Divadelní noviny > Názory – Glosy
Tři a
Když mě redakce těchto novin oslovila, abych napsal o svém vztahu k divadlu, vymlouval jsem se a kličkoval. Opakovaně jsem měl možnost se přesvědčit, že jsem prachmizerným dramatikem. Divadlo je šťavnaté, plnokrevné, zatímco já jsem ustrašený neurotik. Pokaždé, když jsem živé herce vehnal do svého neduživého literárně vystavěného textu, budil jsem se v noci hrůzou. Povedla se mi snad jediná hra, Tři a, a i tu mi Ivan Wernisch zpochybnil a znevážil v naší e-mailové korespondenci, která později vyšla v knize Jakápak prdel. A zase: tuhle knihu nikdo nezná, nebyla na pultech knihkupectví, protože hned po vyjití si celý náklad rozebrali kamarádi z kavárny v Řetězové. Tak tedy nastojte:
Tři a
a: Já jsem a.
a: Já jsem a!
a: Já jsem a!
Principál Šmatlafous: Přestaňte se bít a zkuste násobit
a krát a
je kvadrát
krát a?
No rychle.
a, a, a: My jsme krychle!
Ve tvé hře chybí Kašpárek! Co kdyby se na konci objevil Kašpárek? Představoval bych si to nějak takhle:
Kašpárek: Jejda, a já jsem Kašpárek,
chacha chacha cha!
Na jeviště přijíždí vlak a zastavuje.
Kašpárek nastupuje do vagónu:
Tak,
a tohle je můj vlak!
Sbohem
a buďte tu hodné, milé děti.
Vlak se dává do pohybu:
Húúúúúúúúúúú!
Kašpárek se vyklání z okýnka a mává.
Režíroval by to Pitínský, kdyby se mu chtělo. A úlohu nadbytečného a by mohl nabídnout někomu, jehož jméno by k nám upoutalo více pozornosti. Opravdovému profesionálovi. Neznáš někoho, kdo zná pana Donutila?
A kdyby se panu Donutilovi v naší hře nechtělo hrát, mohlo by se na jeviště postavit kanape, někam stranou, aby do něj ostatní herci nevráželi, a na tom kanapi by si ten velký herec mohl jen tak zdřímnout.
Kanape, na kterém po dobu představení leží spáč, působí silně na diváky i účinkující, zvlášť když spáč hlasitě oddechuje, to vím, to jsem zažil kdysi v brněnském HaDivadle při společném čtení s Nikolajem Stankovičem.
Představili jsme se, uklonili a Nikolaj, jenž se před představením unavil pitím piva a číst měl až po mně, napřáhl ruce jak náměsíčný, udělal pár kroků stranou, natáhl se na postel a okamžitě začal chrápat. Proč tam stála postel, to nevím, asi to byla dekorace, nebo tam zůstala z jiného představení.
Postel je mocný divadelní prostředek. Já byl na řadě, četl jsem veselé verše, ale nikdo se nezasmál, Nikolaj zcela ovládl jeviště i hlediště.
Po chvíli už jsem ztišoval hlas a prodlužoval odmlky. Uvědomil jsem si, že mluvím z cesty. Ozval se hřmot – pod někým se zvrhla židle. S námahou jsem zvedl hlavu. Kam až bylo možno dohlédnout, spali diváci.
Nezdá se ti, že tvé hře stále ještě něco chybí? To by se mělo napravit. Přidáme ještě jeden konec:
Opona se pomalu zvedá. Zadrhuje, jako by měl oponář obtíže s klikou, a na jeviště se opět vrací dav. Šourá se mlčky, nehrozí již pěstmi a vlní se méně, než se vlnil. Poznáváme stejné hlavy, nápisy nad nimi se však změnily. Na transparentech nyní stojí:
Sláva!
Živijó!
Jachachá!
Shůry se snáší Kašpárek:
Miláčkové moji,
před chvilkou jsem tady byl,
pak jsem tady nebyl
a teď už tu zase jsem,
to mám radost, že mě tak vítáte,
vždyť kdo by neměl rád Kašpárka,
že jo,
já Kašpárek vás mám taky rád,
a proto vám teď zacinkám,
vám všem teď pěkně zacinkám,
že jo.
Kašpárek zacinká rolničkou a opona spadne.
Kašpárku, jdi už někam! zvolá oponář. Nepočítal s další oponou a Kašpárek ho vyrušil od dršťkové polévky. Taková bašta a kvůli Kašpárkovi mu vystydne. Kde je principál Šmatlafous? Naložte si toho dřevěnýho trotla na káru a táhněte zpátky do těch vašich Mirotic.
Kašpárek nemusí být každému milý, ale je to jednou Kašpárek, že ano, není třeba prokazovat mu zrovna úctu, ale rozhodně není pěkné chovat se k němu takhle neurvale. Toho jsou schopny pouze bytosti nadané mizerným charakterem (pan Franc ze zámku, čert, princ, princezna atp.).
Ačkoliv je to hulvát a výrazivo má nevymáchané, musím se oponáře zastat. To je pořádná fuška pořád stahovat a zase vytahovat Hynaisovu oponu. Kvůli Kašpárkovi! Jenom kolik je na ní korpulentních ženských, každá má minimálně 70 kilo. O mramorových sloupech nemluvě. Oponář se jmenuje Rudolf Hromada a po představení chce být brzy doma. Bydlí v Urxově 1. Na domě je pamětní deska:
Zde se plných 32 let až do své smrti skrýval před zatčením kvůli účasti na revolučních barikádách karlínský krejčí Karel Sabina (1820–1880).
Nešťastná shoda jmen. Historie dovede být krutá.
Nezapomeneme.
Komentáře k článku: Tři a
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
