Divadelní noviny > Festivaly

Nultý bod: fragmenty zážitků

Vychází se z bodu nula, prázdného plátna. Okamžik zrození. Zda se zrodí génius, nebo loser, král salónů, nebo outsider, nikdo netuší. Mnohdy záleží na tom, jak je naladěna doba a společnost, která určí, čím nově zrozená bytost bude… Divadlo nastavuje době zrcadlo a my vidíme jen odlesky. Divadlo je od toho, aby vyprávělo příběhy. Jak je bude vyprávět a zda pro ně najde spřízněné duše, je ovšem vždycky nevyzpytatelné.

Od roku 2009 oživuje letní pražský kulturní život festival Nultý bod. Jeho organizátoři – skupina Spitfire Company – systematicky a zároveň intuitivně už po mnoho let hledají styčné body pohybového umění (ať už pantomimy, fyzického divadla, konceptuálního tance a dalších uměleckých pohybových disciplín) s dalšími druhy umění, tedy hudbou, výtvarnem a divadlem. A samozřejmě také s konkrétní dobou, jejími sociálními, politickými i filosofickými aspekty. To vše je navíc kořeněno pocitem „teď a tady“, puncem neopakovatelnosti, neboť každé představení je jedinečné a princip náhody je součástí koncepce.

To všechno Spitfire Company zpracovává nejen ve svých projektech, ale hledá spřízněné hledačské duše, tvůrce, kteří mohou jejich tvůrčí rejstřík inspirovat a obohatit. Každoroční festival Nultý bod tyto dvě linie proplétá. A propojuje navíc s workshopy. I letos jsem okusila vzorek. Podle fragmentů, které jsem měla možnost vidět, dominovaly letošnímu roku různé formy vyprávění (storytellingu) s bonusy. To znamená, že důležité byly příběhy, které jsou (aspoň na tomto fóru) vyprávěny jiným než verbálním slovníkem.

…

Úvodním představením, zastavením v čase, byly Portréty v pohybu (Portraits in Motion) Volkera Gerlinga.  To, co více než hodinu předvádí na scéně a v minimalizované cestovní formě při svých toulkách Německem a dalšími zeměmi, by vlastně mohl dělat v podstatě kdokoli, kdo by měl odvahu a přesvědčení, že to, co dělá, bude někoho zajímat.

Po vzoru baumanovského „poutníka“ se Gerling rozhodl vydat na pěší cesty. Od roku 2003 tak ušel na 3500 km. Ostatně, na různě dlouhé cesty se vydává kdekdo – a působí-li dostatečně přesvědčivě, tj. zaujatě pro svou věc, stává se pro ostatní jakýmsi novodobým prorokem. Vzpomeňte jen na běhání Forresta Gumpa, které tento princip vtipně a přesně charakterizovalo. To, co tedy Volker udělal, je celkem přirozené: začal si povídat s lidmi, které potkával. A začal je fotografovat. Z nafotografovaných akcí pak vytvořil tzv. flip books.

Připomeňme, že forma série mnoha po sobě časově těsně sousledných obrázků, které se „listováním“ dávají do pohybu, byla populárním předstupněm filmu už v 19. století. Ovšem, současná technika umožňuje daleko jednodušší snímání a také přenos. Takže i když bychom mohli mít pocit, se kouzlo prvotního okouzlení pohyblivými obrázky už dnes nemůže fungovat, není tomu tak. Propojení příjemného pocitu osobního kontaktu, cimrmanovské zaujetí průkopníka a dětská hravost oslovuje a vrací diváky k prvotním pocitům dětského okouzlení nad tím, jak věci a události fungují. Autor se svolením snímaných osob nafotil jejich pohyb během cca dvou minut. U některých došlo k překvapivým a divácky přitažlivým momentům. Hodně záleželo na aktivitě konkrétních fotografovaných jedinců, ať už šlo o svlékání nebo kradmý polibek. Na druhé straně jsme viděli až autistickou nespolupráci dvou chlapců na rybách, na jejichž postoji ani vizáži se během natáčení nezměnilo zhola nic.

