Je možné inscenovat Sekala?
Módní vlna divadelních adaptací slavných filmů, která probíhá tuzemským divadlem, si všímá především zahraničních předloh. České kinematografii nevěnují inscenátoři tolik pozornosti, a pokud ano, pak především prvorepublikovým veselohrám (Škola základ života, Eva tropí hlouposti) a hudebním komediím (Limonádový Joe, Šakalí léta). Polistopadovou kinematografii pak víceméně – odhlédneme-li právě od Šakalích let – pomíjejí zcela. O to pozoruhodnější je proto nynější pokus Městského divadla ve Zlíně o divadelní adaptaci filmu Je třeba zabít Sekala, po mém soudu nejlepší český snímek posledních dvaceti let.
Lakotičtí hospodáři a Jura Baran (Ludvík Král) stojící uprostřed FOTO ARCHIV
Scenárista Jiří Křižan s režisérem Vladimírem Michálkem jej stvořili jako ostře řezanou a pronikavou alegorii o moci zla vybujelého v příhodných podmínkách do obludných rozměrů. Ony podmínky přitom nejsou dány jen vnějšími okolnostmi (Evropa uprostřed druhé světové války), ale i vnitřními předpoklady pokrytecké, rituálně katolické pospolitosti, jakou představuje hanácká ves Lakotice (nomen omen). Pro prchajícího odbojáře, valašského protestanta Juru Barana, se namísto úkrytu stane pastí, z níž není úniku. Představenými obce je proti své vůli donucen k osudovému střetnutí s místním despotou, sedlákem Sekalem.
Film bývá často označován za český venkovský western, to je však zavádějící a velmi zjednodušující charakteristika. Ano, podobně jako ve westernu tu jsou činy hrdinů, ke kterým fatálně směřují, důležitější než jejich vnitřní pochody. Ale fakt, že postavy do příběhu vstupují jakoby s předem rozdanými kartami, odkazuje spíš k antické tragédii. Dilema, zda je možné obětovat život jedince, aby tak byla zachráněna komunita, je koneckonců oidipovské. Jiří Křižan to ve svém scénáři podtrhl také časovým a místním sevřením děje (vrcholné léto, ves).
Divadelní adaptace Martina Františáka to nerespektuje, když lakotické události protahuje od žní až po Velikonoce příštího roku. Bere tak sice do hry asociace pašijového příběhu, ty však ztrátu sevřenosti příběhu nevyváží. Úprava vyvolává i logické otazníky: mohl by odbojář Baran zůstat tak dlouho neprozrazen? Je těhotenství jeho ženy, o němž se tu mluví, pravděpodobné?
Inscenaci do repertoáru prosadil a režijně se jí chopil umělecký šéf zlínského divadla Petr Veselý. Ambiciózní a nepřehlédnutelný počin je v mnohém rozporuplný. Olbřímí scéna Milana Popelky se vyznačuje kaskádovitě stoupající konstrukcí, rozdělenou vedví šikmou. Ta svým úpatím proniká až do prvních řad hlediště, zatímco na horizontu vrcholí vysokým bílým křížem. Jeho půdorysný protějšek na forbíně je naznačen průnikem šikmy a podélného mola. Prostor na něm a za ním je využit k evokaci prostředí kovárny, hospody či fary. Ono křížení zároveň představuje stůl radních – neuralgický „velín“ vsi, u něhož se vskrytu rozhoduje o osudech druhých. Ne nadarmo se v závěrečné scéně stává stolem obětním, na nějž coby beránka pokládají polomrtvého Juru Barana. To je sice výstižná alegorie, scénické monstrum na točně však svou zbytnělostí koliduje se sílou přímočarého příběhu.
Režie členitého prostoru příliš nevyužívá k dynamizaci děje. Na vyvýšené plochy aranžuje výjevy z kostela, které – i když netřeba trvat na přesnosti – jsou podivnou zpotvořeninou skutečné mše, nadto ozvučení naznačující chrámový interiér spíš posiluje dojem odtažitosti. Tamtéž situované taneční výstupy chasy jako by sem spadly z jiné inscenace, snad muzikálové.
Jevištní dílo nabízí několik silných obrazů (smrt Anežky, finále) i působivě řešených mizanscén (rvačka v hospodě, rozhovor Sekala s matkou, schůze hospodářů), ale tyto jednotlivosti se ve skutečně celistvý zážitek nespojují. Podobně je tomu s hereckými výkony: Zdeněk Julina spolehlivě vykresluje Sekala jako padoucha s jistým formátem, zatímco Radovan Král svého Juru Barana spíš hledá. Luděk Randár črtá pátera Flóru úspornými prostředky, Miluše Hradská vnáší do postavy Sekalovy matky překvapivě „svéhlavý“ humor. Ocenit lze kolektivní výkon starých lakotických hospodářů.
Na tuto jevištní adaptaci lze nahlížet z více úhlů. Je to zřejmě jedna z nejlepších inscenací v dosavadní kariéře Petra Veselého. Stačí to ovšem na Křižanův vynikající opus? Zlínská novinka ukázala, že Sekala přenést na divadelní prkna lze, berme ji tedy jako výzvu k adekvátnějšímu uchopení.
Městské divadlo Zlín – Jiří Křižan: Je třeba zabít Sekala. Divadelní adaptace Martin Františák. Režie Petr Veselý, scéna Milan Popelka, kostýmy Hana Holcmanová, hudba Miki Jelínek, choreografie Hana Geržová, dramaturgie Miroslav Ondra. Premiéra 19. března 2011.
Komentáře k článku: Je možné inscenovat Sekala?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
