Slovo, slovo, slovo (No. 6)
Divadelní spolek Antonín Puchmajer D.S. tvořený ze tří pětin divadelními kritiky a muži a ze dvou pětin ženami, z nichž jedna je spisovatelkou a druhá odbornicí na historický tanec, připravil speciálně pro festival …příští vlna/next wave… site specific inscenaci Rösnerovo oko aneb Nutkání souložit se sochami. Site specific proto, neb se její představení koná v Malém sále Divadelního ústavu. A ten také zjevně inspiroval tvůrce při jejích přípravách – má podobu panelové diskuse na téma „mladí lidé“.
Co vlastě víme o mladých lidech? ptá se Kateřina Rudčenková FOTO ANETA VAŠATOVÁ
Jak souvisí poměrně dlouhý a přebujele efektní název s tématem „mladí lidé“ a „co vlastně víme o mladých lidech“ se člověk sice nedozví, zato zjistí, jak to měla Kateřina (Rudčenková) se svou dětskou touhou stát se herečkou, proč nejde odmeandrovat na druhý břeh nebo jak mezi diváky rozlišit tzv. hovnaře, tedy ty, kteří se spokojí se slabším vtipem, a paradigmáči, kteří se jak pominutí smějí při slovech jako paradigma či diskurz. Smyslem panelové diskuse v podání Antonína Puchmajera bylo totiž ukázat jeho obecnou nesmyslnost. Asi.
O neschopnosti udržet myšlenku a neschopnosti myšlenku opustit už hráli Cimrmani, tehdy šlo ale především o neduhy stáří, z kterých zatím členy spolku AP nechceme vinit. Ladislav Šerý v rozsáhlé fresce ze života současných čtyřicátníků Nikdy nebylo líp píše o tzv. klokanštině. To je specifický jazyk, kterým komunikují muži (ale zřejmě i ženy) zhruba tohoto věku vysedávající po hospodách a skákajících z tématu na téma, zatímco večer pomalu a příjemně plyne. Tvůrci AP jsou spíše blíže tomuto pojetí vedení debaty a nazvali ji meandrování. Tak tu u stolu v Malém sále Divadelního ústavu sedí pět lidí, vykopne se téma „mladí lidé“ a řeka slov a pseudomyšlenek se rozběhne krajinou Malého sálu a meandruje a meandruje, pětice s gustem degustuje připravené pohoštění v podobě tyčinek, křupek, chlebíčků, a když už připravené pohoštění nestačí, jde si připravit vlastní, v mikrovlnce se najednou ohřívá nějaký guláš, odchází se pro zákusky, vaří se káva… Začne se zpívat lidová píseň a spravedlivě se vztekat nad vulgaritou či neschopností diváka přijmout katarzi.
V mikrovlnce si Jakub Škorpil ohřál guláš a s chutí se do něj pouští FOTO ANETA VAŠATOVÁ
Tvůrci se také náznakem pokusili rozlišit ve svém kolektivu různé charaktery. Vladimír (Mikulka) měl platit za intelektuála, který debatu povede. Nutno říct, že i když jde o klišé téměř slovníkové, jeho humor postavený na kontrastu intelektuálního rozboru naprostých nesmyslů tu pozoruhodně fungoval. Kateřina měla představovat naivku a zřejmě i nejméně inteligentní členku pléna. Scéna, v níž v rohu místnosti zkouší přehrát Helenin monolog ze Snu noci svatojánské, zatímco zbytek diskutujících se oddává žranici a dál se nerušeně baví, nebyla jen vrcholem její postavy, ale i vrcholem představení z hlediska divadelnosti. Vulgárně řečeno – dělo se aspoň něco. Ostatní postavy byly poněkud indiferentní – Jakub (Škorpil) měl zřejmě představovat rovněž intelektuála, který ale svou důvěryhodnost umenšuje nejaktivnější konzumací. U Hany (Tilmanové) a Martina (J. Švejdy) se už ztrácím zcela.
Je to ale prekérní situace – když obávaní divadelní kritici připraví divadlo, pořád máte jako divák v hlavě neodvratnou myšlenku, že to celé musí mít nějaký důvod. Že si musí být vědomi toho, že něco nefunguje. Že s tím musí operovat. Ale vy to nevidíte. Rösnerovo oko je nasyceno trapností, o níž tvůrci vědí a záměrně s ní pracují. A ano, občas se na nějakou skutečně nepovedenou hlášku ozve kolega „to bylo slabší“ či prostým „fuj“. Ale to byly jediné projevy interní ironie, a tedy jasná sdělení – o tomto víme, to je schválně. To, že řada vtipů skutečně vtipných nebyla (jak řekla na udílení poct Věra Ptáčková – „vyschl tu humor“), že recesi vůči panelovým debatám postavit na buržoazním přežírání je vyprchalé jak deset let starý stromeček v autě a že představovat si alternativní buřičství jako trefování se do kolegů kritiků, herců a magistrátních úředníků je sice rozkošné, ale poněkud elitářské, to už vypadalo jako vážně míněné.
Rösnerovo oko je nasyceno trapností, o níž tvůrci vědí a záměrně s ní pracují FOTO ANETA VAŠATOVÁ
Jako správná panelová diskuse ani tato neskončila pointou. Dokonce neskončila vůbec, i když se o to nejrůznějšími efektními prostředky, které nebudu prozrazovat z úcty k náročným intelektuálním procesům, které k těmto překvapením dozajista vedly, snažila. Rozpačitě prostě jen přešla v debatu diváků s tvůrci. Kteří ale v rozpacích nedebatovali. A tak se jen sedělo a sbíralo odvahu pustit se do toho, co panelisté do té doby nezkonzumovali. A pak se prostě jen šlo domů. Ale byla to premiéra a reprízy se prý očekávají, tak nezbývá než věřit, že se celek bude ještě cizelovat a že světlejší momenty typu „tučná duše = duše diváka odcházejícího z představení, kterého ho duševně obohatilo“ převládnou nad těmi v křeči.
Antonín Puchmajer D.S. – Rösnerovo oko aneb Nutkání souložit se sochami. Vymysleli a hrají Vladimír Mikulka, Kateřina Rudčenková, Jakub Škorpil, Martin J. Švejda, Hana Tillmanová, režie Vladimír Mikulka a kolektiv.
///
Více na i-DN:
Slovo je umění, umění je slovo
///
Zpravodajství z festivalu:
…
Komentáře k článku: Slovo, slovo, slovo (No. 6)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