Autor jako bonus nabídl proměny pohledu ze svého okna v Berlíně, kde povětrnostní podmínky způsobovaly mizení berlínské věže či podobné vizuální proměny městské krajiny. Autor-poutník tedy nejprve začal u toho, že „rychlolistovací knihy“ nabízel k prohlédnutí osobně (součástí byla starodávná image potulného komedianta, který se svou dřevěnou bedýnkou putuje a nabízí lidem „své zboží“). Posléze využil jiný princip, kterým oslovil více lidí najednou – své flip books prezentoval prostřednictvím projekce, kdy přímo před zraky diváků snímá listování kamera a přenáší je na plátno. Toto „magické listování“ opakoval vždy 3 x (protože se jednalo opravdu jen o vteřinové ukázky) a doprovázel je příběhem o konkrétním člověku a okolnostem jejich setkání.

Samozřejmě, nikdo nemůže zkontrolovat, zda jsou údaje pravdivé, a asi to ani není důležité. Nicméně loni v Edinburghu bylo prý přijetí až frenetické. Na pražském festivalu jsem ale zaslechla názory velmi protichůdné – od nudy a neschopnosti autora dostatečně s principem nápadu zacházet až po nadšené odezvy na jednotlivé příběhy. Sama stojím někde uprostřed. Bezelstná až dětská naivita, s níž jsou nápady předkládány, mě zaujala a samozřejmě evokovala ve mně některé z mých vlastních vzpomínek. Na druhé straně bych uvítala o něco kratší produkci, protože stále se opakující princip prezentace působí po čase stereotypně. No… ať si každý vybere. Přinejmenším inspirace to rozhodně je. Takový flip book  si může vyrobit každý, kdo vlastní trochu schopný digitální foťák.

…

Instalace výstavních objektů pod názvem Fragmenty milostných obrazů, na níž navazuje možnost prohlédnout si instalované objekty zblízka, je společným dílem Spitfire Company & Divadla Drak a královéhradeckého Mezinárodního institutu figurálního divadla. Fragmenty svým způsobem navazují na některé z předchozích projektů Spitfire Co., hlavně na ten nejnovější, Constellations I Before I SayYes. Základním principem je propojení výtvarných objektů s pohybovými variacemi a především vytvořením určité, v tomto případě výrazně eroticky laděné atmosféry. Zároveň jednotlivé pojízdné a variabilně posunovatelné podstavce, do nichž se mohou jednotliví performeři vměstnat v mnohdy krkolomných pózách, nejen symbolicky, ale přímo hmatatelně evokují psychický stav a aktuální naladění performara, ale zkoumají i možnosti těl v prostoru.

Aby taková performance působila zajímavě, je žádoucí nejen genderově vyvážené obsazení. Od zmíněného předchozího projektu, kdy režisér Petr Boháč dění pouze sledoval a jeho oko bylo promítáno živě na plátno v pozadí, nyní vstupuje na scénu přímo jako performer, aby si tzv. vyzkoušel, „zač je toho loket“ (a to včetně absolutní nahoty).

Představení je plné úmyslných paradoxů – na jedné straně jde o hromadění, kumulaci, zabydlování scény, z pohledu diváka z hlediště až do překrývání a nejasnosti, na druhé straně jde o postupné obnažování těla i duše. Nahota tu slouží jako neoddělitelná součást erotické roviny a zároveň podvědomí. Stojí v přímé konfrontaci (či souzněním) s odhalováním duše, tedy výletům do nevědomé roviny vzpomínek, tužeb a nočních můr. Dráždivosti dodává projektu také propojení veřejného a soukromého, tedy intimity soužití Petra Boháče a Miřenky Čechové, která je nerozlučně spjata s veřejným vystupováním, nabídkou vystavit sebe sama a svou intimitu oku veřejnosti. A to až po takový detail, jako je stříhání pubického ochlupení v přímém přenosu a v detailu kamery. Vizuální stránka, symbolizující prolnutí statického a dynamického, propojuje tanečníky a performery s hudebnicemi. Součástí je zvuková vokální stopa (spíše nežli zpěv) a vyluzování zvuků na struny „padlého piana“ (Alice Bauer a Eliška Cílková). Tato směs vjemů útočí na vnímavost diváka, na jeho sensibilitu.

