Divadelní noviny > Blogy

Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 6)

Divadlo J. K. Tyla v Plzni má od 3. června na svém repertoáru operu Luigi Cherubiniho z roku 1797 Medea, která nebyla v kompletní podobě na českých jevištích dosud uvedena; dílo skladatele, kterého si cenili i jeho současníci Joseph Haydn a Ludwig van Beethoven.

V současnosti se Médea na světových scénách hraje především v původní francouzské verzi s mluvenými dialogy. Opera Divadla J. K. Tyla však použila autorem zkrácené italské znění s orchestrálními recitativy zkomponovanými dodatečně roku 1855 německým skladatelem Franzem Lachnerem.

Přes krutost námětu je Cherubiniho Médea svou koncepcí a díky sdělné dramatické hudbě dílem životaschopným a pro publikum atraktivním. Jeho uvedení tak může být inspirací pro další tuzemská divadla. DJKT ji uvedlo v hudebním nastudování šéfdirigenta opery Norberta Baxy, v režii ředitele divadla Martina Otavy, scénu navrhl Ján Zavarský a kostýmy Dana Haklová. Premiéra ale zároveň prokázala, že dílo – má-li oslovit a získat si přízeň publika – musí mít v titulní roli mimořádnou představitelku. A hudební nastudování by mělo také dosáhnout odpovídající úrovně. Červnová premiéra tyto předpoklady ne zcela naplnila.

Opera pojednává o bájné řecké kouzelnici, která má na svědomí hned několik lidských životů, mezi nimi i životy svých dvou dětí, jež zavraždí poté, co je zapuzena jejich otcem a svým mužem Iásónem kvůli jeho vztahu ke Glauké, dceři krále Kreóna. Že dílo vstoupilo do širšího povědomí veřejnosti díky Marii Callas je všeobecně známo. Zřejmě tuto proslulou pěvkyni, fenomenální umělkyni po stránce pěvecké i výrazové, lákalo psychologické drama ženy, která bojuje s pocity matky a zároveň zhrzené milenky posedlé touhou po pomstě. Jak sugestivní byla její intepretace tohoto partu, dokládají dostupné nahrávky. Z nich je poznat také mimořádná kvalita celého provedení, výkon orchestru i výkony jejích kolegů.

Orchestr DJKT má ve svých řadách vynikající hráče a také nyní hrál pod taktovkou Norberta Baxy čistě a přesně. Hudební nastudování však postrádalo výraznější dynamické odstíny. Hudba, ač dramatická a impulsivní, tak působila vlažně a jaksi nezúčastněně, melodická linka byla místy málo zřetelná.

Zpěváci byli naopak vedeni k přehnaně dramatickému, exaltovanému až hysterickému hereckému projevu, což se projevilo nepříznivě na provedení zpěvních partů. Katarína Jorda v titulní roli potvrdila sice své herecké předpoklady, ale na hlas neúměrně tlačila, tudíž řada tónů, především ve vyšších polohách, byla na poslech až nepříjemná. Jejímu projevu by prospěl větší důraz na kantilénu. Představitelku Glauké Vandu Šípovou si diváci mohou pamatovat ze zahajovacího koncertu sezony v září loňského roku, kdy zpívala právě árii Glauké, tehdy mimořádně přesvědčivě po technické i výrazové stránce. Nyní však, zřejmě vlivem jevištních akcí, byl její pěvecký projev matnější. Philippe Castagner jako Iásón zaujal tenorem příjemného témbru a kvalitou provedení svého partu. Zpíval zcela přirozeně a stejně tak se i na jevišti pohyboval, byť vinou kostýmování působil příliš zženštile. Kreóna vytvořil téměř činoherně Pavel Klečka. Médeinu důvěrnici Neris citlivě a průrazným hlasem ztvárnila Barbora Polášková. V dětských rolích úspěšně vystoupili Patrik Holeček a Michal Bořánek, v rolích dvou služebných Andrea Frídová a Ivana Klimentová. Sbory zvukově přesvědčivě nastudoval Zdeněk Vimr, zpěvákům však nebylo téměř vůbec rozumět, což celkový dojem poškodilo. Skutečnost, že zpívají italsky, na tom nic nemění.

