Mozaika z Divadla Plzeň 2017 (No. 3)

V první části našich krátkých reflexí z festivalu Divadlo Plzeň 2017 jsme vám nabídli pohled na zahraniční produkce prvních tří dnů festivalu, v druhém zamyšlení nad výběrem českých souborů. Dlužíme tedy ještě závěrečnou část zahraniční části festivalu a… – linii Johan uvádí.

Johan uvádí 2017. FOTO archiv

Off program je dlouhohodobou slabinou plzeňského festivalu. Ani ne tak výběrem pozvaných hostů či samotnými projekty, i když ani těch nebylo letos přehršle, ale výrazným upozaděním vůči Hlavnímu programu a představením profesionálních plzeňských scén. Na ně se obvykle lze dostat na všechna tak, že ani jedno nemusíte – nechcete-li – minout (výjimku letos tvořilo Vzkříšení Dejvického divadla vers. Měsíc nad řekou Slováckého divadla Uherské Hradiště; Dejvičáky bylo ovšem možné případně vidět i o den později v rámci Epilogu). Pokud jste však chtěli jít na program Johan uvádí, museli jste v Plzni zůstat právě až na dny Epilogu, případně – v případě jediné letošní festivalové premiéry, Internet věcí režiséra brněnského souboru Feste Jiřího Honzírka – jste museli nenávratně vynechat část Hlavního programu. Učinil jsem tak a vypustil slovenské představení Bůh je DJ…

Se třemi vybranými performery (dvě dívky a jeden mladík) inscenace mapuje ovládání našeho – nejen internetového – prostoru. FOTO archiv

O festivalu – a o této inscenaci – budeme psát v nejbližších Divadelních novinách 16/2017, a tak jen krátce. Jiří Honzírek patří mezi „zaťaté“ tvůrce angažovaného, často dokumentárního či polodokumentárního divadla, což potvrdil i tímto projektem. Se třemi vybranými performery (dvě dívky a jeden mladík) mapuje ovládání našeho – nejen internetového – prostoru fake-y, manipulacemi různých agentur, facebookem, rozhlasovými stanicemi, reklamou apod. Za téma si vzal imigranty a jejich osudy u nás. Závažné téma nahlíží s respektuhodnou umanutostí, nicméně se mu nepodařilo zajít dál než k pouhým konstatováním daného stavu, k odkrytím několika osudů – v zásadě – anonymních lidí žijících u nás jako Gastarbeitři. Ty pak v podstatě jen ilustruje jednoduchými jevištními akcemi. Divadelně ani obsahově však nejde dál, hlouběji, drásavěji, konkrétněji. Vhodné je to tak pro druhý stupeň ZŠ či střední školy, pro otevření diskuse s nimi na dané téma, což je asi hlavním cílem tohoto projektu, pilotního programu chystané sekce Johan uvádí… Úspěšná prezentace na festivalu by však vyžadovala zásadnější dramaturgicko-režijní i herecký vklad. Nicméně je velmi dobře a záslužné, že se o takové projekty spolek (dnes zapsaný ústav) Johan zasazuje a v Plzni iniciuje.

Klaun Otto il Bassotto. FOTO archiv

A nyní již k sobotnímu a nedělnímu zahraničnímu programu. Nejprve asi zmíním, že na pouliční akce jsem sice asi na dvě či tři narazil, nicméně se neodvážím o nich podat pražádnou zprávu. Pouliční performeři (v mém případě punková klaunka, klaun, hudebníci) vtahovali okolojdoucí do svých akcí a mnozí Plzeňané – především děti a opilci – se rádi nechali. Žádné velkolepé představení se však – co vím – nekonalo. Opět – velmi pozitivní snaha festivalové dramaturgie oživit divadlem ulice, nicméně se malou intenzitou míjí její dopad na město a jeho obyvatele. Pochybuju, že lidé věděli, že se jedná o součást festivalu Divadlo. Žádný Avignon, Edinburgh ani otevírání a průvody Plzně EHMK 2015 to nebyly.