Toto pohrávání si s intimitou může působit až dětsky hravě a bezelstně, ale zároveň se pojí se vzrušením, se stísněností a v neposlední řadě s jistým diskomfortem performerů i diváků. Celek tak můžeme vnímat v několika dalších rovinách propojování – performeři jsou totiž zároveň artefakty na úrovni předmětů, s nimiž komunikují. A do třetice tu můžeme v náznacích sledovat prolínání a souboj jungovských archetypů Matky, Otce, Animy, Anima, Self(u) i Stínu. To už je ovšem na každém divákovi, do jaké míry se do nabídnutého světa ponoří a co nechá proniknout do svého vnímání. V každém případě je patrné, že Miřenka Čechová, Ingrid Mikshina a Roman Zotov mají pohyb v krvi. A Petr Boháč mezi nimi působí jako jakési uzemnění, propojení éterického světa umění a reality.

…

Do třetice, nahlédnutí do posledních dvou hodin šestadvacetihodinového maratonu, bílých variací v zeleni, tedy experimentu pod názvem Momentum vzniklým v produkci souboru Tantehorse. Předchozí verzi na piazettě u Národního divadla jsem nestihla, a nemohu tedy srovnávat. Jedná se tak z mé strany o pouhý fragment nabízeného zážitku, o „tady a teď“ na dvorku u Werichovy vily v 16-18 hodin 23. července (jde o poslední dvě hodiny performance, která začala den předtím v 17 hodin).

Přicházím, usedám do lehátka a sleduji performerky, které i po 24 hodinách strávených v kleci a kolem ní vypadají překvapivě čerstvě. Miřenka Čechová, Sabina Seume a Markéta Vacovská jsou v bílém (v přilehlé open air šatně mají další součásti oblečení, všechny oděvy včetně klobouků jsou bílé či šedé). Jsou v neustálém pohybu. Pomalém, ale permanentním. Tak trochu ve stylu tanečníků butó. Je doprovázen meditativní hudbou (Matouš Hekela), která  neustále zní, ale jak se zdá, rytmus jejich pohybu neurčuje. Aniž bych měla k dispozici program, ponořím se do jejich světa (akvárium s průhlednými stěnami, kde se většina dění odehrává, znám z několika předchozích projektů Spitfire Co.). A interpretuji si dění po svém.

Vidím vizi světa, do něhož jsme hozeni, a v němž se musíme pohybovat, dokud „to“ neskončí (konec nemusí být apokalypsa, ale prostý zánik, rozplynutí, v tomto případě konec vymezené doby). Čas plyne po svém a příroda i lidé kolem si rovněž dělají, co chtějí (v tomto časovém úseku prudkou přeháňku vystřídalo palčivé slunce, fouká vítr, listy šumí, z nedalekého kostela v intervalech slyšíme odbíjet čas, naproti přes Čertovku sedí lidé v kavárně a povídají si). V tomto časoprostoru si každá z performerek žije svůj vlastní život, který funguje samostatně, nezávisle na ostatních. Jen chvílemi se s nimi prolne. A sem tam se prolne i s okolním světem a tělesnými potřebami – to když si potřebují odskočit, nebo se povzbudit kávou apod.). Pro mě tedy jasný symbolický obraz světa a lidských osudů v něm – tedy svým způsobem rovněž storytelling beze slov.

Až po skončení jsem se dostala k plakátku, z něhož jsme vyčetla, že celé Momentum bylo v tomto případě (na piazzetě ND tomu bylo jinak) inspirováno výtvarným uměním, vesměs impresionistickými díly (Renoira, Moneta, Degase ad.). Jakkoli pečlivě propracováno, nevím, zda se najdou nadšenci, kteří by byli schopni sledovat a ocenit úplnou produkci v celku, vždyť nikdo – snad kromě režiséra Petra Boháče a fotografa Vojty Brtnického – neviděl představení celé. Ale je to vůbec nutné?

Vše, co jsem viděla a co se týká nejen tohoto festivalu, ale celé oblasti alternativního divadla, mě vede k úvahám nad tím, jaké je v těchto typech divadla postavení diváka. Mnohé produkce jsou pro něj především jistou nabídkou – spoluprožít, sdílet, dotknout se. Důležitým aspektem u těchto typů představení je ale zážitek samotného performera. Výzva a zkoumání. Vyzkoušet si svou výdrž, odolnost, schopnost překonat hranice. Je to součást koncepce samotného života, je to životní filosofie, životní styl. Propojení divadla (umění) se životem vnitřním i vnějším.

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 1. srpna 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Nultý bod: fragmenty zážitků

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