Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 2)
Otřesen Valešovým otřesem /viz Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 1)/ jdu sliz ten smýt pivem dobrým za asistence přátel. Po necelé hodině, kdy váhal jsem velmi nad nuceným výsekem paměti vlastní, jsem s důvěrou v lepší časy příští do místní Sokolovny zamířil.
Mé apokalyptické depresivní stavy z alarmujícího stavu české amatérské činohry naštěstí příznačně rozptýlil soubor Rámus Plzeň inscenací s přiléhavým názvem V prdeli!. Zdena Vašíčková se se svým sehraným kolektivem skvěle popasovala s nelehkým žánrem pohádkové morality. Svižná padesátiminutovka disponuje bezprostředním kontaktem s publikem, přehršlí hravých nápadů a nakažlivou radostí ze hry, díky níž mi ani příliš nevadilo, že jsem prošvihl večeři. Korunkou na inscenaci je pak citlivá práce se spontaneitou dětské herečky. Rámusi, tentokrát velké díky – složil jsi mimochodem v mých očích reparát za loňského žalostně nepovedeného Antikryse.
Kolektivní inscenaci souboru Inverze Most To si viděl vzniklou pod vedením ostříleného pedagoga a režiséra Pavla Skály jsem viděl už na letošním Písku – sice jsem i nadále přesvědčen, že jde spíše o divadlo mladé než experimentální, přesto je na Hronově zcela právem. Nebojí se otevírat palčivá témata, s diváky komunikuje adekvátně zvolenou a zvládnutou formou, jíž bych vytknul jediné – lepší mluvu. Jinak není důvod nechválit. Nepolevujte, vážení!
Finále mého nedělního divadelního pídění mělo poněkud osobní konotace. S románovou předlohou inscenace Valérie a týden divů, stejnojmenným „černým“ románem Vítězslava Nezvala, mám vlastní praktické zkušenosti – sám jsem jej totiž s láskou k temnotě (v žánrovém crossoveru s pohádkou Král Tchoř K. J. Erbena) před dvěma lety dramatizoval do podoby punkově-rockového scenária Valérie aneb Slepičí mor!, jež jsem režíroval s tehdejším domovským souborem Ansámbl Oz!
Kladenská Latrina Magika při V. A. D. Kladno zvolila atraktivní audiovizuální formu, v níž se setkaly precizní videoprojekce, jež okamžitě upomene skvostnou Jirešovu filmovou adaptaci, kterou považuju za nejerotičtější český film všech dob (úchvatná Jaroslava Schallerová!!!!!!), s dráždivou hudbou mé oblíbené skupiny Dresden Dolls.
Živá hudba je sice rozhodně plus, opačným znaménkem hodnotím sterilní interpretaci prezentovaných songů. Otevřenou inspirační poctu hrdinům českého výtvarna Ester Krumbachové a Janu Švankmajerovi velmi vítám, méně už skutečnost, že pro technické aspekty se poněkud pozapomnělo na vedení herců i dramaturgii –herci schizofrenicky těkají mezi psychologií a groteskou. Totálně ohlodaná kostra příběhu, z níž odpadly celé linky (Hedvika!) i vztahové vazby, se hroutí pod dílčími nedůslednostmi, jež v neznalém divákovi vyvolávají zbytečný zmatek.
Poslední výhrada pak míří k umístění inscenace do komorního prostoru. Jsem přesvědčen, že větší jeviště by inscenaci jen pomohlo. Co však musím vyzvednout, je příkladná komunikace týmu s diváky. Je velmi příjemné být přivítán i úsměvem vyprovozen. Samozřejmost? Nikoli!
A pak už mně pohltila typicky hronovská nedělní noc…
/Omylem jsem včera poslal nekompletní verzi prvního reportu – toto jest tedy dokončení…/
Pokračování příště!
///
Více o letošním 87. JH na i-DN:
…
Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 1)
Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 2)
Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 3)
Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 4)
Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 5)
…
Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 1)
…
Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 3)
Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 4)
Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 5)
Komentáře k článku: Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)