Respekt. Dlouho jsem kromě toho nečetla nic „jen tak“, bez souvislosti s tím, co právě dělám nebo co se připravuje v Divadle Komedie, kde pracuji. Zkouší se Krausovy Poslední chvíle lidstva, takže jsem se prokousala původní šestisetstránkovou verzí textu a byla nadšená z úpravy Viktorie Knotkové, přečetla jsem vynikající knižní esej o zobrazování násilí a bolesti Susan Sontagové S bolestí druhých před očima a těším se na knihu Aleny Wagnerové Sidonie Nádherná a konec Střední Evropy. Baví mě velice dílo Claudia Magrise, italského profesora germanistiky a velkého znalce dějin a kultury habsburské monarchie.">
Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Kamila Polívková

    Četba Denní dávku aktuálních informací si pravidelně dopřávám čtením různých periodik, jsem doslova závislá na časopisu Respekt. Dlouho jsem kromě toho nečetla nic „jen tak“, bez souvislosti s tím, co právě dělám nebo co se připravuje v Divadle Komedie, kde pracuji. Zkouší se Krausovy Poslední chvíle lidstva, takže jsem se prokousala původní šestisetstránkovou verzí textu a byla nadšená z úpravy Viktorie Knotkové, přečetla jsem vynikající knižní esej o zobrazování násilí a bolesti Susan Sontagové S bolestí druhých před očima a těším se na knihu Aleny Wagnerové Sidonie Nádherná a konec Střední Evropy. Baví mě velice dílo Claudia Magrise, italského profesora germanistiky a velkého znalce dějin a kultury habsburské monarchie. Jeho „meditace o středoevropském prostoru“ jsou ideálním prostředím pro potkávání autorů, jako jsou Kraus, Roth, Schnitzler, Kafka, Musil, Werfel, Zweig a další. V kontextu Rakouské sezony ideální materiál.

    Vizuální umění Nevynechám žádnou výstavu v Rudolfinu, ráda navštěvuji galerii Langhans, centrum současného umění DOX a velice jsem si oblíbila Ateliér Josefa Sudka.

    Obdivuji Olafura Eliassona – umělce, který dokáže neuvěřitelně rafinovaně pracovat s optickými klamy a fascinujícím způsobem krotit přírodní jevy. V rámci své výstavy The Weather Project například dokázal „nainstalovat“ slunce uvnitř londýnské Tate Modern…

    Divadlo V poslední době mě nadchla dvě divadelní představení. Kleistova Penthesilea v režii Rogera Vontobela v divadle Schauspielhaus Hamburg a Jelinekové Rechnitz (Der Würgeengel) režiséra Leonharda Koppelmanna na scéně Schauspielhaus Zürich. V obou případech zapůsobilo všechno dohromady – téma, výklad se zásadním přesahem do současnosti, strhující herecké výkony, scénografické koncepce, kostýmy, hudba.

    V inscenaci Penthesiley vede středem hlediště (1200 míst) široká ulička vytvořená odmontováním docela velkého množství sedadel, asi 200 diváků sedí i na elevaci vybudované na točně jeviště. Spolu s devíti herci jsou v takto vzniklé „aréně“ ještě dva hudebníci a zvukař. Tak málo stačí! Žádné další dekorace, žádné velkolepé efekty. Herci se svobodně pohybují prostorem celého sálu. Achilles odchází na poslední setkání s Penthesileou a spolu s ním i já a ostatní diváci sedící na točně, která se začíná v naprostém tichu pomalu pohybovat. Následujeme hrdinu do tmy v zadní části jeviště, kde zmizí v protisvětle. Přemýšlím, co se mnou bude – jako Achilles, napadá mě. Po chvíli napětí se ze světla vynoří Penthesilea, od úst jí po bradě a těle stéká proud rudé barvy (asi ho sežrala!) a my se spolu s ní vracíme zpět „do dění“. V plném světle proti sobě zase vidím tisícihlavé publikum. Po bouřlivém aplausu přemýšlím, co by následovalo, kdyby chtěl někdo při pravidelných reprízách odstranit desítky sedadel z hlediště Národního divadla v Praze nebo vozit po jevišti Staváku stovky diváků… Nejsem si jistá, kdo by protestoval víc – jestli bezpečnostní technici, předplatitelé nebo samotní herci – milovníci starých pořádků, ctitelé tradic či jiní zapšklí reakcionáři.

    Nechávám se unášet představou, jak by třeba v Divadle na Vinohradech uvedli politicky naprosto nekorektní hru, která by se například zabývala vazbou prezidenta republiky (jeho etuda zloděje propisek se mi moc líbila) na členy extremistických pravicových hnutí. Autor by za ni vyhrál Cenu Alfréda Radoka za nejlepší současnou českou hru a administrativa a technika divadla by navíc musela řešit cestování publika autobusem po celé Praze…

    U nás se daňoví poplatníci hroutí, soudí a uvažují o nutnosti cenzury veřejnoprávních médií kvůli uvádění hry inspirované osudem bývalé (dopující?) vrcholové sportovkyně. Je něco shnilého ve státě českém?


    Komentáře k článku: Kamila Polívková

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,