Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 5)

Poslední dva letošní hronovské dny se už přirozeně nesly ve znamení smutku z blížícího se odjezdu. Tradiční příval melancholie ovšem nikterak nesnížil mou schopnost kritického vnímání divadelních artefaktů. Jaké tedy bylo finální dějství 87. ročníku multižánrového hodokvasu?

Loga Divadelního Pikniku Volyně. Repro archiv DPV

Inu především ve znamení skutečnosti, že s porotami Divadelního Pikniku Volyně se dlouhodobě ideově míjím. Právě proto se tam v roce příštím, i díky posunutému termínu na cestu inspekční, chystám. Buď jsou verdikty zmíněných orgánů značně tendenční, nebo je amatérská činohra ve vážné krizi. Importy z Volyně patří totiž pravidelně k tomu nejpokleslejšímu, co je v programu JH k mání. V této naštěstí neolympijské disciplíně má Volyně ostatně v letech posledních jen jednoho vážného konkurenta. Ano, je to Krakonošův Danajský dar. Promiňte, Divadelní podzim. S čestnými výjimkami v podobě kladenské Valérie a především Ad Hocu (viz. níže), který byl ovšem „pouze“ doporučen, převládá nezvládnutá nápodoba principů divadla zájezdově-profesionálního (letos například poPUD Brno, pravidelně Ty-já-tr) či poklesle politicky bavičského (Symposion). Osobitost abys mimo známé firmy pohledal.

Leč popořadě:

Případ první: Třebechovice pod Orebem

Lituji zjevně poučené herce i poměrně kreativní scénografku aneb Vono to pude aneb Král Ubu třebechovického souboru Symposion. FOTO archiv souboru

Třebechovický Symposion okouzlil volyňský lektorský sbor svojí variací na Jarryho stařičký masterpiece nazvaný Vono to pude aneb Král Ubu. Námitky, že na Pikniku se hrálo v diametrálně rozdílném prostoru neberu, zde je totiž chyba jednoznačně na straně dramaturgie. Podobně jako Rádobydivadlo Klapý i Symposion a některé další soubory chápou dramaturgii jako pouhý výběr textu. To je ovšem kardinální chybou, na níž by právě odborné poroty měly upozorňovat a podobné zmetky dál, resp. na Hronov, nevysílat. Lituji zjevně poučené herce i poměrně kreativní scénografku Lenku Faltovou, viním režiséra a dramaturga Petra Hofmana – z absence koncepce i neschopnosti propůjčit jevištnímu tvaru alespoň zdání gradace. Estráda maskovaná za aktualitu je zločin vkusu, vážený pane režisére. Řečeno slovníkem Vašeho titulu: Takhle to nepude!

…

Případ druhý: Česká lípa

Bez lazzi a dokonalé souhry žádná komedie nevznikne. FOTO archiv souboru

Divadelní klub Jirásek patří mezi další oblíbence volyňské. Jinak by nepovedená variace na commedii dell´arte hraná pod „důmyslným“ názvem Commedia ála Carte rovněž byla bez šance. Bez lazzi a dokonalé souhry totiž žádná komedie nevznikne, ať už si slepujete Shakespeara, Goldoniho, Gozziho i Suchánka s Genzerem jak chcete. A jedna výborná herečka (Tereza Lačná) ještě divadlo nedělá. První půlhodina navíc v žánru rozhoduje, takže scusa, českolipští, ale víc času vám nedám. Tereze navzdory. Na tržišti bych vaši inscenaci možná bez komentáře přešel, ale coby výstup vrcholné přehlídky amatérského divadla ji jednoduše ignorovat nemohu. A důvody k chválení ani setrvání v sále bohužel nemám. Na shledanou v lepších časech.

…

Případ třetí: Ad Hoc

Hranice mezi amatérským a profesionálním divadlem zde zcela spontánně mizí. FOTO archiv souboru

Fakt, že lektorský sbor letošního Divadelního Pikniku Volyně v nominaci upřednostnil brněnský poPUD a třebechovický Symposion před inscenací Nové TV Kočovného divadla Ad Hoc, hlásá mým očím jedno – kvalitní autorské divadlo s aktuálními přesahy je pro porotu méně hodnotné než nedobře napodobované zájezdovky?! V tom případě se nedivím, že řada souborů koketujících s moderní činohrou míří raději na Šrámkův Písek (ano, můj milý Kameni, letos jsi citelně chyběl a doufám, že tě nadále budeme vídat alespoň v inspirativním programu). Opravdu má mít na JH opakovaně selhávající klasická ochotničina, či neobratné pokusy o její renesanci přednost před skutečným činoherním progresem? Ad Hoc se v Nové TV otevřeně inspirují poetikou malých forem. Ve vděčném žánru parodie se pohybují s mnohem větší suverenitou než Buranteatr a úrodné rašeliniště médií, v němž se výborně sehraný ansámbl rozkošnicky rochní, mají zmapované dokonale. Hranice mezi amatérským a profesionálním divadlem zde zcela spontánně mizí – neodolatelný pastiš inteligence, humoru, vynikající hudby a textů, jež by hravě obstály i v repertoárech parodovaných umělců, sráží jediné pochybení, a sice poněkud přestřelená stopáž, jíž ovšem jistě vymaže přirozený vývoj povedeného inscenačního kusu. Moderní (nejen) amatérská činohra nemusí být nutně snobský art – nezbytně však vyžaduje jasnou dramaturgicko-režijní koncepci, adekvátně kolektivně převedenou do prostoru a času. Jako esence výše uvedeného tak měla inscenace Nové TV být jednoznačně nominovaná. Skuteční nominanti jí totiž nesahají ani po palce u nohou.

