Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Identitu nacházíme v konfrontaci

    Když hovoří o festivalech a workshopech, které organizuje v rámci tanečního sdružení SE.S.TA, je plná elánu, nadšení a odhodlání. Když se jí ptám na tanec, vyzařuje z ní klid a hluboké porozumění.

    Marii Kinskou přivedla do České republiky láska. Vzala si jednoho z potomků rodu Kinských a s jejím příchodem se k nám v roce 1997 dostala i šance rozvinout současnou taneční scénu, která byla tehdy v začátcích. Je absolventkou francouzské taneční konzervatoře a na pařížské Sorboně vystudovala historii. V roce 1999 založila sdružení SE.S.TA, které dodnes řídí. Ve své výuce hledá způsoby, jak předat tanečníkům prostředky analýzy a nástroje k jejich vlastnímu rozvoji. Je certifikovanou pedagožkou Feldenkraisovy techniky.

    Marie Kinsky

    Marie Kinsky FOTO Jan Komárek


    Co vám osobně přináší tanec, především ten současný, a co podle vás může nabídnout širokému publiku?
    Tanec pro mě vždy představoval zásadní způsob, jak porozumět věcem, které jsou složité k pochopení. O těchto věcech mohou zasvěceně mluvit filozofové, to ale nemění nic na tom, že by pro nás nebyly dosažitelné. Podle mého názoru je můžeme velmi dobře vyjádřit právě tancem. Například různé kulturní rozdíly, které pro nás mohou být často nesrozumitelné, je tanec schopen ztvárnit velice jasně. Já osobně jsem díky tanci pochopila mnohé; je pro mě propojením intuice, způsobu vnímání a nesmírným obohacením, které přesahuje intelektuální rovinu.

    Diváci se často obávají, že představením současného tance nebudou rozumět. Jak tuto bariéru odstranit?
    Problém současného tance a současného umění obecně je v tom, že se vyjadřuje zcela odlišně, než jsme byli zvyklí v minulosti. Pracuje mnohem více v rovině citu a zkušenosti. Každý umělec si pro sebe nejprve vytvoří svá vlastní pravidla tvorby, projde svým jedinečným osobním hledáním a v první řadě se bude vztahovat k člověku, jeho obrazotvornosti, citům a příběhu, méně už ale k zavedeným referencím. V hudbě se vzdává melodie, v tanci existujících forem. Ne však proto, že by chtěl odhodit a změnit všechno staré. To vůbec ne! Souvisí to s nevyhnutelnou tendencí této společnosti jít vstříc k něčemu citovějšímu a osobnějšímu. Je nádherné vidět, že umění tímto způsobem vrací člověku jeho lidskost, což je přece také důvodem jeho samotné existence.

    V rámci aktivit sdružení SE.S.TA se zabýváte především navazující výukou profesionálů (Post Formation) a přivážíte do České republiky mnoho odborníků ze světa. Věnujete se také vzdělávání veřejnosti. Jak?
    Pořádáme různé semináře a debaty po skončení představení, kde se spolu s diváky snažíme hledat odpovědi na jejich otázky. Základní podmínkou k porozumění současnému tanci a současnému umění obecně je ale zapomenout na intelekt. Zapomenout na to, že vše musí být hned srozumitelné. Prostě jen vnímat. Porozumění přichází až v další fázi. Feldenkraisova technika mě mimo jiné naučila, že právě takto jsme konstituováni. To, jak se učíme a jak se také vyvíjí malé dítě, má několik etap: nejprve vnímáme, teprve pak analyzujeme a až nakonec pojmenováváme. A právě tímto procesem procházíme, ocitneme-li se tváří v tvář umění. Současné umění se tedy pouze vrátilo k přirozenému procesu poznávání a chápání světa.  Ve chvíli, kdy přijmeme za své, že není třeba rozumět a znát, abychom mohli umělecké dílo ocenit, necháme ho na sebe jen působit. Teprve pak přicházejí další, ale stejně důležité fáze, a to je analýza a pojmenovávání. Celý tento proces je nesmírně obohacující. Rozhodně stojí za to snažit se jej pochopit a jako aktivní divák sdílet principy a vývoj, kterým procházejí při tvorbě sami umělci. I proto jsme se v rámci našeho sdružení SE.S.TA před několika lety rozhodli, že umělcům dáme možnost a prostor celý proces tvorby analyzovat a diskutovat o něm. A to nejen mezi sebou, ale právě také společně s diváky.

    A jaké jsou reakce diváků, kteří se zúčastňují těchto diskusí?
    Diváci mají konečně možnost vyjádřit se. Říkají: Vůbec jsem to nepochopil, líbilo se mi to, nelíbilo se mi to. To jsou asi první tři reakce, které vůbec mohou vyslovit. Ale právě na základě těchto reakcí pak mohou formulovat své otázky, které jsou východiskem k pochopení toho, proč se jim představení líbilo, proč se jim nelíbilo, co chybělo, co bylo chytré… Ale také k uvědomění si, že jim to představení něco dalo. A kouzelné jsou potom momenty, kdy za mnou diváci po dvou, třech, pěti letech přijdou a řeknou mi, ano, vybavuji si tuhle část z tohoto představení a v životě mi pomohla tehdy a tehdy. Umění totiž není jen „krásný objekt“, není to jen „dobrá zmrzlina, kterou sníme, a tím to zhasne“. Umění je něco, co ochutnáme v nějakém okamžiku našeho života. Může se nám to líbit nebo ne, ale na tom až tak nesejde. Prostě se staneme součástí uměleckého procesu, a to, ať chceme nebo ne, ovlivní náš každodenní život. Dotkli jsme se totiž něčeho v nás samých, něčeho ve světě, v němž žijeme, a to nás pak už provází celým naším životem.

    Jste tanečnice a pedagožka, odkud pramení vaše chuť organizovat setkávání tanečních profesionálů?
    Vlastně odtud. Když jsem přijela do České republiky, měla jsem štěstí. Setkala jsem se s Lenkou Flory a Simonem Sandroni, se kterými jsem tu nějaký čas mohla spolupracovat. Oba pak museli bohužel odjet. Tím přede mnou ale vyvstala otázka: mám před sebou prázdno, co teď s ním? A já jsem ze země, kde byla tato prázdnota naplněna mnoha věcmi. Ano. Než začneme tvořit, vždycky je před námi prázdný prostor. Tomu se nelze vyhnout. Tázání se je vlastní umělcům i iniciátorům projektů. Jsou tu ale určité nástroje k jeho uchopení, různé podpůrné pilíře a lidé, kteří už tento prázdný prostor prošli a vyplnili před námi. Když jsem přijela do České republiky, byla zdejší scéna současného tance v plenkách a zkušených tanečníků a tvůrců tu nebylo mnoho. Ve Francii a jinde ve světě už takoví tanečníci ale byli a měli zkušenosti, o které se mohli podělit. I proto jsem si řekla, že s tím mohu něco udělat.

    Jaká je z vašeho – přece jen  víceméně francouzského – pohledu česká taneční scéna?
    V České republice je obrovská energie. To mi potvrzují všichni zahraniční umělci, které sem zveme. Je tu vůle a nadšení něco začínat a pokračovat v tom. A tak české taneční scéně mohu jen popřát, aby lidé více spolupracovali mezi sebou i se zahraničím, aby se pak vraceli zpět, nechali kolovat své znalosti a myšlenky a neměli strach ztratit na chvíli svou identitu. Protože právě v konfrontaci svou identitu nacházíme.


    Komentáře k článku: Identitu nacházíme v konfrontaci

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,