Loutkáři hrající (chtělo by se napsat pitvořící) činohru, to většinou moc dobře nedopadá. FOTO archiv

Když zůstaneme v prostoru Nádraží Plzeň – Jižní předměstí, vedle Internetu věcí tam bylo možné zhlédnout i slovenskou inscenaci Na slepičích křídlech Bratislavského bábkového divadla. Vzbudila podobné rozpaky jako Internet věcí – spíše polodokumentární školní představení bez většího divadelnického přesahu. Režisérka Katarína Aulitisová se nechala inspirovat stejnojmenným románem Ireny Brežné, který mapuje reálný socialismus na Slovensku, přesněji poválečná a padesátá léta, dobu jeho zavádění. Černobílé vidění světa i situací dovoluje autorce a hercům jediné – podávat je komediantskou a výtvarnou formou. Tu lépe tu hůře. Spíš hůře… Loutkáři hrající (chtělo by se napsat pitvořící) činohru, to většinou moc dobře nedopadá.

Jde o formálně až brutalistickou produkci odehrávající se v betonových kulisách (přesněji mezi několika pilíři). FOTO KLAUDYNA SCHUBERT

A dobře nedopadla ani jedna z největších – aspoň co do prostoru – inscenací festivalu, Vše o mé matce polského Teatru Łaźnia Nowa z Krakova. Mohutná, více než dvouhodinová freska (hraná v hale DEPO 2015) o dvou na rakovinu zemřelých matkách dvou hlavních tvůrců této inscenace, režiséra Michała Borczucha a herce Krzysztofa Zarzeckého, slaví v Polsku obrovské úspěchy, mj. je vítězem prestižního festivalu – v podstatě polského showcase – Božská komedie 2016 (psali jsme o něm v DN: Dokud divadlo žije, Polsko ještě nezhynulo). Se zdejším prostředím se však naprosto míjela a nemyslím, že to bylo jen kulturním, společenským a politickým rozdílem. Jde o formálně až brutalistickou produkci odehrávající se v betonových kulisách (přesněji mezi několika pilíři) rozpadlé atomové elektrárny (odkaz na Černobyl se v představení objevuje mnohokrát) či jakékoli betonové velkostavby (most, kus přehrady apod.). Přitom prostředí fakticky nehraje skoro žádnou roli. Podstatné jsou různé mimoběžné dialogy z různých prostředí a dob, lehce načrtnuté situace a videoprejekce, jež dohromady dávají zmíněnou fresku či mozaiku, která by snad měla evokovat osmdesátá a devadesátá léta v Polsku, dobu, kdy autorům bylo kolem deseti let, a současně tak trochu mapovat i vznik této inscenace včetně úvah a pochyb hereček o jejím smyslu či možná i smyslu divadla jako takového. Je tam mnoho intimního, co divák jen stěží rozklíčuje, a musí se spolehnout na svou empatii a schopnost asociativního uvažování. Je tam neustálé vědomí všudypřítomné smrti a je tam… co vlastně? Nevím. Přesněji, nešlo to s určitostí říct, nebylo to snad ani vyřčeno či naznačeno. O matkách se toho mnoho nedozvíme. To, že se jedná o dvě, které umřely v jiný čas a dobu, si data dopočítáme až poměrně pozdě (pochopil-li jsem dobře, šlo o dva lineárně za sebou odehrané příběhy – nejprve o matce režiséra, pak herce). Ale je to celkem jedno. Víc než přes ony situace a obrazy se inscenace nedostává. Na konci navíc jedna z hereček – možná produkční – oba příběhy zrekapituluje, takže jsme se možná ani nemuseli ty dvě hodiny namáhat. Máme to v kostce za pět minut vyřešené. Docela by mne zajímalo, čím inscenace Poláky tak uhranula.

To uhranutí závěrečnou inscenací Hlavního programu – Smutek bruselského souboru Die Fräulein (Kompanie) – bylo naprosto logické. FOTO PHILE DEPREZ

To uhranutí závěrečnou inscenací Hlavního programu – Smutek bruselského souboru Die Fräulein (Kompanie) – bylo naprosto logické. Lynchovsky podaný mysteriózní příběh z jednoho (skoro) opuštěného ostrova Severního moře je fascinujícím divadelním hororem v nejsoučasnějším technologickém balení. Na scéně jsou přítomné kamery (v druhé části i kameramanka), které přenášejí mnohé dění na velkou obrazovku uprostřed scény.

