku. Jejich letošní novinka stavící léto na hlavu nese název Běžkařská odysea. Duo Václav Jelínek a Adam Jarchovský už několik let dokazují, že jsou schopni na platformě žonglérství postavit inscenaci s atakem na běžné zkušenosti diváka, i takovou, která má jen bavit. Vedle dnes už téměř legendárního Prasečího cirkusu, který na festivalu představili před dvěma lety, je takovým i Běžkařská odysea. Znovu se opírá o schopnost obou tvůrců žonglovat prakticky s čímkoli – tentokrát s hůlkami a běžkami. Nechybí jemný a sebeironický humor, který se odráží i v kostýmech a scénografii. A především tradičně skvělý výběr hudebního podkresu. Tentokrát jej začala devadesátková taneční pecka Freestyler od Bomfunk MC’s. Choreografie postavená na gestickém humoru je u Bratří v tricku standardem a doposud se nevyčerpal. Jejich Ski Rent v snovém rozmaru proměněný v běžkařský, potažmo biatlonový závod s opravdovou střelbou vodními pistolemi na terče (jimiž byli diváci i oni sami) a závěrečnou hymnou na stupních vítězů byl vrcholem večera.
Následovalo španělské duo La Industrial Teatrera, které má v osobě Jaume Navarry vazby i na velmi úspěšný Incredible Box, jejž uvedl festival před dvěma lety. Spolu s Mamen Olias představili klaunérii Castaways – příběh dvou trosečníků prožívajících samotu, stesk, ale i naději. I zde ukázalo, jak důležitou roli hraje v takovém typu divadla hudba, potažmo zvuky. Oba protagonisty na scénu z palet přifoukne vítr. To jsou ještě navlečeni v nafukovacích plameňácích. Ty po čase sundají a prožijí příběh dvou osamocených lidí uprostřed davu. Nejdřív se lidí straní, bojí se jich. Po čase jejich přítomnost přijmou a nakonec ji vyžadují, pochopí, že bez nich by byla na světě nuda. Nádherným okamžikem je scéna svádění ženy košilí, již muž uloví. Ve stylu imaginativní práce s loutkou žena tančí s košilí, jako by to byl man fatale, který ovšem jako fatamorgama po chvíli zmizí. Ženin smutek se snaží muž vyřešit angažováním (ne)dobrovolníka z řad diváků. Výběr se povedl, chlápek, kterého si vybral, je člověk otevřený, ženu hladí a snaží se ji povzbudit. Scéna vrcholí dalším angažovaným divákem ve ztřeštěném cinkání do lahví. Muž má totiž plnou krabici tzv. messages in the bottle. A jednu takovou před našimi zraky i uloví. Když k ní přiloží ucho, ozve se česky: Pokud jste nalezli tuto zprávu, nejste sami. To je zároveň i mementem představení, které i když má být především klaunérií (a taky jí je), na jejím konci si člověk rád nechá přeběhnout mráz po zádech.
To se bohužel nedá říct o předpokládaném vrcholu večera, za nímž stál stejně jako loni soubor Amanitas se svou fire show nazvanou prostě „W“. Loni se před palácem proháněly ohromné vozy a ohně šlehaly do nebes. Letos „vrchol večera“ soubor pojal poněkud skromněji, aktéři pouze předvedli, s čím vším umějí žonglovat, zatímco to hoří, a skončili nepochopitelnou činoherní scénkou z psychiatrického sezení, kde měl každý říct, čeho se bojí. Pocit z této části nelze vyložit jinak než naprostým klišé – měli by se držet svého kopyta (čili ohňů a plamenů) a nepouštět se do náročného činoherního tvaru. Rozpačitý konec se spojil s rozpačitým začátkem v rozpačitý oblouk a já jen doufám, že následující dny festivalu už bude sálat sebevědomím, jak se na pouliční divadlo, i když v diaspoře, patří.
///
Ostatní díly festivalových zpravodajství:
Komentáře k článku: Za dveřmi snů (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)