Nejsem si jistá, kdo by protestoval víc
Pravidelná rubrika DN Jak já to vidím přináší jistá úskalí. Její rozměr je závislý na dalších textech téže strany, což někdy obnáší výrazné krácení. Právě to se stalo příspěvku režisérky a výtvarnice Kamily Polívkové v aktuálních DN 9/2011. V úplném znění jej tedy otiskujeme aspoň zde.
red.
Kamila Polívková: Jak já to vidím
Četba
Denní dávku aktuálních informací si pravidelně dopřávám čtením různých periodik, jsem doslova závislá na časopisu Respekt. Dlouho jsem kromě toho nečetla nic „jen tak“, bez souvislosti s tím, co právě dělám nebo co se připravuje v Divadle Komedie, kde pracuji. Zkouší se Krausovy Poslední chvíle lidstva, takže jsem se prokousala původní šestisetstránkovou verzí textu a byla nadšená z úpravy Viktorie Knotkové, přečetla jsem vynikající knižní esej o zobrazování násilí a bolesti Susan Sontagové S bolestí druhých před očima a těším se na knihu Aleny Wagnerové Sidonie Nádherná a konec Střední Evropy. Baví mě velice dílo Claudia Magrise, italského profesora germanistiky a velkého znalce dějin a kultury habsburské monarchie. Jeho „meditace o středoevropském prostoru“ jsou ideálním prostředím pro potkávání autorů, jako jsou Kraus, Roth, Schnitzler, Kafka, Musil, Werfel, Zweig a další. V kontextu Rakouské sezóny ideální materiál.
Vizuální umění
Nevynechám žádnou výstavu v Rudolfinu, ráda navštěvuji galerii Langhans, centrum současného umění DOX a velice jsem si oblíbila Ateliér Josefa Sudka.
Obdivuji Olafura Eliassona – umělce, který dokáže neuvěřitelně rafinovaně pracovat s optickými klamy a fascinujícím způsobem krotit přírodní jevy. V rámci své výstavy The Weather Project například dokázal „nainstalovat“ slunce uvnitř londýnské Tate Modern…
Divadlo
V poslední době mě nadchla dvě divadelní představení. Kleistova Penthesilea v režii Rogera Vontobela v divadle Schauspielhaus Hamburg a Jelinekové Rechnitz (Der Würgeengel) režiséra Leonharda Koppelmanna na scéně Schauspielhaus Zürich. V obou případech zapůsobilo všechno dohromady – téma, výklad se zásadním přesahem do současnosti, strhující herecké výkony, scénografické koncepce, kostýmy, hudba.
V inscenaci Penthesiley vede středem hlediště (1200 míst) široká ulička vytvořená odmontováním docela velkého množství sedadel, asi 200 diváků sedí i na elevaci vybudované na točně jeviště. Spolu s devíti herci jsou v takto vzniklé „aréně“ ještě dva hudebníci a zvukař. Tak málo stačí! Žádné další dekorace, žádné velkolepé efekty. Herci se svobodně pohybují prostorem celého sálu. Achilles odchází na poslední setkání s Penthesileou a spolu s ním i já a ostatní diváci sedící na točně, která se začíná v naprostém tichu pomalu pohybovat. Následujeme hrdinu do tmy v zadní části jeviště, kde zmizí v protisvětle. Slyším jen nervózní smích a pokašlávání z hlediště v sále, ke kterému jsme se právě otočili zády. Přemýšlím, co se mnou bude – jako Achilles, napadá mě. Po chvíli napětí se ze světla vynoří Penthesilea, od úst jí po bradě a těle stéká proud rudé barvy (asi ho sežrala!) a my se spolu s ní vracíme zpět „do dění“. V plném světle proti sobě zase vidím tisícihlavé publikum. Po bouřlivém aplausu přemýšlím, co by následovalo, kdyby chtěl někdo při pravidelných reprízách odstranit desítky sedadel z hlediště Národního divadla v Praze nebo vozit po jevišti Staváku stovky diváků… Nejsem si jistá, kdo by protestoval víc – jestli bezpečnostní technici, předplatitelé nebo samotní herci – milovníci starých pořádků, ctitelé tradic či jiní zapšklí reakcionáři. U nás se cení scénografie Roberta Wilsona, který svůj způsob zacházení s divadelním prostorem od osmdesátých let XX. století (!) v podstatě nezměnil.
Když přicházím na představení Rechnitz do foyer divadla Schauspielhaus Zürich, je tam už shromážděna většina diváků. Po krátkém úvodu nastupujeme do přistaveného autobusu a odjíždíme neznámo kam. Cestujeme asi dvacet minut, z reproduktorů zní text, na monitorech sledujeme filmový dokument. Zastavíme někde na periferii u rozestavěné administrativní budovy, ze zavazadlového prostoru nám vydají rozkládací židličky a vedou nás několik pater nahoru, kde se nakonec usadíme v prázdné místnosti osvětlené několika zářivkami. Podobný pocit nejistoty, izolace a závislosti na svých průvodcích zažívají diváci pokaždé – každá repríza se totiž odehrává na jiném, předem neznámém místě: ve skladu potravin, na nádraží, v obchodním centru, v galerii… Po zdánlivém konci představení nás autobus odváží zpět do divadla, kde se – opět ve foyer – odehrává za sklem pokladny poslední výpověď hraběnky Margit von Batthyany, majitelky zámku Rechnitz, která byla na konci druhé světové války svědkem masakru 180 židů vykonávajících v místě nucené práce. Tato paní, která ve svém rakouském sídle ráda hostila vysoké důstojníky SS a Gestapa, kteří se na masové vraždě „z rozmaru“ podíleli, žila do roku 1989 jako vážená občanka ve Švýcarsku u svého bratra. Ten celý život obchodoval s uměním a v minulosti – ostatně jako mnoho dalších občanů této země – s nacisty. Pachatelé toho hrůzného činu nebyli z důvodu neochoty svědků vypovídat nikdy potrestáni.
Opět bouřlivý aplaus a já se nechávám unášet představou, jak by třeba v Divadle na Vinohradech uvedli politicky naprosto nekorektní hru, která by se například zabývala vazbou prezidenta republiky (jeho etuda zloděje propisek se mi moc líbila) na členy extremistických pravicových hnutí. Autor by za ni vyhrál Cenu Alfréda Radoka za nejlepší současnou českou hru a administrativa a technika divadla by navíc musela řešit cestování publika autobusem po celé Praze…
U nás se daňoví poplatníci hroutí, soudí a uvažují o nutnosti cenzury veřejnoprávních médií kvůli uvádění hry inspirované osudem bývalé (dopující?) vrcholové sportovkyně. Je něco shnilého ve státě českém?
Komentáře k článku: Nejsem si jistá, kdo by protestoval víc
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