Výprava je až sterilně chladná, jako bychom sledovali inscenovanou hyperrealistickou fotografii dánského venkova. Umělé osvětlení, temnota, odosobněnost a chlad. Jako by se dění odehrávalo v noci (matné svícení, hluboký černý horizont). Na jevišti se stýkají živé postavy s mrtvými, vyšetřuje se zločin, vše je se silným politickým a bolestně společenským pozadím. Evokuje to současné televizní politické psychothrillery severských zemí (Zločin), odkazuje to na kultovní Twin Peaks a trochu i na Romerovu Noc oživlých mrtvol. Téma se dotýká až archetypální roviny antických dramat (Antigona).

Divák (a režisérka) si užívají především formu, která je se neustále pohybuje na hraně poezie a dramatu, výtvarna a divadla, hororu a mýtu, politiky a detektivky, humoru a vážna, hry ve hře, filmu na divadle, divadla ve filmu. Nic nelze brát vážně a současně všechno. Dění (především to vizuální včetně pohybu a jednání postav) je neuchopitelně magické, hororové. Režisérka se zaměřuje na každičký scénický, herecký či zvukový detail. Fascinující je například časté „nedění“ na scéně před diváky, zatímco dramatické situace se odehrávají v uzavřených domcích a jsou živě přenášené kamerou na obrazovku.

Jako by šlo o umělé, bezkrevné lidi jednajících jen na základě instinktů. FOTO PHILE DEPREZ

Skvělé je herectví, kdy si každá postava přesně drží svou v úvodu deklarovanou image a do konce necouvne. Jako by šlo o umělé, bezkrevné lidi jednajících jen na základě instinktů, jako by šlo o psychicky narušené, psychomorem nakažené, prázdné existence. Jsou neživé podobně jako po jevišti se ploužící mrtvoly dvou bratrů (jejich popisovaná smrt je až tarantinovská) a zabité matky. Jejich představitelé vytvářejí i hudbu – hrají na po stranách postavené nástroje (vlevo elektrická basa, kytary, klávesy, vpravo bicí) či zpívají. Zvuková stopa představení – jedná se skoro až o koncert – je dalším jeho velkým kladem. A tak bychom mohli pokračovat a inscenaci analyzovat dál. E. A. Poe výtvarně inscenovaný Andy Warholem a režírovaný Davidem Lynchem, k jehož Twin Peaks má inscenace nejblíž. Současně jsou témata, která otevírá, vysoce aktuální, poukazující na skutečné (a možná i zcela konkrétní – pravicových politiků je teď všude mnoho, příběhu je nejblíž Francouzka Marie Le Pen) dnešní společenské a politické problémy a možné hrozby jejich dopadu. Režisérce a vedoucí souboru, bývalé herečce Anne Cécile Vandalem (1979) se podařil majstrštyk, kterého už nemusí nikdy dosáhnout.

Touto inscenací festival – tedy jeho Hlavní program – v neděli skončil. Přejme mu i do budoucna kvalitní zahraniční produkce přivážející k nám aktuální divadelní podněty. A vyhraněnější, odvážnější dramaturgii české části. A také více zájmu ze strany baťůžkářů a Plzeňanů. Belgický Smutek se hrál dvakrát a úvodní (sobotní) představení prý téměř zelo prázdnotou. To je – když už má festival ve znělce a na plakátech to fandění – jako kdyby na Viktorce v Lize mistrů byly (polo)prázdné tribuny. Dovedete si to, Plzeňané, představit?

///

Více o festivalu na i-DN:

Festival DIVADLO 2017 v Plzni hlásí…

///

Festivalová zpravodajství z 24. Mezinárodního festivalu Divadlo Plzeň 2017:

Mozaika z Divadla Plzeň 2017 (No. 1)

Mozaika z Divadla Plzeň 2017 (No. 2)

Divadelní smrti aneb Festival DIVADLO Plzeň 2017

///

Anketa Up and Down:

25. MF DIVADLO: Up & Down (No. 1)

25. MF DIVADLO: Up & Down (No. 2)