…

A co bylo dál?

V původním maryšovském debutu olomouckých gymnasistů z roku 2011 byla ještě evidentní Vévodova fascinace režijním rukopisem Jana Mikuláška. FOTO archiv souboru

Z inscenací nevolyňských mne v posledních hronovských dnech zaujalo především již druhé utkání Slovanského tyátru Olomouc s Maryšou bratří Mrštíků. Zdeněk Vévoda mi udělal radost hned dvojí. Za prvé dokázal, že funkci dramaturga, režiséra a autora výpravy může zastávat jeden člověk, aniž by se nutně muselo jednat o inscenační fiasko (pánové Valeš, Klapka, Hofman a další nechť si laskavě vezmou příklad!). V případě druhém se pak zdrojem mého rozradostnění stala skutečnost, že tady se snadnou cestou pouhého remaku rozhodně nešlo. V původním maryšovském debutu olomouckých gymnasistů z roku 2011 byla ještě evidentní Vévodova fascinace režijním rukopisem Jana Mikuláška, respektive snaha o jeho nápodobu. Aktuální návrat k tématu se naopak honosí pevnou rukou zralé režijní osobnosti, jež empaticky vede mladé herecké představitele k pochopení podstaty dramatu a v rámci možností uvěřitelným hereckým výkonům, z nichž ten nejlepší podává famózní Petra Vybíralová v titulní roli. Výhradu mám v podstatě jen k jedné věci – a tou je dramaturgicky nepravděpodobná přecitlivělost Vávry (Martin Skopalík) ve scéně svatby. Vše ostatní však funguje skvěle a slogan „vrcholné drama bratří Mrštíků pohledem nejmladší generace“ zas jednou nelže. Jde o pohled nesentimentální, vědoucí a přirozeně emotivní. Nic víc, nic míň. Slovanský tyátře, tisíceré díky!

Meotarové performance souboru Mikrle se nabažit nehodlám. FOTO JAN SLAVÍČEK

Na hypnotickou Šlépjej jaroměřského kolektivu Mikrle si jdu odpočinout jako domů. Meotarová performance pánů Kubiny a Gruse za režijního dohledu Jarky Holasové nechává v jedno tělo splynout literární tvorbu Karla Čapka a filosofii Davida Huma způsobem, který mám rád a nehodlám se jej nabažit. 35 minut je akorát dost na tohle radostné kolébání. Pokud budete mít někdy cestu kolem, rozhodně neváhejte se zastavit.

1. neratovická divadelní společnost se vydala cestou pseudooperního herectví, jež vzdáleně připomnělo tvorbu Petra Weigla . FOTO Facebook souboru

Na závěrečnou inscenaci svého programu 87. ročníku Jiráskova Hronova, pohádku Oslí kůže, aneb Nebojíš se, princezničko?, jsem se docela těšil. Výsledek mi však příliš důvodů k radosti nedoručil. 1. neratovická divadelní společnost se totiž pod vedením nomen omen režiséra Miroslava Krále vydala cestou resuscitace studiové televizní poetiky sedmdesátých let, pseudooperního herectví, jež vzdáleně připomnělo tvorbu Petra Weigla, a spíše oživlých obrazů než plnokrevného divadla. Přes neustále řvoucí repetitivní symfonickou hudbu zanikaly dialogy, princezna byla potetovaná jak protřelá recidivistka z brněnského Cejlu a rozhodně jí nebylo pouhých avizovaných osmnáct, což je zrovna u Perraultova pohádkového přemítání o věkově disproporčních párech poměrně zásadní problém. Vlastně jsem celou dobu myslel na toho nebohého osla… ale pravdou jest, že už jsme zažili i horší hronovská finále než oživlé muzeum princezen!

…

Jaký byl tedy Hronov No. 87?

Jaký byl Hronov No. 87? FOTO archiv JH

Především velmi dobře zorganizovaný. O stanovém městečku již byla řeč. Z novinek dále stojí za zmínku především zcela famózní snídaně v klubu Jiráskova divadla, s láskou připravované místními dobrovolnicemi, návrat velmi dobrého stravování v jídelně místní hotelové školy a vítané rozšíření doprovodného programu (bohužel jsem letos prošvihl mažoretky!). Intenzivně rovněž chválím setrvale stoupající podporu přítomnosti rodin s dětmi, která dodává Hronovu další díl výborné atmosféry. Co tedy chybí domácím Vánocím amatérského divadla k dokonalosti? Především větší prozíravost porot a programových rad, ještě větší pestrost nabízených seminářů (hlavně směrem k režii a úplným začátečníkům), přátelštější systém online rezervací (zjištěno na základě dotazování) či promyšlená burza vstupenek. A hlavně – Tančírna!

Z hlediska divadelního pak potěšil fakt, že především mladší divadelníci začínají suverénně nakládat s moderními technologiemi (zvuk, projekce, svícení a koneckonců i ten meotar J), méně už, že dramaturgie je mnohde pořád sprostým slovem, ošklivým káčetem, Popelkou a nepraktikovanou polohou.

87. ročník hronovský to zabalil povedeným ohňostrojem. FOTO (z r. 2011) archiv JH

87. ročník hronovský to zabalil povedeným ohňostrojem. Já mu děkuji především za umělecké zážitky dobré i zlé a řadu přátelských setkání. Hlavu vzhůru k ročníkům dalším. Už se těšíte? Já rozhodně!

///

Více o letošním 87. JH na i-DN:

Tip: 87. Jiráskův Hronov

…

Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 1)

Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 2)

Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 3)

Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 4)

Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 5)

…

Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 1)

Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 2)