Martin Otava situuje bájnou antickou hru, kterou Cherubiniho libretista F. B. Hoffmann koncipoval především podle dramatu Eurípidova, do čtyřicátých let minulého století, dětské kostýmy i scénografie evokují hitlerovské Německo. Vnímám paralelu mezi nástupem fašismu a tématem prosazování despotické moci v dramatu Médea, vysvětlil Otava svůj inscenační záměr. Možná to je důvodem, proč scénografie velmi připomíná inscenaci Verdiho Macbetha, která měla v DJKT v režii Otavy premiéru v dubnu loňského roku. A možná i proto je režie ve vystižení postav poněkud schematická a dbá více na efekt rozmáchlých gest než na hlubší vyjádření psychologie. Z celku se totiž vytrácí fakt, že Médea je především psychologickou studií tragédie ženy, jež je zvyklá rozhodovat, ovlivňovat činy a děje, ale která je náhle odvržena, zapuzena a dehonestována. A jejíž ponížení je důvodem pomsty, jež vrcholí vraždou jejích a Iásónových dvou synů. Děsivé kolísání Médey před hrůzným činem i jeho náhlý popud – pohled na šťastnou Glauké a Iásóna – není na jevišti příliš jasný. Příběh, byť časově posunut, se ale jinak odvíjí čitelně a přesvědčivě, s výjimkou mnohdy přehnaného důrazu na  erotiku, což umocňují dodané milostné scény Médey a Iásóna v prvním dějství. Druhé a třetí dějství je sloučeno, což zase poněkud oslabuje dramatický účinek. Zajímavé je vyústění, kdy na rozdíl od originálu umírá na jevišti i Kreón.

Výtvarná stránka má evidentně reflektovat architekturu Hitlerova dvorního architekta Alberta Speera, kostýmy vycházejí z téže doby. Scéna je laděná do černé, bílé a červené. Médea vchází na scénu v černé večerní róbě, zbytek představení odehraje v černém negližé. Iásón a Glauké mají bílé vlasy, jsou na rozdíl od ní kostýmově laděni do světlých barevných tónů. Paruka Iásóna svým střihem s dlouhou patkou přes oko připomíná styl ´emo´, jež je dnes vyznávaný četnými odrostlejšími teenagery. To však postavě Iásóna výrazně ubírá na potřebné heroičnosti, mužnosti. Tu naopak přebírá krátkým až klukovským střihem paruky Glauké.

Médea zůstává po celé představení černou zápornou čarodějnicí. Její portrét v nadživotní velikosti je po celé první dějství – z mně nejasného – důvodu promítán na zadní stěnu jeviště. V dějství druhém je pak tato plocha tvořena zrcadly, takže se v ní odráží celé hlediště i orchestřiště s dirigentem. Pohled je to sice efektní (mnozí si při něm možná vzpomenou na slavnou Kašlíkovu inscenaci Dona Giovanniho, v níž je hlediště Stavovského divadla postaveno na základě zrcadlového principu i na jevišti), ale zrcadlový obraz s odrazy reálných tváří diváků a pohledem na dirigenta odvádí divákovu pozornost od vlastního jevištního dění. Zkrátka – každý začne hledat v zrcadle sám sebe a posléze jej začnou přitahovat v opeře běžně nevídaná dirigentská gesta víc než drama Iásóna a Médey.

Posun do současnosti není v tomto případě zdánlivě na překážku. Ale jen na první pohled. Antické mýty jsou kruté, tragické, a jdeme-li do důsledků, tak jejich příběhy a důvody činů jsou dnes neakceptovatelné až odpudivé. Vnímáme-li příběh Médey zasazen do tehdejší doby, bereme jej jako tragickou báj. Jakmile je ale přesazen do současnosti či doby jí blízké, jakkoliv byla také krutá, je publikum oné krutosti vystaveno přímo. Celá situace je ještě o to složitější, že krutost není potrestána, dílo nepřináší žádnou katarzi. A s žádným z hrdinů se nemohou diváci ztotožnit. Nikdo z nich není sympatický; příběh operní Médey je koncentrace bezcharakternosti a krutosti, která v Plzni pozbyla svého zmírňujícího mytologického hávu.

Viděno v širším kontextu, je uvedení Médey v DJKT odvážným a záslužným počinem. Viděno v kontextu dramaturgie opery DJKT, pak je to další z řady ne právě optimistických titulů, které v posledních sezonách na repertoáru opery dominují. Obávám se, že jedna opereta četnost tíživých témat v ostatních hudebních dílech vyvážit nestačí.

Divadlo J. K. Tyla v Plzni – Luigi Cherubini: Medea. Hudební nastudování Norbert Baxa, dirigent Norbert Baxa, režie Martin Otava, scéna Ján Zavarský, kostýmy Dana Haklová, světelný design Antonín Pfleger, dramaturgie Zbyněk Brabec, sbormistr Zdeněk Vimr,ssistent dirigenta Josef Kurfiřt, asistent režie Jakub Hliněnský, hudební příprava Maxim Averkiev, Ahmad Hedar, Martin Marek, nápověda Eliška Ulrychová, inspicient Petra Tolašová. Česká premiéra 3. června 2017 ve Velkém divadle.

• Autor: Gabriela Špalková
• Publikováno: 22. srpna 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 6)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